Krása Absolutna

Cesta v horách byla náročná a tělo se stále více ponořovalo do vlastního potu. Ještě pár kamenů, ještě pár skal. Zdálo se, že hlavním cílem celé té poutě je dosažení nebes. Ale bylo tomu skutečně tak? Musí cíl vždy čekat na vrcholu? Touha po jemných rukou byla čím dál silnější. Jenže co si počít, když široko daleko nebylo jediné lidské bytosti, natož pak nějaké kouzelné ženy.
Tělo poutníka došlo do místa, kde se průzračný potok stáčel do dalšího horského údolí a značně se zde rozšířil. Voda v poutníkově mysli evokovala jemnost i divokost dávno ztracené milenky. V mžiku byl nahý a ke všemu odhodlaný. Vstoupil do vody naplňován až posvátnou bázní.
,, To jsi ty, má nejdražší věčnosti, miluji tě.“ Vyslovil tiše a zároveň pln víry, že dál již chodit nemusí.
Tělo zbavené šatů, s myslí co pozbyla myšlenek, se celé ponořilo do chladné vody a na břehu právě vykvetly květiny znamenající konec hledání. Nebylo tělo, nebylo vody, byla zde jen krása Absolutna.

2.2.2026
Tábor