Když je hezky tak to tak prostě je.

Anotace: Když je hezky tak to tak prostě je.

Ahoj,

My co nerozlišujeme pracovní den od víkendového chceme vyhodnotit pár proběhnuvších.
V pátek vznáším dotazy na chystanou svatbu.
Po poledni přijíždí k nám na chalupu přepravní služba PPL s potřebným dílem pro moji Yamahu XJ 900
Po dvou minutách už je slyšet hukot 72 kW = 98 koní
Volnoběžné otáčky střídá rykot plného plynu v pásmu 9000 otáček za minutu.
Manželka kroutí hlavou a cosi mumlá.
Nabízím, že dojedu pro nákup, noviny prostě cokoliv.
Jedu tedy pro noviny s asi 80km zajížďkou.
Zkouším náklony, maximálku, brzdy.
Přes silnice mi přeběhne za dne srnka, pak i několik zajíců.
Zvolňuji.
Mi velí rozum, vždyť mi bude za rok padesát no ne?!
Předávám noviny za hlasitého práskání teplého motoru a chladnoucích výfuků.
Zadní kotouč se zbarvil do fialova.
Nastiňuji Daně plán s tím, jak by mohla sama v klidu jet autem k Martinovi P do Kobylis a pak na svatbu.
A já na motorce.
Hledá v tom logiku?!!!
Proč dva dopravní prostředky a tak!!!
Prostě ženská.
Z donucení podléhám jejímu nátlaku a v sobotu balíme a odjíždíme na svatbu do Krompachu.
Obřad probíhá na lesní nádrži Naděje na lávce nad vodní hladinou.
Poté se průvod nespořádaně vydává k autům lesní cestou.
Vše za hlasitého troubení a jiných volovin co k tomu patří.
Řídím auto a pro varování, že bude nedostatek jídla zastavujeme u hospody.
Něco malého pojíme a jedeme vstříc zážitkům.
Se svatebčany se moc neznáme a s jejich kamarády včetně rodičů vůbec.
Připadám si jako Heřmánek ve „fešákovi Hubertovi“
Jen nemám ty flašky v saku ono by to bylo i nápadné v tom horku.
No tak se to musí alespoň dostat do krve.
První překvapení číhá v okně chalupy, kde bylo provizorně instalováno samoobslužné výčepní zařízení.
Nápis hlásá osm a jedenáct stupňů Svijanského mázu.
Před týdnem mne pustily po vyjmutí ledviny a já mám druhou chránit touto podivnou směskou?!
Zkouším první jedenáctku a po ní následuje osmička.
Pak to přestávám sledovat.
Panáky nepiju – prý nemám.
Jsem přemluven k pohybu a hraju pétanque a pak i bedmington či jak se tyto cizokrajné sporty správně jmenují.
Začínám se cítit, neklamná to známka potu a zvýšené námahy.
V mém věku toto považuji za nedůstojné.
Kdosi cosi skládá ve vojenském stanu.
Vypadají jako kvalifikovaní pracovníci.
Jen je divné, že pracují odpoledne v sobotu.
Pak kdosi hrábne do strun a vše je jasné.
Vondráčkovou nezahrají.
Kdosi hodnotí jejich pokusy o vyladění nástrojů poznámkou, že pankáči neladí.
Myslím, že někdy taky probíhá něco jako přípitek.
Ovšem proslovu se nikdo neujímá.
Muzikanty začínají svrbět ruce.
Kuchař rozděluje guláš.
Alkoholici zbaveni starostí s placením.
Abstinenti bez zábran.
Rodiče, děti, vnuci cítí, že se cosi mění k jejich prospěchu.
A v té atmosféře s plným žaludkem opojeni krásnou přírodou, ženou okamžikem začíná hrát kapela.
Docela jim to odsejpá.
Texty tedy neznám, musím přiznat, jenže bubny mám rád, kytaru taky a sám neumím na nic.
Mladí tancují, staří chvilku zevlují a pak se přidávají.
Dochází k zázračnému uzdravení jedince se zlomenou nohou.
Odhazuje berle, tančí – Lurdy hadr.
Ve dvě hodiny jdu spát.
Reprodukovaná hudba si ze stanu dělá membránu a moje uši jsou v její teči.
Spát není možné.
Spolunocležníkovo chrápání mne však přesvědčuje o opaku.
Ráno se budí jako první Hanka P(pro neznalé ta od větrníčků) a provádí debordelizaci celé spouště.
Na povodně je nasazeno několik tisíc záchranářů a přitom by stačily dvě Hanky – konstatuji.
Provádím ranní odsvinění kartáčkem na zuby a vodou.
Nikoho u vodního zdroje nepotkávám.
Opravuji nefunkční škrabku na brambory.
Nevím jestli k radosti Hanky jenž mne o tuto službu požádala.
Snídáme v krásném prostředí čaj, kávu, a tak za zpěvu ptáků.
Kecáme a pak se i loučíme.
Nikdo pro nás slzy neroní – tak to je smutné co?
No naše svatba to není tak proč taky by, vole říkám si!
Hodnotím to jako netypickou pěknou svatbu s netradičními prožitky.
Při zpáteční cestě jedeme s manželkou do Sosnové kde jsou závody motorek.
Je to docela maso.
Po chvíli se rozhoduji, že pojedeme Kokořínskem.
Manželka tam nikdy nebyla a tak ji ukazuji krásy naší země.
Cesta je fakt moc hezká.
Blíží se večer a probouzí erotické představy a tak mířím ke Lhotě.
Cestou hledáme vhodnou restauraci k pozdnímu obědu a vybírám tu, kde mají jen párky a pepřenky.
Oběd s pitím pro dva za 76,-Kč potěšil.
A blíží se Lhota tak je radost o to větší.
Docházíme k pískové pláži ulehám a usínám.
Výjimečně tedy nešmíruji.
Možná taky proto, že není koho.
Po probuzení navrhuji manželce sex a ona mi dá dvacet pět korun na zmrzlinu z Opočna.
Jsem jak prodejná děvka.
Když já ji mám tak, kurva rád.
V Praze jsme pak už za chvilku.
Rychle do Lídlu pro nějaké jídlo a šampíčko.
To je nápoj nezaměstnaných.
Dám jej chladit, aby vedl k prolomení ledu…
Ale do toho Vám nic není.
Na zdi na mě tupě zírá Tý Vý a zprávy.
Jebu na ně.
Píšu.
Píšu vám, že to znám.
Že nebe může bejt modrý a tráva zelená a láska veliká a motorka silná.

A taky vím, že to tak být nemusí.

Tak snad ať to zkusí.

No ne?!


PS a připomínky k mému pravopisu mějte k paní Krocové co mě měla češtinu naučit a místo toho mě politicky vzdělávala a já ji uvěřil.
Že levice je blíž k srdci a pravice je západ a a a hovno.

Martin V má pěkný auto, děti, byt, vzdělání a něco mu chybělo (šmejdovi) a díky včerejšku mu snad nic chybět už nemůže!

Tak to čecha nasere.
To dá rozum.
Tak se odstěhujte, ať Vám nikdo nezávidí, když a dokud je co.

A nebo radši buďte všem na odiv, že to jde.

Promluvil pán bůh TP ahoj a mějte se


Den druhý vyrážíme z Rej vízu ve Zlatých horách směrem na Albrechtice dále do Polska a pak směr Havířov, Jablunkov, Terchová, Ružomberok a Liptovský Mikuláš. Spíme u kamaráda našeho pankáče.
Doma má prima manželku co nás nevyhodila a naopak vyklidila pole. Grilovačka, pití piva a slivovice. Pak vodka. Hostitel v nestřežený okamžik zvrací nedaleko mojí motorky uprostřed branky. Na zahradě má terénní auto, s kterým jezdí opravdické terény. Zařizuje mi svaření zrcátka, což druhý den svářeč úspěšně po dvou hodinách dokončuje. Ráno uklízí, co vykonal pomocí vodního proudu z hadice a zvedá se mu žaludek. Opět odkládá a bohužel sem svědkem což mne taky nutí. Sem totiž po směru proudění a zrovna dávám věci na motorku.
Den třetí vyrážíme za pěkného počasí vědomi si rizikovosti. Liptovský Hrádok, Spišská Belá, Sabinov, Prešov, Vodní nádrž Velká Domaša. Návštěva hostince poblíž ubytování v pensionu. Langoše, problematické spišské párky – nutno předem zadat jakou hořčici, kolik chlebů. Pěkné vylouhované stoly a různé židle. Dojezd z rozdílných míst. Jel sem sám asi 80 km. Platíme asi 10 eur. Aleš Č si jde cosi koupit do drogerie a to cosi je vodka, kterou dopijí pankáč s Martinem P. Jeví značné známky.
Tedy hlavně ráno. Ráno snídáme na zápraží – došel sem pro rohlíky. Každou položku je nutno platit zvlášť, Po nakrájení salámu mě přemlouvají, ať si vezmu něco jiného, že neznají cenu. U rohlíku požadují množství násobitelé deseti. Martin P ukládá odpadky spolu s máslem do svojí vyhřívané deky a konečně má nějakou újmu.
Střízlivíme celé dopoledne u vody a šmírujeme. Martin se možná koupal? Nejsou svědci – asi kecá.
Konečně vyrážíme směr Stropkov, Medzilaborce, Snina, Svidník, Ubla, Ruský Hrabovec, Zemplínska Šířava. Martin F má nepříjemné zprávy z domova ohledně nebezpečného odpadu co sundal ze střechy. Musí jej neprodleně odstranit a tak se vydává sám domu. Asi kecá, neboť se bojí cikánů ve Snině, přes kterou požaduje jet Martin P. Vykládám, že na projíždějící házejí sítě případně kladou ježky na silnici. Nic z toho se nenaplňuje. Jedeme krásnou přírodou. Výborné silnice naprosto bez výmolů. Skútrista požaduje fotku pro borce od něj z putyky, že by mu nevěřily kam, až může dojet. V Uble což je přechod na Ukrajinu mu přání plníme. V Medzilaborcích jdeme do muzea Andy ho varhola což je prý jeho rodiště. Hodně fotím, čumím i po ženách co tam jsou. U vchodu nádherný podvraťáci a film o Andym. Nutno návleky na boty. Záhy zjištění, že platí asi jen pro Čechy.
Spíme v pensionu u Zemplínské šíravy. Popíjíme na venkovní terase. Snídáme tam rovněž.
Platíme asi 11 eur. Za spaní. Se rozumí. Za jídlo a pití to raději nezveřejňuji.
Parkujeme ve sklepě společně se sudy piva, lodí a pěknou majitelkou.
Manžel je taky motorkář a jezdí na enduru. Než nás ubytovala, dělali drahoty a přijmuly nás až když viděly, že konzumujeme. Protáhli otevírací hodiny o hodiny. Bohužel.
Odjíždíme zase někdy před polednem a je celkem slušné počasí. Jedeme směr Velké Kapušany Sárospetek, seňa, Prešov, Rožnava atd. V Maďarsku jedeme těsně podél hranice z Sk přes vinice. Docela kopečky jenže silnice je v příšerném stavu. Dokonce horší než D1. Jídlo v hotelu. Výběr pro jazykovou bariéru poměrně problematický. Hlavní jídlo byla výborná polévka. Mimo Pavla. Asi vybíral podle ceny. Jedem dál a potkáváme pravé „kosáky“ nabízí ubytování a jen neví kde u koho za kolik.
Chlast jim kouká z očí. Nejen jen ten. Váháme pro výhodnost nevyslovené nabídky a odjíždíme hledat ubytování jiné. Nalézáme kdesi ubytovnu za 8eur. Venku u stolů sedí poměrně hodně kosáků. Somrují cigára mluví o Praze. Ptají se na zlato kdy, že jim ho vrátíme. Panáky, pirožky, utopenec, pivo.
Spím s Pavlem na pokoji – myslím… Ráno se myju. Tedy ne celý. Zuby, ruce a oči. Tedy ne celé. Jen tak okolo. Dveře na hajzlu jsou vyříznuté tak aby šly otevřít přes mísu. Je nutné stát vedle ní.
Je tam i sprcha a sauna.
Za pití a ubytování platíme 85 eur.
Ráno v poledne opět vyrážíme z garáže.
Míříme přes tatry jen nevím které k rybníku – přehradě Dedinky. Moc pěkná příroda, rybáři, hostinská, učitel se svými žáky. Ubytování je ve spacáku v rámci finanční úspory 2 eur. Tedy asi dvou piv. První hospodu po vyjedení tatranek a vypití několika piv opouštíme a míříme do nedalekého podniku. Zahradní restauraci obstarává jednoruká servírka a to opravdu bravurně. Učitel se svými žáky po 35letech je alkoholik jako my. Moc milý člověk. Kouří dýmku, nabádá mne k odpočinku, nosí jej na túry.
Ráno balím jako poslední a ještě teplou postel přenechávám dalšímu zájemci.
Snídám s pankáčem a v hotelu. Na zdech mají lovecké trofeje. Pěkný výhled. Potkáváme učitele kouřícího lulku, pijícího panáčka. Vypadá spokojeně.
Odjíždíme zase někdy před polednem.
Na parkovišti chtějí peníze za motorky. S díky odmítáme.
Zase smutně odjíždíme a na výhledu stavíme pro pořízení záběrů Dedinky a ovcí. Pořizuji umělecké foto pampelišky.
Jedeme dál a dochází euráče. Musíme dojet někam do čech. Stačila by tedy Morava. A tak přijíždíme do Rožnova pod Radhoštěm. Ubytování vyjednává Aleš Č a je to opravdu první hnus na cestě. Chatka za 1200,-Kč bez hajzlu. No co se dá dělat. Kiosek 5 metrů a stany v těsné blízkosti. Přes jeho nabídku jdeme do hospody v kempu kde se nás hned ptají jak dlouho to hodláme táhnout. Prší. Pijeme a jíme polévku. Po zavření opět ke kiosku a rychle spát. Budím se jako první – to vlastně vždy a jedu se podívat do města. Dávám si snídaní v baru na náměstí. Po chvilce mi volají kde, že se poflakuji a tak se vydávám balit. Jedeme opět kolektivně do centra a jsou tam nějaké slavnosti. Hudba hraje, hodně lidí v divných oblecích tančí i jinak jančí. Maďaři, Japonci si dělají zápisky, dokumentaci, video. Já jako vždy šmíruji. Martin se druží a požaduje foto s děvčaty. Rockeři předstírají nezájem. Poprvé ji spatřím. Má sebou manžela a dceru. Jenže je moc pěkná. Má hezké držení těla, pohyb má toho právě tolik kolik je potřeba. Těžko se mi odjíždí. Pak Vysoké Mýto a koukáme na závody motorek. No a pak tam někde si říkáme ahoj zase někdy.

A mezi tím bylo něco obědů, večeří, „kosáků“, rozbitého ráfku Ducati, zjištění, že skútr je ten nejúspornější a nejpohodlnější stroj a že ten kdo odjel nejdřív utratil ve skutečnosti nejvíc.
A taky, že to vypadá, že jenom chlastáme ale ono to tak není.
A možná zase někdy?