Automat č. 12

Tam, kde zlámeme poslední kosti není to dno, odkud se budeme zvedat s nadějí v lepší zítřky.

Napuchlá víčka pod náletem čmeláků tvoří slunečnice z pod tvých řas,
protékající skrze mé dlaně do tenat dávných časů.

Krouží v bludišti, kde zakopávají stále o to samé kotě
a polibek chutná po mléku s medem úplně stejně,
jako prošlapaný práh emocí,
kdy v tobě horoucí,
slíbávala jsem kapky našich těl pro zdraví a procitnutí.

Do další reality mi zůstáváš a nemůžu spát,
abych si tě neslabikovala  na dobrou noc.

Snad víš, liste vylisovaný, že utrhnout se je jen fáze krátkodobého zmaru.

Zasloužíme si sít a nikdo nám to nevezme.