Miluji tě

Procházím se ulicí. A ty jsi se mnou. V mém srdci, hlavě, duši i všude kolem. Lidé říkají, že jsi šedivý a depresivní. Já říkám, že jsou slepí. Oni se krčí ve svých bytech, pod dekou, bojící se každé noty deště. Jsou vymrzlí životem. A svádějí to na tebe. Přitom ty jsi mou největší láskou. Sice mě na čas opustíš, ale každý rok se vrátíš. Jen abys při každém dalším odchodu zanechal větší kráter, který nemůže nic jiného zaplnit. A stále jsi krásný. Ať už usilovně pláčeš. Nebo ať už se sluneční paprsky prohrabují v tvých zrzavých vlasech. Tak krásný, že se mě snad snažíš zevnitř roztrhat svým jedinečným půvabem. Ta atmosféra, ta inspirace,... Už cítím tvou vůni. Vím, že se ke mně přibližuješ. Když tě vidím, představím si Paříž v dešti. Nejerotičtější místo za nejerotičtějcích podmínek. I tvé západy slunce bývají magičtější. Nikdo nevytvoří takovou krásno-melancholii jako ty a já zase usínám v tvých listech. Chtěl bych ti napsat báseň, ale dochází mi slova. A navíc jsi slovy nepopsatelný. Ani THC mi nenabídne tolik barev. Kde je ta šeď? To jen někteří lidé jsou šedivější než myši a nenávidí tě. Já ne. Já tě miluji, podzime!