Conscientia – IV.

Anotace: ...

Sbírka: Conscientia

Stála hned naproti. Hned vedle plakátu lákající na pivní slavnosti, co se budou konat příští týden. Já jsem znuděně usrkávala colu z kelímku s logem piva, které tu točili, a říkala jsem si, co tu proboha dělám.

„Nemůžeš aspoň předstírat, že tě to tu baví?“ navrhla mi a já protočila oči. Moje zorné pole se omezilo právě na bezprostřední okolí plakátu. Trochu víc nalevo byla cizí partička lidí, která mě logicky nezajímala a napravo pódium s miliony světly, z kterých mi bylo zle. Někde pod pódiem se svíjela mamka s tetou v epileptickém záchvatu. Strejda se sestřenicí pili vedle sebe pivo. A dva rodinní známí se někde ztratili. Kdybych aspoň tu kapelu znala. Aspoň jednu jedinou písničku. Bolela mě hlava a v uších mi bzučelo.

„…vítr mírně foukal, cítila jsi chlad, já jsem poprvé tě objal, chvíli jsem tě hřál…“ zpíval zpěvák a publikum sebou spokojeně kývalo.

„Hlavně ne žádnou romantickou slaďárnu,“ povzdechla jsem si a podepřela si bradu dlaní. Holka od plakátu na mě mrkla a já ji na oplátku pohledem probodla.

„Ty jsi má láska, ty jsi můj sen, tebe chci líbat snad celý den, ty jsi má touha, tebe chci mít, nocí se loudat, životem jít,“ převzalo publikum roli zpěváka a já měla chuť mlátit hlavou o lavici.

„Tuhle znáš, ne?“ sarkasticky se usmála a za očima se jí objevilo něco těsně za duhovkami, co jen proběhlo a zmizelo. Začalo mi být zle nejenom kvůli světlům. A to byl večer teprve v polovině.

Hlava mi smířeně padla na levé rameno a já spokojeně podřimovala. V žilách mi kolovalo přes litr coly, bylo mi ještě víc zle, táhl ze mě kouř, pivo a cigarety. Na cestu nočními ulicemi z rádia vyhrával Nohavica, kterého jsem čistě z masochismu nenutila mamku přepnout.

„Neplačte vy oči móje, ona za to nemohla, protože mladá holka lásku potřebuje…“

Blaženě jsem zalezla pod peřinu bratrancovo postele, co byl tu noc u svojí přítelkyně. Bylo mi neskutečně zle, bolela mě hlava a bylo mi smutno.

„Taková kocovina bez alkoholu, co?“ rýpla si. Seděla na desce stolu a dívala se na příjezdovou cestu.

„Něco, co bublalo delší dobu a teď se to vaří. Jo, holka, i tohle je život,“ promnula si spánek. Taky ji bolela hlava.

„No nic, já půjdu,“ přimhouřila oči, aby se zorientovala ve tmě.

„Takže život je i neustálý utíkání?“ neodpustila jsem si. Kombinace žaluzií a rozsvícené pouliční lampy jí po těle vytvářela pruhy. Seskočila ze stolu a vyděšeně se na mě podívala.

„Já nevím,“ špitla to strašně potichu. Jako by se bála, že kdyby to vyslovila víc nahlas, tak všechno v našem společném životě by se mohlo rozbít. A už tak byl strašně křehký. Jako by se stačilo nadechnout prudčeji než je zvykem a on se roztříštil na milion kousků, které by se už nedaly slepit. Její slova se ještě chvilku držela ve vzduchu. Škubla sebou, jako by se bránila, než se rozplynula. Parkety zavrzaly pod jejími kroky. Odešla pro ni do ne úplně známých ulic, ale já si o ní strach nedělala. To ona si spíš dělala strach o mě. I když, co já vím. Možná to jen hrála. Aby překryla svůj vlastní strach. Strach ze sebe sama.