Když přichází…

Anotace: Povídka kratšího rázu... co se může stát, když...

Mat, poctivý zlodějíček, který obratnými prsty okrade kdejakého boháče o všechno, co má zrovna u sebe.
Teď leží v mokré hlíně mezi trsy trávy. Čeká na nepřítele. Na nepřítele?
Nechtěl jít do války, bojovat za krále, za vlast, ale jakousi šťastnou nebo spíše nešťastnou náhodou ho naverbovali. Nepovedený žertík.
Čeká. Čeká jako pěšec v první řadě, jak pěšec na šachovnici. On, Matyáš nechce nikoho zabíjet. Navlečen v těsné uniformě čeká. Dlouhou chvíli si krátí přežvykováním trávy a přemítáním. Co bude dál? Jen jestli bude nějaké dál.
Už se to blíží. Oni. S křikem, který má sebejistý nádech vítězství, vyrazili a hrnou se na první pěší řadu. Mat se zvedá ze země a s davem ostatních pěšáků se hrne na nepřítele, ve vzrušení kolem sebe mávají šavličkami.
„Za krále! Za vlast!“ vychází z úst těch, kteří si běží pro smrt. A je to tady. První srážka s nepřítelem. Mat se celkem obratně rozmachoval šavlí, ne za krále ani ne za vlast, ale za holý svůj život. Bojiště zahalila hustá mlha, nebylo ani na krok vidět. Zakopl o nějaké tělo ležící v mokré hlíně a spadl. Před očima se mu zatemnělo a přišlo krásné bezvědomí a s ním nekonečná tma.
Když se Mat probudil, bylo již dávno po boji. Vzduch byl nasátý pachem krve. . Louka na níž se bojovalo, byla poseta těly vojáků. Leželi tam vedle sebe jak spřáteleni, tak i jejich nepřátelé,leželi jako květy po vydatné bouři s okvětními plátky rozházenými po okolí.
Vedle Mata někdo zasténal. U jeho nohou ležel nepřátelský voják, o kterého nejspíš zakopl. Sténal, měl břicho rozpárané, div divoucí, že ještě žil. Obličej měl bledý, oči jako dvě malé štěrbinky a rty rozkousané od bolesti.
Bylo poledne a jen z dálky byly slyšet tóny doznívající bitvy. Kdo to vyhraje?
Mat opatrně podepřel cizímu vojákovi hlavu, aby se mu ulevilo. Podle jasně daných pravidel by ho měl však právě naopak na místě zbavit života, ale on to nedokázal. Byl sám a ten cizí voják, byla pro něho jediná žijící bytost široko daleko v tomto poli smrti. Možná by měl jít najít své. Ne. Věděl, že by musel zabíjet a dávat všanc svůj bídný život. Vojáček upadl do bezvědomí, a potom i do neklidného spánku.
Zešeřilo se. Slunce odcházelo za vysoké špičky vzrostlých stromů a vrcholky hor, přicházel soumrak a po něm noc. Zvedl se větřík, slabý vánek pročesával vlasy Matovi, ale i mrtvým vojákům. Z Mata náhle spadla nevolnost, ale přicházel nikým nevítán a nikým nezván strach. Strach a obavy z něčeho neznámého, něčeho co přicházelo v noci. Bylo to tady. Mat to viděl nejasně. Ale pak… mezi těly vojáků tančila drobná postava ženy zahalena v černých a červených cárech šatů. Tančila tam mezi padlým kvítím a každého zvadlého květu se dotkla a duše vojákova odešla osvobozena do věčnosti. Byla to sama služebnice smrti.
Už, už se blížila ladným tanečním krokem k Matovi a spícímu vojáčkovi. I poklekla k raněnému, pohladila ho po tváři se slovy: „I tvoje trápení brzy skončí.“
„Nech ho, ušetři ho!“ zasyčel skoro prosebně Mat. Dívka sebou v překvapení cukla a v ohromení zmizela Matovi z očí.
„Jak byla krásná,“ zasténal voják.
Tu noc se dívka objevila znova. Tančila dál mezi mrtvými, tentokrát k Matovi dotančila až nakonec. Znova se sehnula, uchopila raněného za ruku se slovy: „Už je čas, pojď.“
„Proč?“ zašeptal Mat. Dívka k němu vzhlédla. Ach jak jen měla krásné oči, až se Matovi srdce rozbušilo.
„Je čas, jeho svíce života dohořívá.“
„Je to přítel.“
„Byl ti přítelem, i když mu tvoje směšná šavlička rozpárala břicho?“ Přiložila ruku raněnému vojákovi na srdce, přestal dýchat a jeho srdce bít. „Teď si tu sám mezi těly mrtvých. On už odešel.“ A odešla i dívka, která měla zelené a smutné oči.
„Ale já nechtěl a nechci bojovat!“ křičel v zoufalství Mat.
„Já taky nechtěla být služebnicí smrti.“ Znenadání se před Matem objevila ona dívka. „Už ses vykřičel?“
Seděli proti sobě. Mat držel ve svých teplých dlaních její studené a neduživé ruce. Byla celá studená. Líbila se mu. Něžně uchopil její bradu a přitiskl svá ústa na její ledová. Hltavě si kradli polibky při svitu měsíce.
Zablesklo se. K párku milenců se pozvolna blížila postava v černé kápi a s kosou přehozenou přes rameno. Smrt. Kdo by si to byl pomyslel, samotný Smrťák. „To je konec,“zaskřípala Smrt a zmizela. Dívka se Matovi zhroutila v náruči. Byla mrtvá. Služebnice smrti zemřela, protože milovala.
Slunce pohladilo orosenou trávu a svými hřejivými paprsky se dotklo dvou studených těl odpočívajících v těsném objetí. Ti dva se ubírali věčnou temnotou, z které není již návratu…