Conscientia – II.

Anotace: ...

Sbírka: Conscientia

Svět tam venku se proměnil ve výheň, před kterou jsem se v rámci alibismu v době největších veder schovávala v pokoji. Ležela jsem na posteli v nejlehčím triku a kraťasech co jsem doma našla, v poloze přiškrceného embrya, ale mohla jsem dýchat. Kolena jsem měla přitažená k hrudníku, hlavu jsem měla otočenou na opačnou stranu a pospávala jsem, navzdory tomu že jsem v noci spala doporučených osm hodin.

„Takhle se učíš?“ zavřískala. Unaveně jsem se otočila k oknu, odkud se ozýval její hlas a doporučila jí, ať si hledí svých věcí. Což znamená, že si stejně bude všímat mě. Mejch věcí, mejch nálad, přátel, rodiny, starostí a závislostí.  Seděla na parapetu, nohama komíhala ve vzduchu a v těch jejích velkejch modrejch očích poblikávala panika.

„Co když to nedáš?“

„Nechceš mi dát pokoj?“ zavrčela jsem. Nenamáhala jsem se otáčet hlavu, když z parapetu seskočila a přešla ke stolu.

   „Máš tu zimu,“ objala si dlaněmi paže, a pohlédla na organizovaný chaos na desce stolu. Dvě matematický sbírky, otevřený sešit s rozepsaným příkladem, notebook, monotónně vrčící větrák a železná zásoba čokolády na nervy, po který přiberu minimálně třicet kilo. Nemělo cenu jí říkat, že podle předpovědi je okolo sedmadvaceti stupňů. Pro ni byla vždycky zima a vždycky na všechno příliš pozdě. Seděla u stolu a broukala si písničku. Znala jsem jí. Samozřejmě že jsem ji znala. Měla jsem ji od prvního poslechu spojenou se strachem, bolestí a osaměním. Takovým tím druhem osamění, ze kterýho člověk brzo zešílí.

      „Přála sis už někdy něco, o čem jsi věděla, že se nesplní?“ v koutku rtů měla krev, jak se do nich neustále kousala. Když se nedočkala odpovědi, otočila se a jenom se na mě dívala.

„Máš smutné oči. Tak smutné oči,“ a její vlastní se začaly lesknout, jak bojovala se slzami. Je šílená. Citově labilní. Jak já ji nenáviděla.

„Já… Už musím jít,“ z ničeho nic se zvedla, v jednu chvíli se jí podlomila kolena. Je slabá. Koberec ohleduplně polykal nejistotu jejích kroků, a když otevírala okno, ještě jednou se na mě podívala. Slíbila mi, že přijde. Periferně jsem zahlídla její mastné vlasy a odřený zápěstí. Moje malá zachráněná sebevražedkyně. Dívala jsem se, jak přelézá parapet a skáče. Kohokoli jinýho by to zabilo. Jí ne. Ona to vždycky přežila a potom se vrátila. Rozcuchaná, šílená, s jizvami na zápěstích a s otázkou na suchých, popraskaných rtech:

Chyběla jsem ti, zlatíčko?