Conscientia

Anotace: * v rámci soukromé psychoterapie bez hlubšího smyslu //// https://www.youtube.com/watch?v=SsNk0mGcjXg

Sbírka: Conscientia

Kolena měla přitažená k bradě a seděla na lavičce. Nehty měla zaryté do dřeva, jenom kousek od její dlaně někdo vyryl milostný vyznání. Ona a on navždy. Něco šeptala, víčka pevně stisknutá k sobě. Těžko říct, odkud se brala. Vždycky přišla a koukala se na mě. Ty její velký modrý oči s rozmazanými stíny kolem jakoby říkaly zachraň mě, když se choulila do sebe sama a tělo se jí třáslo. Těžko říct, jestli zimou, strachy nebo čímkoli jiným. Parodie na ženskou krásu.

      „Proč to vůbec děláš? Proč mě zachraňuješ?“ rozkřikla se vždycky, když jsem prošla okolo. Vysvětlujte jí, že ona tu pomoc potřebuje. Že jsem její součást. A tak jsem si jen stoupla pod lampu a její se tělo otřásalo vzlyky.

„Bude to šest let, co je mrtvej! Chápeš? Šest let! A k tomu gympl, máma… Já už nemůžu! Pomozte mi někdo sakra!“

Vždycky na mě sváděla všechno, co se v životě nepovedlo. A potom odešla, zmizela mi ze života, aby se mohla vrátit. Sedla si na lavičku na náměstí a nebo na schody u zadního vchodu. Abych jí nemohla minout. Vždycky si stěžovala na zimu. I ve třiceti stupňových vedrech jsem jí potkávala v džínách a saku nebo svetříku. Se špínou za nehty a mastnotou v dlouhých hnědých vlasech.

      „Bolí mě hlava,“ postěžovala si a olízla si suché, popraskané rty. Na chvilku vzhlédla ke mně a já pořád radši dělala, že ji nevidím. Musí pochopit, že já ji nemůžu donekonečna bránit. Že svět tam venku je zlej, že lidi jsou zlí, psi koušou a kočky škrábaj.

     „Vidělas někdy anděla?“ najednou ožila a blábolila cosi o křídlech. Povzdechla jsem si. Ale pořád lepší, než když mi vyčítala všechny životní škobrtnutí a přešlapy. Najednou zmlkla. Přes náměstí prchla kočka. Její oči na chvilku zasvítily a byla pryč.

„Neopustíš mě?“ ta obava jí pálila na prsou k nevydržení. Zvedla ke mně hlavu a tvář měla bledší než normálně, kruhy pod očima byly tmavší a stíny kolem rozmazanější. Zavrtěla jsem hlavou. To jí očividně uklidnilo, na rtech se jí mihl bláznivý úsměv. Vždycky jsem jí musela slíbit, že jí neopustím. Bylo to k zešílení. Ten můj slib a vědomí, že ona neopustí mě. To, jak jsme si byly podobné. Protože už jste někdy opustili vlastní svědomí?

       „Kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš,“ potichu jsem se odtáhla od lampy, o kterou jsem se opírala a vůbec poprvé jsem se ztratila ze života já jí. Vždyť já ani nevím, jak dlouho nás udržím přičetný. Jak dlouho nás udržím naživu, co všechno budem muset ztratit a jak málo toho získáme. A těžko říct, jestli by to věděla ona. Když jsem odcházela, z lavičky se zase ozýval tichej pláč a dávivé zvuky. Vždyť nejí, nemá co zvracet. Maximálně vlastní výčitky, který tak vytrvale hází na mě. I když, co já vím. Pláč zněl náměstím jako tichá ukolébavka pro všechny ztroskotance. Blázny a šílence. Ale těžko říct, jestli ji, tu malou ztracenou potvoru, vůbec někdo slyšel.