Listopadová

Anotace: o návratech...

 

Našla jsem jí ležet na chodníku

Nehnutě slabou a zkřehlou.

Studená sprška ji srazila, ve chvíli, kdy si myslela, že ještě letí.

Měla štěstí, kolem se přehnala smečka zdivočelých dětí a botičky dopadaly těsně kolem ní.

V tu chvíli jsem ji uviděla.

 

„ Co si myslíš, že tady předvedeš?“

„Ty nevidíš, že je listopad?“

A vůbec, co jsi chtěla tam venku najít?“

 

Nemohla se ani hnout, natož mi odpovědět.  Zlehounka a opatrně jsem ji nabrala na prst.

 

„Běda jestli mě píchneš potvoro! Ty víš stejně dobře jako já, že by to byl tvůj konec.“

 

Ona však neměla chuť ani sílu ubližovat, jen tiše ležela na boku a jemně se zachvěla tam, kde dřív cítila sílu svých křídel.

 

Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem si řekla: „ No jo příroda, kdo jí neumí naslouchat, musí na to doplatit!“

„Co s tebou mám dělat? Jak ti mohu pomoct, když ti vlastně pomoct nemůžu?“

 

V tu chvíli, jakoby naklonila svou hlavu ke mně, naklonila jsem se také.

Blíž k ní a ona mi potichoučku zašeptala svůj příběh.

 

Příběh touhy letu za sluncem. Za zářivým hřejivým polibkem radostného štěstí, které se opřelo o její srdce.

Okouzleně si v poledne stoupnula na česno, které bylo zalito jeho září. A to teplo, které cítila, hřáto tak intenzivně, tak silně, jak ještě nikdy předtím nepocítila.

Byla ho plná. Plná laskavého něžného objetí zářícího slunce, které bylo od ní tak daleko a jehož svit trval tak krátce. Byl přece listopad.

 

„Milá dámo, myslíš si, že slunce se na své dráze obrátí, zastaví svůj světa běh a bude doprovázet malou obyčejnou dělnici z jejich dobrodružných toulek domů?“

 

V tu chvíli mi vytanulo na mysli tolik potřebných proseb, tolik bolesti, hladu a pláče.

Celý svět se chvěje v rukách osudu, celý svět se bojí, že se nevrátí, že nedoletí …

 

Opatrně  a něžně jsem na ni dýchla.  A ona se zachvěla blahem. Dýchala jsem tedy znovu a znovu, dala jsem jí všechnu svou sílu, odvahu i víru v návrat.

Najednou rozepěla svá křídla a lehce klátivým letem vydala se hledat cestu zpět.

Zpět ke svému teplému domovu, k ostatním družkám dělnicím, do bezpečí…

 

Nevím, zda ji nalezla.

Potkáme li se, pak to bude jistě až z jara.

 

Jen vím, že přátelství, dobrota a milosrdenství, začínají někdy u toho nejmenšího, co nalezneme ležet na cestě, pod našima nohama.