Mluvící obrazy

Mluvící obrazy

Anotace: Jako pohádku jsem to psala, ale nevím, jestli to pohádka vážně je. Za Vaše přečtení, komentáře (ať vím jestli se líbí nebo ne) a tipy děkuji předem.

V jednom městě žil starý malíř, který uměl pěkně kreslit. Své obrazy lidem ale nechtěl ukazovat, protože si myslel, že nejsou hezké. Lidé ve městě o něm říkali, že je blázen. Se svými obrazy si totiž povídal.
Jednou, když mu jedno děvče pomohlo s nákupem, daroval jí jeden svůj obraz. Děvče se jmenovalo Adéla. Když uviděla obraz, který jí malíř daroval, zeptala se ho: „Pane, strašně pěkně kreslíte, mohla bych vidět nějaké další vaše obrazy?“ Malíř nevěděl, co má říci, protože ještě nikdo neprojevil ani nejmenší zájem. Řekl jí: „Proč je chceš vidět? Jsou to jen obyčejné obrazy.“ „Jsem dcera nejlepšího znalce ve městě, ten obraz, který jste mi daroval, má velkou hodnotu. Kdyby jste ho prodal …“ „Nic prodávat nebudu,“ skočil Adéle do řeči „obrazy jsou jako moje rodina. Určitě jsi ve městě slyšela, jaký jsem blázen.“ „Ano, to jsem slyšela a nevidím na tom, že si povídáte s obrazy, nic špatného. Taky si s nimi povídám. Když mi umřela maminka, namalovala jsem si ji a teď si s ní přes papír povídám.“
Malíř jí nevěřil. Dal jí do ruky obraz a odešel. Adéla byla smutná.
Když přišla domů a uviděl jí otec, zeptal se jí: „Děvče, co se ti stalo? Jsi nějaká smutná a co to neseš?“ „Tatínku, podívej, co mi dal malíř z města. Je to velmi krásný obraz. Chtěla jsem, aby mi ukázal své obrazy, ale nechtěl. Zítra za ním půjdu znovu.“ Otec se na obraz podíval a řekl Adéle: „Vezmu ho zítra sebou, ukáži ho jednomu kupci. Neboj, neprodám ho. Jen by mě zajímalo, kolik by byl ochoten za tento úžasný obraz zaplatit.“ Adéla tedy souhlasila a odešla.
Než šla spát, dívala se pozorně na obraz. Byly na něm květiny, které jen tak někde nerostou. Měly krásnou tmavě červenou barvu. Květiny byly namalované tak, že to vypadalo, jako by byly před Adélou ve váze, živé, ne jako z obrazu.
Ráno se otec vypravoval na cestu. Nezapomněl sebou vzít obraz. Po otcově odjezdu se Adéla vypravila k malíři. Když stála před jeho dveřmi, měla trochu strach. Potom zazvonila. Nikdo ale neotvíral. Když už chtěla odejít, paní, která šla kolem, jí řekla: „Jestli hledáš toho starého blázna, zkus jít do zahrady.“ Poděkovala a už obcházela dům. Uviděla malíře, který měl na stole papíry a barvy, kterými maloval květiny, co měl na zahradě. Adéla spatřila i tu květinu, kterou má na obraze ona.
Malíř si jí všiml, až byla skoro u něho a řekl jí: „Co tady zase děláš? Své obrazy ti neukáži.“ „To nevadí,“ řekla Adéla „já vám ukáži ty svoje.“ A začala mu ukazovat obrazy lesů, domů a nakonec mu ukázala i obraz se svou matkou. „Vidíte, s tímto obrazem si povídám. Je to moje maminka.“ Malíř jen přikývl a vedl ji dovnitř. Až tam jí řekl: „Já si taky se svými obrazy povídám, jenže ony mi odpovídají. Chápeš, prostě umí mluvit.“
Adéla nevěřila vlastním uším. Že by byl vážně blázen, jak se o něm říká? „Říkáte, pane, že obrazy mluví? To jsem vážně ještě neslyšela. Ale zajímá mě to. Povězte mi o tom více, prosím.“ „Dobrá, ale musíš mi slíbit, že o tom nebudeš mluvit ve vesnici, už tak mě mají za blázna.“ Adéla přikývla a naslouchala malíři. „Zjistil jsem, že když si dám na obraze záležet a kreslím ho, jako by srdcem, začne mluvit. Samozřejmě že ne hned a sám od sebe. Já jsem tady sám, a proto si povídám s obrazy. A ony mi časem začaly odpovídat. Pojď tedy se mnou, ukáži ti svoje obrazy a uvidíš, že žádný blázen nejsem.“
Šli dlouhou chodbou, až přišli ke dveřím, které vedli do sklepa. Když malíř dveře otevřel, Adéla uviděla krásné obrazy. Malíř vešel do místnosti hned po ní. „Toto jsou mé obrazy, má rodina. S těmi květinami a lesy si povídám.“
Jakmile přišel k jednomu obrazu, kde byla namalovaná květina, řekl jí: „Ahoj, lilie, jak se dnes máš?“ Obraz mlčel. „Ty se mnou dnes nemluvíš? Mám tady návštěvu, tak nechtěj, aby si i Adéla myslela, že jsem blázen. Pěkně jí ukážeme, jak si s vámi se všemi povídám.“ Květina opět mlčela. Malíř se rozzlobil. Šel k obrazu, kde byl namalovaný les: „A co ty, lese, ty se mnou taky nebudeš mluvit?“ „Ale jistě že budu,“ ozvalo se z obrazu „já nejsem uražený jako ty květiny.“ Malíř byl spokojený a Adéla nevěřila vlastním uším. „Jak to, že se mnou moje maminka nemluví, když vaše obrazy s vámi ano?“ ptala se Adéla. „To bude asi proto, že jsi obraz nekreslila s láskou. Jestli chceš, pomůžu ti a uvidíš, že s tebou bude maminka mluvit.“ Adéla měla ohromnou radost.
Jakmile se večer vrátil otec, vyprávěla mu Adéla o všem, co u malíře viděla a slyšela. Otec jí nechtěl věřit, že obrazy vážně mluví. „Adélo, je to nesmysl, obrazy přece nemohou mluvit. Řekni malíři, že za jeho obraz je kupec ochoten vyplatit velké peníze.“ „Jenže on nechce prodat své obrazy. Vážně si s nimi povídá, slyšela jsem to na vlastní uši. Ale jestli mi pořád nevěříš, časem ti dokážu, že mluvím pravdu.“ Adéla po těchto slovech uraženě odešla do svého pokoje, kde zůstala až do ráno.
Ráno otec odjel a Adéla šla k malíři i s obrazem své matky. Malíř už na ni čekal. Řekl jí: „Než začneš kreslit, pořádně se soustřeď a mysli při tom jenom na maminku. Vybavuj si ji, když si s tebou hrála nebo když ti četla. Hlavně na ni mysli neustále. Teď můžeš začít malovat.“ Adéla tedy vzala do ruky štětec a v myšlenkách byla s maminkou, jak si s ní hrávala s panenkami. Když byla skoro u konce, malíř jí zastavil: „Chvíli počkej. Obraz máš pěkný. Teď by jsi mohla třeba zazpívat ukolébavku, při které jsi usínala. A při ní obraz dokonči úplně.“ Adéla tedy začala zpívat a obraz celý domalovala. Když ho domalovala, zeptala se: „Teď už se mnou bude maminka mluvit? Už si s ní můžu povídat, tak jako vy s vašimi obrazy?“ „Myslím, že ano. Zkus to.“
Adéla měla trochu strach. Bála se, že maminka nepromluví, ale také nevěděla, co by jí měla říct. Nakonec řekla jen: „Ahoj, mami.“ Chvíli bylo ticho. Adéla se podívala na malíře, ale ten jen pokrčil rameny. Po chvíli se z obrazu ozvalo: „Ahoj, Adélko, dcero moje.“ „Mami, ty se mnou vážně mluvíš?“ Adéla z toho byla v rozpacích. „Ano, mluvím. Jsem tak ráda, že se to povedlo. Tady pan malíř ví, jak se na obrazy musí. Moc vám, pane, děkuji.“ Malíř se usmál a řekl: „Není za co, jen jsem Adéle trochu poradil. A ty, Adélo, už teď víš, jak se na obrazy musí. Už nemám, co víc bych ti k tomu řekl. Teď se rozloučíme.“ Adéla měla velkou radost. Malíři poděkovala, vzala obraz a šla domů.
Doma si s maminkou vykládala a ptala se jí, jestli také může promluvit na otce, protože jí vůbec nevěřil. Maminka nebyla proti.
Když přijel otec domů, Adéla mu nachystala večeři a po večeři mu řekla, že pro něho má překvapení. Přinesla maminčin obraz, položila ho na stůl a řekla mu: „Teď můžeš maminku pozdravit, odpoví ti.“ „Ale děvče, zase tě chytá fantazie?“ Adéle začaly stékat slzy. Byla zklamaná z toho, že jí otec nevěří. Maminka ji v tom ale nenechala. Řekla: „Ale já opravdu mluvím. Měl bys naší dceři trochu víc věřit.“ Otec se podíval po místnosti. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že to vážně promluvila maminka z obrazu. „Myslel jsem, že jí ten starý malíř něco napovídal. Nevěřil jsem, že je to pravda. Jsem rád, že tě slyším.“
Adéla měla velikou radost, že si může povídat s maminkou, i když jenom přes obraz. Otec byl ze všeho hodně zmatený, ale také byl rád, že si může promluvit i s někým jiným, než jen se svými zákazníky a Adélou.
A na místě, kde bydlel malíř, už nestál žádný dům. Byla tam jen veliká zahrada, ve které byly vystaveny obrazy. Ale jen Adéla věděla, že všechny patří tomu záhadnému malíři.
Autor mada000, 03.08.2008
Přečteno 649x
Tipy 12 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lady Carmila, Jabba_Hutt, Jan na Druhou, Romana Šamanka Ladyloba, Alfííík, J.Švihovský, Bíša
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (5)

Komentáře

krásná pohádka...nádherný námět..jen tak dál:_)

28.08.2008 17:53:00 | Lady Carmilareagovat

Dávat naději je krásná věc...Dík

06.08.2008 13:20:00 | Jabba_Huttreagovat

Ahoj =)
Doopravdy si myslím, že to je pohádka, a navíc hezká, právě jsem ji dočetla... A vím, že jsem říkala ráno, ale když já jsem zaspala =D... Vzhledem k tomu, že už přišel tata a zase něco chce, ostatní si přečtu příště, určitě =)

04.08.2008 11:44:00 | Alfíííkreagovat

Přečteno jedním dechem. I v mém věku mám rád pohádky.

04.08.2008 09:03:00 | J.Švihovskýreagovat

Píšeš velice pěkně!

03.08.2008 14:52:00 | Bíšareagovat

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter