montaña...

mne o vlas okouzlují ty zubaté...

když se na ně dívám
mívám pocit
že se nedají pochopit
nesvázané člověkem
a přesto živé
inteligentní

moře zdá se působí živěji
se svým ševelením
nočními šepoty
ranním tvrzením
tlumených rozhovorů
co bez varování můžou přejít
do bušení příboje a řevu větrů
buď zklidňuje nebo děsí
asi jako život s jiným člověkem

hory však také mluvit umí
traviny syčí
do rytmu horského vanu
jedle i borovice těžce šeptají
chvějí se a vzdychají
když se vítr spouští
trychtýřem ledovcového údolí
světlo je nahoře jiné
ostřejší
provádí pointilistická kouzla
v jednu chvíli jsou štíty jako křišťál
ostré a smělé jako ostří nože
a vzápětí vrství odstíny
do jemných motivů
s měkkostí japonského akvarelu

zkusil jste na nějakou vylézt?
otázala se dívka s úsměvem
nezaměnitelná
se silným dojmem ženy
který z ní vyzařoval

víte drahá Čomo Lori
pár jsem jich zdolal
ale na některé se neleze
jsou příliš vzácné
daleko a nebezpečné
navíc když něco dobudete
ztrácí to auru posvátnosti

vás jsem hledal celá staletí
bych mohl spočinout
ve vašem stínu

a proč?

protože jste
a já vám chci naslouchat

myslíte abych vám pověděla
jak si vážit života
nespěchat
občas zastavit a přivonět?

to zrovna ne
chci naslouchat zvukům vašeho světa
těm které zní
těm co obsahují složitost a krásu...