pohádka o Lulánkovi

Anotace: i větší děti zasluhujou pohádky na spaní...

...někdy  někde  se  konečně   rodičům  narodil  toužebně  očekávanej  krásnej  chlapeček. Šťastný rodiče  jej  hejčkali  jak  se  dalo / i  nedalo/. Chlapec  to  byl  milej, radostně uřvanej až se zdálo  ,  že  samou  radostí  pořád  čůrá – vesele  jako jedna  veliká  fontána, co ji  maminka  s tatínkem tolik  obdivovali  v  cizokrajném  městě  Istambulu,  které  navštívili ještě  než  se  chlapeček  narodil...čůral  tak  vydatně a často, že  jej  začli-zprvu  láskyplně - nazývat Lulánek. Na  noc  jej  ukládali místo  do  postýlky  do  vypolstrovaný  vany ,  když  povyrostl  a  běhal  jako  s větrem  o  závod  na  záchod,   zbudoval  tatínek  v jejich domečku v přízemí  na  patře  ještě pomocné  záchůdky  a  kolem  chlapcovy  postýlky  přibývalo  nočníků a  nočních  váz-některých  i  vzácných  z Míšenského  porcelánu..    Jednou  v zimě  šel  tatínek   s hochem  na  zahradu stavět  sněhuláka. Postavili  jej  statného-jak  má  být. Na  hlavu  vložili  hrnec, místo  očiček  měl  zářící  kamínky a  s úlomků  uhlí  knoflíky  na  bříšku a  pod  ním  dokonce pecičky  z třešní,  takže  sněhulák  měl  i  zapnutej  poklopec-to  aby  kluk  viděl,  že  si  má  pokaždý,  když  dočůrá  zapnout  poklopec. Že  byla  velká  zima,  tatínek  vyzval  Lulánka, aby  se  vrátili  do  domečku, maminka  už  právě  chystala  oběd. Ale  chlapec  se-jako už  přečasto-omluvil,  že  se  musí ještě  vyčůrat. Tatínek  se  tedy  vrátil  domů  napřed.  Chlapec  hleděl  s hrdostí  na  sněhového  obříka  a  napadlo  jej,  že  ho  zkusí  zahřát..Celého  jej  počůral.. a  ouha..sněhulák  rázem  zmizel...jen hrnec,  mrkev  nosu  i  kamínky-knoflíčky  zbyly  na  mokvajícím  sněhu....vtom  zazněl  z dáli  tlumený prosebný  hlas: „LULÁÁNKU LULÁÁNKU  NEČŮREJ  NA  ZAHRÁDKU“...Lulan  celej  zkoprněl...ani  čůrat  se  mu  znovu  nechtělo..Náhle  se  sešeřilo a odkudsi  od  záhonu zakopčenejch  růží ho  kdosi  volá  stříbrným  hláskem: „ LULÁÁNKU  LULÁÁNKU  RADĚJ MNĚ  POČŮŮŮREJ  ZAHRÁDKU“..A znovu:“LULÁÁNKŮŮ LULÁÁÁNKU MNĚ  POČUREJ  ZAHRÁDKU“..a  z přítmí  se  vynořila  nádherná bytost  zalitá  bělostným  světlem. Krásná urostlá celá  nahatá  pohádková  bytost...Chlapec  očarován, ani  nevěda ,  co  činí  se  náměsíčně vydal  k záhonu  ve sněhu  odpočívajících  růží - dokonce s  obnaženou  svou  věcičkou  v ruce......pocítil vzedmutí  neznámý  slasti-věcička  se  mu  vztýčila  a  rostla  rostla  až  zvonivě narazila na  bělostné  bříško  víly  Lulaby...

                                      *

    Od  té  doby  uplynula  spousta  vody  v říčce  času,  chlapec  vyrostl,  zmužněl  a  čůral  častěji  jen  když  nastyd, nebo  když  s  kamarády  vypil  v hospůdce  více  piv /prostatu měl krásnou zdravou/..  Jednou  se  v noci  za  jasné  měšíční  noci  vrací  z hospůdky, otvírá  branku  zahrádky před  jejich  domem...a  zkoprní...před  ním  stojí  chlapisko  jakoby  z  trávy  právě  vyrostlo...“LULANE,  JSEM  TVŮJ  SYN  A  BRZY  PŘIJDE  MATKA..JEN  SI  NEMYSLI,  ŽE  JSME  NA  TEBE  ZAPOMNĚLI !“ Chlapisko-domnělý  Lulánkův syn  odstoupí  a před  ním-snad z měsíčního  svitu  utkaná  stojí  ztepilá  víla  Lulaby a  stříbrným  hláskem  skorem  zazpívá : „TAK  RODINKO,  ŽE  JSME  SE  ZAS  PO  LÉTECH  TAK ŠŤASTNĚ  SHLEDALI, ZATANČÍME  SI  SPOLU...“ Lulánkův, kdysi  záhadně počatý  syn  v zahradě u  záhonu spících  růží,  vezme  za  ruku  tatíčka  Lulana,  s druhé  strany k  němu přiskočí  Lulaby,  pohladí  mu  jemně  ruku  až  celým  taťkovým  tělem  projede příčně  podélný  vlnobití  rozkoše  kterou  snad  poznal  jen onehdá  na  prahu  jinošství  u  záhonu  růží...a  tak  tančili  tančili  až  protančili  celou  noc..dojatý  měsíček Lůna-chod  na  ně  dojatě  shlížel a  čůral  na  ně  bezustání  stříbrné  čůrky  jemňoulinkého  světla..Co to ? jak pořád tancují, kroužek  tří  tanečníků  se  rozestoupil..přidávají  se  zničeho nic další  malí  tanečníčkové-sotva ručkama dosáhnou na  jejich  prsty...tancujou  tancujou a nečekanejch novejch tancechtivejch bělostnejch bytůstek  přibývá....tancujou  snad  celou  věčnost, až svým  chorovodem  obepínají  celou  zem.......Planeta  Zem – z  pohledu z  vesmíru  má  od  těch  nový  zářící -  prý  i  zvonící  prstenec...

   ...tak  děti  vyčurat  a  do  postýlek..dobrou noc...hezký sny....