Bolí to víc, než nastřižené ucho

Bolí to víc, než nastřižené ucho

Zavírám dveře
a na klice ještě vlaje všechno co by se jinde
nemělo stát

Píšu si
a ty se dívej - pokud můžeš
(ta modrá tam pro nic za nic
zřítelnice netopí)

nezapomenu na tvou sukni na níž uměla louka růst i ze tmy
a jak naivně si připadám
když říkám a vím
že kdykoliv bych už nenašla
jedinou něhu

tak tebe
si tam uchovám

Tak co si třeba zavolat?

„Ahoj
tak jsem dnes zabila další přelud v sobě!
Rozkmitala svými verši
víčka spáčům na růžovém písku
napsala ti tuhle tu jedinou rozhrkanou věc a je to šílenější
než kdyby lanovka
zakotvila uprostřed jámy…"

Proč mi to pořád připomínáš?
Kdykoliv vidím pěnu v kávě…
Snad i ta káva nebývala pravá a lhala ti i o únavě
i o citech, pod kterými voněla.
Proč mě nezazdíš
tak jako rozum
který se teď - jak ty si myslíš
dotýká jenom vík a skel?

Ten déšť, dá se tím propít?
Dá se tím vinit listopad nebo kdysi dávno
násilím
utišený křik?

Vždyť
jsi jako Pluto které mi zcela neurvale smazali z map vesmíru
bez vodítek k adresám na jakékoliv stížnosti

jsi jako můj starší odraz který bych v zrcadle nikdy
neobjala pochopením

a ani na zádech se nedáš nést

vlaješ na klice dveří které zavírám
a za mým šátkem schovává se
to zdánlivě nejlacinější co můžeš do básní dát

tu naději
že se stejně budu vracet
(protože z kalendáře můj život nevyčteš a v telefonu je mezi námi
jen pomyslná nit)

doufám
že za většinu těch nezapsaných intimit
nemohu tak úplně

možná si lžu když hlásám
že se mi líbí všechno co je
tak zapeklitě sugestivní
ale bolí to víc

než nastřižené ucho

...

A potom jsem ti vytvořila koláž ze všech úsměvů které jsi mi dala
a slzy též jako drahokamy
- nejsou špatné
když po zaschnutí vytvoří
vzpomínkám perleťový obal

a pak jakoby cítíš
že se prolévala tma

vše bylo zdravější a ty

víc svá

-

usnula jsi v tmách
kvůli životu který se ti zdál
až ironicky nepoddajný
zatímco já chodila s vesmírem v kapsách a malovala koloběžky do Jupiterních drah

A vážně sis myslela
že jsi tolik nezapsatelná?

Vždyť tahle slova voní jenom po tvých stopách.
Vzlyk přehlušuje magneťák jak podbarvený sten
a život
je všední den a zátiším zní


jediná věta

Tohle se vážně nemělo stát

Autor Umouněnka, 11.09.2019
Přečteno 99x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: CoT, Amonasr, Frr, lawenderr
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

básník říká svému "já": ty jsi jako mojá já, budu ti říkat "ty" a budeme si hrát na "já". To znamená že každé já si musí něco vymyslet, ale hezkého! Já si vymyslím "já", řeklo "já". Já je přece nejhezčí. Tak jo a já si taky vymyslím své "já" řeklo to vymyšlené já, které vymyslelo básníkovo vymyšlené já.. Výsledkem té hry může být tato básnička, vícekrát opakovaně rozmáchlá a posléze vždy podobně sebestředně neuchopitelná.
---
Umouněnko chci navrhnout tu hru opustit nebo aspoň prostřídat. Je celá velká oblast skutečnosti, která se člověka osobně netýká, a která stojí za reflexi, potřebuje ji. Hrubě řečeno pokročilejší básník by nemusel psát pořád jen o sobě. Já to hrubě říct nechci, tak spíš tě jako zvu do té opomíjené oblasti. Psaní o realitě, o životě kde autor nemá žádnou, případně pouze ilustrační roli. Psát obecně o životě, hrozně to dnes chybí a JE to poslání umělce, takovou reflexi dělat.

12.09.2019 10:08:03 | Karel Koryntkareagovat

Ta báseň není o nikom smyšleném, dokonce ani o mně. Je to prostě jen jedno z mých děl. Neprožívala bych to natolik :) Co budu psát v budoucnu, to je zatím ve hvězdách.

12.09.2019 13:09:27 | Umouněnkareagovat

uff..už se však neodestane :-D*

12.09.2019 00:21:58 | Frrreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter