Vrazi mé duše...

Nech mě chvíli se opřít o tvé rameno
spustil jsi je tak nízko k zemi
až lidé tvou ostrou kůru ohládili do velkých dinosauřích šupin


Když se jich dotýkám
je v nich tolik jemnosti a klidu
prýštící z nejhlubších kořenů
pevně vklíněných do podloží dávno vyhasnutých sopek


Stejně ničivých
jako vrazi mé duše
propadlé v nejhlubší temnotu sebe samé
děsící se
absence lásky a radosti


Bezvládně sedím u tvé paty
prosíc o přijetí
a v tobě ta milost dřímá
i přes přestálé noční mrazy
co servaly ti vlasy


Neuděláš s tím nic
stejně jako já
budeš se bezvládně dívat na jejich smrt
na to jak mnozí po nich jen projdou
bez povšimnutí budou je hrnou na svých podrážkách
až do chvíle
kdy splynou s ostatním prachem


Jen vyvolení se zastaví
a pozvednou jejich krásu
aby se v slábnoucím slunci
naposledy nadechly v barvách prožitých bolestí...