Díky mým strážným andělům

Anotace: …přeju jim mnoho sil a odvahy do dalších let.

Můj anděl strážný se nenudí. Myslím, že není sám. Musí jich být víc a střídají se na směny. Zkusila jsem jim udělat takové malé hodnocení a shrnout všechny jejich dosavadní úspěchy.

Anděl se musel zapotit už při mém narození. Máma je z toho dodneška nesvá a raději nesděluje detaily. V mém poměrně šťastném dětství byl celkem klid. Jenom běžné drobnosti, jako utržené obočí, když jsem nevybrala na kole zatáčku, dvoje zlomené lyže (naštěstí nohy vyvázly v původním stavu). To obočí dovedlo doktory k závěru, že mohlo dojít k poškození zraku. Při přezkoušení mi naměřili 7 dioptrií. Až za dva měsíce se přišlo na to, že jako prvňačka neumím ještě všechna písmenka, a tak jsem si jich půlku vymyslela. Brýle se mi líbily jako doplněk a úleva z tělocviku, a už jsem se těšila. Ale pak jim to došlo a brýle se nekonaly.

Zajímavá byla revoluce v roce 1989. V listopadu a prosinci se k nám, mimopražským studentům vysokých škol, dostávaly informace nejasné. Kamarádka tehdy prohlásila „jede se do Prahy, vlaky jsou teď zadarmo“. A jelo se. Dobrodružství bylo úžasné a díky andělům jsem se vrátila domů a úspěšně dodělala školu. Těsně před revolucí jsem byla na černé listině…jedničkářka s provokativními otázkami v předmětu „Politické ekonomii socialismu“… Nakonec šel z kola ven pedagog onoho předmětu, který se chlubil zkušeností ze znárodňování na venkově. 

V roce 1990, ve svých 19 letech, jsem si vzala do hlavy, že chci vyrazit za exotikou – aspoň na pár týdnů. Vyšla mi návštěva Severní Koreje. Výlet byl parádní. Práci andělů v průběhu letu Aeroflotem přes Sibiř nemohu posoudit. Tehdy to byl můj první dlouhý let a ničeho jsem si nevšimla. V Chabarovsku možná andělé hlídali, jelikož se mi líbilo okolí letiště a radovala jsem se ze své skvělé znalosti ruštiny v četných hovorech s místními svalnatými námořníky. V Pchjongjangu 2 chvilky nebyly úplně bezpečné: Jednou, když ze střechy rozestavěného mrakodrapu upadl kyblík a cestou dolů nabral rychlost. Naštěstí se rozplácl asi 5 metrů vedle naší turistické skupinky. Pak bylo divné, když na nás mířila asi samopalem-kalašnikovem jedna drobná Korejka. Ona mluvila jenom korejsky, my vypadali jako imperialističtí vetřelci a ona měla zbraň.

O pár let později, v době mé „světové“ pracovní kariéry jsem lítala po světě jako na koštěti. Tuším, že strážní andělé pracovali ve 4 směnném provozu a byli vyčerpaní.

Moje první cesta do Ameriky: Když po 3 hodinách rozmrazování konečně zavřeli zamrzlé dveře letadla a prohlásili, že těsní, proletěli jsme cyklonem nad Atlantikem. Létaly také plné skleničky, tácky a zavazadla. Mohu s jistotou říct, že křídla velkých zaoceánských letadel jsou pružná a umí mávat stejně dobře, jako ptačí křídla. Cyklon nám let o pár hodin natáhl a myslím, že se spekulovalo o tom, zda nám vydrží palivo až do přistání v Chicagu. Nevím, jestli mně zachránilo intenzivní modlení zahalené Indky vedle mě, nebo andělé foukali po směru letu. Pro jistotu jsem se trochu opila a vše mi pak připadalo zábavné.

Při jedné krátké návštěvě New Yorku jsem myslím strážného anděla zahlédla. Vypadal, jako kanadský řidič autobusu, kterého jsem požádala o foto mé osoby pod cedulí Wall Street. Andělsky mi poradil, ať nechodím do metra, ani do Bronxu a ať se vůbec raději v neděli dopoledne sama neprocházím po Manhattanu. Po této radě jsem se rozhlédla lépe. Byli tam dost veselí a divocí černoši a jinak prázdno.
V jiném roce, v Rocky Mountains jsme půjčeným autem vyrazili podle mapy zkratkou, k zavřenému zlatému dolu St. Vincent. Velmi úzká kamenitá cesta vedla nad strží, jakou jsem do té doby nikdy neviděla. Nevím, proč tam všude byly cedule „Nevystupujte, nebezpečí napadení medvědem“, když dveře šly otevřít jenom na jednu stranu a to pouze za účelem skoku do propasti.

Andělé museli se mnou trávit hodiny a dny v letadlech a na letištích, v autech z půjčoven. V San Diegu jsem řídila auto s automatickou převodovkou. Bylo to po 24 hodinových lapáliích s popletenými letenkami a lety. Nechtěli mi auto ani vydat. Tehdy jsem měla mezinárodní řidičák ve Francouzštině. Naštěstí platební karta Amex a zmínka jména Dominik Hašek, ze mě udělala důvěryhodnou osobu a dostala jsem klíčky. Poskoky vpřed jsem se vydala na mnohahodinovou hledací cestu k hotelu. Projela jsem místní kraj důkladně a překvapeně, až k cedulím „ Nevystupujte, blíží se mexická hranice“. San Diego je na krásných kopcích, zdobených ladnými palmami. Ulice, které vypadají, jakoby v dálce pokračovaly směrem, kde svítí budova vysněného hotelu, ale kupodivu končí u vody (asi zálivy). Tehdy v noci to Anděl už nevydržel a ukázal se v podobě taxikáře, který ochotně své taxi vedl před mým poskakujícím autem a dovedl mně ve 2 ráno na místo určení.

Andělé a piloti severských zemí zvládají přistávání ve sněhových bouřích. Některá sice končí jako nouzová, ale ta moje každotýdenní byla až na drobné výjimky vždy šťastná. Piloti a personál v Praze nouzové přistání nezvládají s takovou elegancí jako Seveřané. Hádají se jako psi, až to není hezké.

Po ukončení dlouhých cest a návratu do rodného městečka měli mí drazí andělé pár let zasloužený klid. Trochu pomáhali při zrození mých dětí (všechno musím mít trošku dramatičtější, jinak to nejde). Poctivě mně hlídali na všech únavných cestách autem.

Další významná akce andělů byla po mnoha letech, celkem nedávno…tajfun v Číně. Ale zvládli to na jedničku. Živel přišel v souladu s předpověďmi o týden dříve, než obvykle začíná sezóna (asi kvůli mně). Před odletem mého letadla domů spadlo během 30 minut tolik vody, že všude bylo po kolena brouzdaliště. Dost foukalo, kusy střech lítaly ve vzduchu. Číňané mají naštěstí všechno pod kontrolou. Po celodenním čekání a zrušeném letu, jsem dostala ve 2 ráno lístek celý v Čínštině. „11“ byly jediné znaky, které mi něco říkaly. Anděl se tentokrát zjevil v podobě vyčuhujícího spolucestujícího Číňana, který uměl Anglicky „today, tommorow, take off , check in, 11“, což dokonale stačilo ke zjištění, kdy mi to znova letí. Komplikace nastala s přenocováním na účet místních čínských aerolinek. Dřevěný autobus nás nocí vezl a při mém prohlášení, že chci do nejluxusnějšího místního hotelu Shangri-la se všichni Číňané kolem rozesmáli tak, jako by dostali pozvání na oslavu narozenin Mao Ce-tunga. Ukázalo se, že Anděl umí také posunky a slova „No Shangri-la“ , což situaci vyjasnilo i pro mně. S jeho pomocí se podařilo zastavit v centru onoho čínského města Beihai, odkud mně „tuck tuck taxi“ jedoucí celou dobu v protisměru temných čtyřproudových silnic dopravilo do hotelu Shangri-la.

Doufám, že mé děti nepůjdou v mých dobrodružných stopách a budou opatrnější. A pokud ne, prosím strážné anděly, ať dělají svou práci stejně dobře pro ně, jako to dělali doposud pro mne.