Poprvé, podruhé...

Anotace: Začínalo to jako pohádka a končí to, jako další zlomené srdce...

   Bylo mi asi deset let, když jsem jela na tábor a seznámila se tam s jedním chlapce. Byl starý jako já, hubený, vysoký, měl hnědé vlasy a tak nějak zvláštně hnědé oči. Nejvíce mě na něm okouzlovala jeho povaha, jednoduše bych řekla, že byl naladěný na stejnou vlnu – ohromný smysl pro humor, nezničitelná fantazie, touha po dobrodružství. Rostlo mezi námi dost silné pouto, v tu dobu jsem si myslela, že není možné, aby nás někdo rozhádal. Byli jsme pořád spolu, už po několika dnech jsme se vedle sebe cítili, jako kdybychom se znali od narození. Všechny lumpačiny, které se staly, jsme měli na svědomí my. Vytvořili jsme si vlastní svět z našeho přátelství a vymyšlených příběhů o nadpřirozených bytostech. Byli jsme šťastní, to ale netrvalo dlouho. Zhruba po týdnu se proti nám spikli naši nejlepší přátelé. V přístupu ke každému zvlášť se nic nezměnilo, ale jakmile jsme byli spolu, dělali všechno pro to, aby nás oddělili. Pořád jsme slyšeli věty, jako: „Kubo, pojď na dříví!“ „Scar, páni, už jsi to slyšela“ s těma slovy nás jednoho vždy odtáhli pryč. Druhý den jsme se jen párkrát zahlídly, kamarádům se velmi dařilo a my se nestihli ani pozdravit. Když jsem o polední pauze našla na posteli lísteček se vzkazem, že se máme setkat a jeho podpis, měla jsem radost. Nenápadně jsem se ztratila z dohledu mé spolubydlící. Na smluveném místě, ale nikdo nebyl. Nechápala jsem to. Vrátila jsem se do stanu. Moje spolubydlící se ke mně nahnula a povídá: „Já vám to přeju.“ Potom mi vylíčila, Že na to mají s Tomášem (jeho spolubydlícím) stejný názor a že nám klidně budou doručovat dopisy od toho druhého. V tu dobu, mě ani nenapadlo, že je to past. Rychle jsem přikývla a dala se do psaní toho pro něj. Napsala jsem mu, že jsem byla na smluveném místě, ale jeho jsem tam nenašla. Že jsem ráda, že aspoň takhle se spolu můžeme mluvit a přidala pozdrav za ráno. Prolétla ještě spousta vzkazů, po chvíli jsem dostávala vzkazy jak mě má rád a ty sladká slůvka mu opětovala. Byla to moje první zkušenost s láskou. Když jsme potom měli pauzu po večeři, psaní pokračovalo. Najednou se k nám přiřítil a začal na mě křičet, pořád víc a víc, nechápala jsem co se děje. Potom z něj vylétlo něco na způsob toho, že mi věřil a že jsem ho zklamala. Potom se otočil a odešel. Byla jsem v šoku. Kamarádky mě začaly utěšovat. Pamatuji si, že jsem to hodně oplakala. On, co jsem se později dozvěděla, to taky nesl špatně. Nakonec mi moje nejlepší kamarádka přiznala, že se s kluky dohodli a společně dopisy prohazovali, dopisovali, schovávali, ničili. Když já odpověděla ano, poslali ne a tak dále… Naštěstí nevím, co přesně četl on a za ty roky jsem zapomněla i to co přesně jsem četla já. Přes minulost jsem se přenesla  a šla dál.

   Za tu dobu jsem ho sice potkala dvakrát, ale oba jsme dělali, že se neznáme. A pak po pěti letech, jsem se měla znovu setkat s lidmi z toho tábora. A on tam byl. Když jsem dorazila domů, už jsem měla na facebooku zprávu a hned si se mnou začal psát. Psal mi, že jsem neměla odcházet, a podobné řečičky. Znovu mi zamotal hlavu. Byla jsem ráda, že není od nás ze školy a nikoho na ní nemá v přátelích. A propadla jsem mu. Psali jsme si každý den, posílali jsme si pusinky, přemlouvali jsme se, aby ten druhý neodcházel, společně jsme se smáli. On byl jediný, kdo mě dokázal vážně nahlas rozesmát i přes hloupý počítač. Vždy jsme plánovali, jak se sejdeme, ale to nám nevyšlo, obvykle kvůli mně.  Byl schopný kvůli mně naplánovat akci se spoustou společných přátel, a když jsem nemohla, všechny odpískal. Přeskočila mezi námi jiskra a zase jsme spolu byli šťastní. Ale zase to nemělo mít dlouhé trvání. Nevím, kde se stala chyba, ale asi po dvou měsících jsem si začali psát méně a ubírali na intenzitě. Potom se zase začal hlásit, myslela jsem, že měl třeba jen moc práce do školy. Naznačoval mi, že přijede na velikonoce a já si nedokázala představit lepší zprávu. Bohužel se neukázal a pak když se po třech dnech ozval, začal mi líčit jak je nešťastný, že poznal na velikonoce úžasnou holku, ale ona ho nechce, že jí tři dny známosti nestačí a tak dále… Smůla byla, že to bylo ve škole na počítačích a já si pěkně pobrečela před třídou. Za dvě hodiny jsme šli na PC znovu a on byl jako natruc zase online. To co jsem mu psala, mě bolelo více než by kdo řekl. Nakonec jsem to ale nevydržela a rozzlobila jsem se na něj, že kdyby měl více přátel na chatu tak by mi napsal. On se mi snažil od té doby několikrát psát, ale já se s ním nechci bavit, vyhýbám se místům, kde jsme byly, nebo jsme se potkali. Bohužel společné akci, která nás čeká, se nevyhnu. Nevím, jestli se na něj mám zlobit, nebo mi ho má být líto. Za posledních pár týdnů se totiž seznámil se spoustou lidí, které znám až moc dobře a nemyslím si o nich zrovna moc dobrého (o tak 2/3). Je mi líto, když pak slyŠím jak ho pomlouvá moje nejvíce nenáviděná osoba na škole a večer mají společné statusy a on vkládá do sítě její fotky s komenty jak je roztomilá. Spousta lidí se s ním kvůli ní přestala bavit, buď jí uvěřily, nebo vědí jaká je. Jde to s ním z kopce. Dávám si to taky za vinu, ale už s tím nic nenadělám. On o mě vede dlouhé debaty s lidmi, kteří mě znají a vystačí si bez mého názoru…

   Zajímalo by mě, jestli mezi námi bude i nějaké do třetice…