Na odiv lidem plastová kuželka

Anotace: ...

Metaři
metou kamínky z chodníků.

Copak tě napadá, copak básníku?

Že by už skutečně
paní zima
odešla provždy jinam?

Metaři sofistikovaným náčiním
soustřeďují materiál na větší hromádky,
věřím, že si zaslouží úctu,
vůbec každý, kdo se přičiní,
úklid v parcích,
v nitrech,
poté rozhostí se klid,
nebude prostor pro hádky.

Brzy přijde čas ohňů na zahradách,
v tlampačích zazní Rottrová:

„To mám tak ráda, to tedy mám tak ráda“

Metaři hrnou před sebou kamení,
lidské zasmušilé tváře,
rozzáří bezbřehé nadšení.

Amor své šípy smáčí uvnitř kalamáře,
vystřelí je skrz psavce i pisatelky
a ti v harmonickém souznění,
na chvíli si budou souzeni,
vzplane v nich divoká vášeň.

A tak míjím obloukem
na útržku sepsanou báseň,
tonoucí v kaluži,
minu též prostředí věru nevábné
před nádražní budovou,
v obavě, že mě někdo napadne,
pod lavičkou leží amorfní muž,
objímá pažemi plastovou láhev s vínem.

A pak se, člověče, na mysli tuž,
jásej nad příchodem jara…

Jistěže budu,

Budu….Budu...

Alespoň jásat nad dívkou,
jež setřela si růž,
před zrcadlem,
aby dala přednost zcela jiné.

Muž nabyl formy
a hned několikrát posilnil se vínem...