Pověst o Bedřišce a chamtivém rytíři ( Bedřichov)

Anotace: Pověst o dívce z Bedřichova v Jiz. horách

Sbírka: Šperky pohádek a pověstí

Před mnoha lety se v Bedřichově v Jiz.horách narodilo děvče jméno dostalo podle rodné vesnice - Bedřiška
Jak dívka rostla získávala čím dál více odvahy
jednoho dne se dívka vydala osvobodit na Trništi zakletou duši loupeživého rytíře Dornsta. Ten za svého života škodil mnoha lidem, chamtivě shromažďoval majetek na svém hradu a upsal se tímto zlu. Když nastal čas zúčtování, chtěl čerta obelstít, a to se mu nevyplatilo. Hrad rytíře byl zničen, obrostl trním a duše jeho byla zakleta. Bloudila zde v mnoha podobách, např. v podobě vlka, a naháněla lidem okolo strach. Přesto čekala na své vysvobození, které mohlo přijít pouze v čisté podobě odvahy, lásky a víry pomoc
Dobří duchové se snažili pomáhat a ochraňovat každého, kdo do těchto míst zavítal s úmyslem osvobodit rytíře, chudým děvčatům přidávali do šátečků a zástěrek listí (to se pak doma proměnilo ve zlato). Víly, duchové a bytosti lesa společně s vílou Izerínou pak dokonce vyvedli na zemský povrch léčivý pramen a v okolí studánky nedaleko Trniště čekali na příchozí, přičemž je hostili zázračnou ochraňující vodou.

Jednoho dne dodala mladému děvčeti - Bedřišce - k cestě na Trniště odvahu vědma a léčitelka, stará zbožná Trudy, která žila v Bedřichově. Uměla zahnat nemoci a věštit budoucnost. (Dokonce, když její stříbrný zvonek v truhle zazvonil, věděla, kdy a do jaké chalupy přijde Smrt). Nyní však děvčeti poradila cestu na Trniště po Vysokém hřebeni, tam, kde mohla potkat koňské povozy s dřevem a sklem, a tam, kde mohla požádat o ochranu dobré duchy lesa. Nezapomněla přidat radu, jak při setkání s duchem rytíře Dornsta postupovat.

A tak se jedné letní noci Bedřiška rozhodla potichu z rodné chaloupky vyklouznout a vydat se podle rady staré Trudy ke zřícenině hradu. Dívka byla velmi odvážná, musela svůj strach překonávat s každým krokem, ale protože věřila v ochranu bytostí a v dobro a znala svůj cíl, byla rozhodnutá v cestě pokračovat. Když spočinula před černým stínem skal na Trništi, osvětleným jen měsícem v úplňku, spatřila vlka se svítícíma očima. Neváhala, ve své laskavosti sepjala ruce a vyslovila zázračnou větu: „Buď věčný mír a pokoj tvé duši". V tu chvíli se les rozšuměl lehkým děěěěkuuuuuujiiiiiiiiii a vlk zmizel. Od té doby již nikdo rytíře ani jeho ducha nepotkal.