Špacír na konci týdne

Odpoledne na konci týdne
naruší nevšední teplý vánek
unášející okrové listy kaštanu.

Snažím se vánku porozumět,
zda přináší poselství
z jesenických vrcholů.

Zádumčivě zadumán.
Ale ničemu nerozumím.

Na nebi antracitová zápolí se zlatou,
mraky roztíná ve dví paprsek,
mocná louč.

Vydal bych se za něhou
na jiný okrsek,
tolik jsem unešen ze schůzek
jiných dvojic.

Zatím opodál stojíc...

Zakázaného největší
krajíc...

Dráhu mé chůze
zkřížila drobná,
sotva plnoletá,
širší boky,
zmítané ve velkých vlnách.

Ach, ona moc dobře ví,
jak muže k slasti naladí,
jaký zvolit prstoklad na strunách,
melancholického muže.

Poupátko,
nerozvitá růže...

Přec, mimo její podmanivé chůze
spatřil jsem na asfaltovém chodníku
pokladní stvrzenku.

A po metru další bloček,
lístek z tramvaje,
malý kalendář 1996,
podobenku ženy ve středním věku s brýlemi.

Bylo mi úzko,

jednotlivé lístky rozeseté
v metrových rozestupech na chodníku,
v kalužích včerejška,
recept od lékaře,

podivná časová osa něčího života.

Lístek z čistírny
od kadeřníka.

Věřte mi nebo ne,
tušil jsem,
že po pár metrech,
zakopnu
o její portmoné...


Ještě více jsem se obával,
že objevím bezvládné tělo

majitelky.

Třeba ji přijali do ráje...

Nebo si vložila novou peněženku

do kabelky?


Luis Vuitton