...déšť za oknem rychlíku

.

.…nebe mělo nebezpečně modrou barvu… zlověstně, tiše viselo kousek nad zemí… tmavlo a tmavlo… jako by do sebe vpíjelo všechnu špínu světa… zlobu a nenávist… přetvářky, lži a rány… všechno zlé a špatné… a pak stačilo jedno slovo a rozplakalo se… usedavě, hořce plakalo…aby vyplakalo všechen ten jed, co mu koloval v žilách… i nejnevinnější lži zmrzly a přibíjely k zemi všechno, co nebe vyplakalo… a mnohem víc… všechno bez rozdílu zasypávaly tvrdé nečekané rány… nebe ne a ne vyjasnit svou tvář… ani náznak úsměvu…
…dívám se na svět ze dna řeky, zpod hladiny moře… jako rybě by se mi takový svět líbil… studený vlhký rozmazaný svět…plavala bych ulicemi… nahlížela do oken… nechala se unášet vlnami… a kdybych se nudila, chytala bych lidi… vysoko v korunách stromů, na kostelních věžích, na střechách mrakodrapů, na kopcích… kdybych byla delfín, hrála bych si s nimi…kdybych byla žralok…
…zatím sedím v suchu a pozoruju studený vlhký rozmazaný svět… nebeské slzy bubnují do střech a oken… některé umírají tiše, neslyšně v trávě… jiné nápadně a okázale… jiné cinknou a zmizí ze světa… …nebe občas šlehne zlostným pohledem, popotáhne si, vzlykne a pláče dál… kdo ví, kdy se zase na lidi usměje…
…ne, nechci být rybou… usměj se, lidi nejsou TAK zlí… a všechnu špínu světa stejně nesmyješ… nevztekej se… přestaň, prosím

.

.