WHEN THE VAMPIRE CRY
WHEN THE VAMPIRE CRY
WHEN THE VAMPIRE CRY
Kolikrát za život se vám stalo, že jste se vzbudili, chtěli si sednout a praštili jste se do hlavy o víko rakve takovou silou, až jste to víko skoro prorazili? Mě nespočetně, je to prostě pořád ještě zvyk z doby, kdy mě rodiče ukládali do otevřené rakve a dávali mi pít tu nejlepší krev na kterou narazili. Mám skvělé rodiče, mnoho mých vrstevníků má rodiče, kteří jim dávali jen zbytkovou krev a vůbec se o ně nestarali.
Asi bych se měla na začátek představit, že, takže jmenuji se Amellie de Roseau, pocházím z Rakouska, ale momentálně žiji s rodiči ve Španělské Barceloně, tedy s rodiči a bratrem Diegem, vylíhl se před pár dny, ale za pár dní bude vypadat skoro stejně starý jako já. Víte s upíry se to má tak, hned po vylíhnutí, zní to divně, já vím, ale my se líhneme, ne z vajec, ale z takových měkkých průhledných kukel, vlastně jsme tak nějak mimotělní těhotenství, matka nás dva týdny nosí v břiše, pak z ní vyjde kukla velká asi jako pěst a dál se vyvíjíme v obalu, musíme být v tmavém a chladném prostoru a mít neustálý přísun krve, takže pořídit si dítě jako upír opravdu není žádná sranda. Během prvního roku života rostete hrozně rychle, do prvních narozenin vypadáte na patnáct a pak už rostete víceméně normálně jako lidé. Mě konkrétně je šest, což je na lidský věk plus mínus jednadvacet, letos jsem nastoupila na vysokou školu, obor sociologie a kriminalistika. Jeden by si myslel, že jako upír si může odpustit vzdělání, ano, tak tomu bývalo někdy před sto padesáti lety, možná i dýl, jen co se zavedla povinná školní docházka upír neupír musíš do školy, co na tom, že v první třídě sedělo dítě, které byste jinak zařadili na střední, tehdy se věk neřešil. Nyní je to tak, že během prvního roku života se naučíte číst, psát, počítat a všechny ty věci okolo, a v jednom roce nastoupíte na střední. My upíři máme dost vyvinutý mozek, takže za rok se to dá všechno v pohodě stihnout. Dřív se upíři učili tak jako malé děti a nikdo nic nenamítal. Všichni věděli, že jste upír, protože kdysi dávno byli lidi s upíry zadobře, měli jsme své dárce, kteří nám dávali krev dobrovolně a mnoho upírů byli doktoři, kteří pitím krve léčili nemocné a zabíjeli lidi, kteří jistojistě umírali a trápili se, jenomže pak se jeden upír zbláznil (teda jsou to povídačky, ale docela tomu věřím) a začal napadat lidi, kteří si nechtěli nechat pít krev a zabíjel je, od té doby se lidé začali upírů bát a tak jsme zalezlí ve svých domech a domcích, bytech a příbytcích a chováme se jako normální lidé, až na pití krve a spaní v rakvích.
Víte, zlikvidovat upíra je vážně fuška, není to o tom kůl do srdce, ufiknout hlavu a spálit, ne, je to daleko těžší, je fakt, že upíří tělo je hodně křehké, když vás někdo praští bolí to a udělá se vám modřina, když vás někdo sekne krvácíte, když vás někdo přetáhne baseballkou přes nohy zlomí vám je, jenomže nepočítá s tím, že během dvou vteřin jste zase OK, díry se zahojí, kosti srostou přesně jak mají a modřina se vám skoro ani nestačí udělat, takže upíra v dnešní době dokážete zabít snad jedině tím, že mu pět lidí najednou uřízne hlavu, ruce i nohy a oddělí je od těla ve stejný okamžik. Tělo pak neví za kterou končetinou se vydat, takže se roztrhá i to a tady nastupuje šestý člověk, který musí vzít upírovo srdce a okamžitě ho spálit a pohřbít co nejhlouběji do země. Pak je upír technicky mrtvý, ale nikdy není jistota, že se nedokáže vrátit. To je násilná smrt, pak také umíráme i stářím. Není to jako lidský život, nedožíváme se osmdesáti nebo devadesáti, spíš si k tomu připočtěte nulu a máte normální věk upíra. Jak už jsem říkala, první rok vyrostete hrozně rychle, dalších deset dvacet let stárnete stejně jako člověk a pak se zaseknete, po dalších šest set padesát let vypadáte naprosto stejně a pak najednou opět začnete stárnout, pomaleji, ale přece, není psaná věková hranice, ale většina upírů umírá kolem sedmiset padesáti až osmiset let. Výjimečně se někdo dožije devítiset.
„Amy, vstávej, jdeš do školy.“ Volá na mě máma z kuchyně, odkud až sem cítím vůni masa.
Nenechte se zmást filmy o upírech, ano něco z toho je pravda, máme velice dobře vyvinutý čich, zrak, sluch i hmat, chuť cítíme téměř stejnou jako lidé a jako lidé musíme jíst, není toho potřeba tolik jako u člověka, stačí jedno jídlo denně, ale musíme jíst dostatek masa, tudíž k snídani většinou máme krvavý biftek abychom všichni vydrželi až do oběda. Já ve škole a táta v práci, máma se právě stará o bráchu a učí ho do školy. Není pravda, že nesmíme na světlo, spíš jde o to, že máme radši tmu a zimu, v létě na slunci je nám pořádné vedro a bez slunečních brýlí bychom se asi neobešli, ale ani se nerozpadáme na prach ani nezáříme. Rakve, ty taky nejsou potřeba, ale souvisí to s tmou a zimou, milujeme stísněné prostory, sestřenka Adeline je klaustrofobní upír, takže spí v normální posteli, ale je to jen jeden případ z několika tisíc. No a pití krve, to je skutečně pravda, bez té bychom nepřežili, musíme pít lidskou krev, na zvířecí můžeme přežívat, ale jen určitý čas, pár let a pak šlus, umřeme na vyhladovění, leda pít krev krys, ta nás udrží při životě jakkoli dlouho, ale není to život, je to jen přežívání. Lidskou krev momentálně bereme většinou u doktorů od dárců, stačí nám trocha na týden, no a jak už jsem říkala hodně úpírů bylo doktorů a je tomu tak nadále, máme zvláštní cit pro lidské tělo, takže většinu nemocí dokážeme poznat jen pohledem a dotykem. No a jelikož v každé rodině je alespoň jeden doktor není pro něj problém jednou za čas donést několik pytlíků s krví od dárců. Ty lidé dávají krev dobrovolně na pomoc potřebným a my jejich krev potřebujeme a opravdu nazmar nepřijde ani kapička.
Největší průšvih je když se upír zamiluje, většinou je to láska na první pohled a trvá celý život, občas se stane, že se zamilujete dvakrát, ale to je tak výjimečný jev, že je téměř zanedbatelný. Problém je, že ne vždy váš vyvolený vaši lásku opětuje, jako se to stalo mě. A ještě větší průšvih je, když se zamilujete do někoho koho máte nenávidět.
Mezi vlkodlaky a upíry byli boje a souboje po několik stolení, né-li déle, posledních tři sta let je mezi námi mír, ale takového stylu, že se navzájem ignorujeme, cítíme se na míle daleko a raději se sobě vyhneme, nepsané pravidlo tvrdí, že jakmile se upír a vlkodlak potkají měli by svést boj na život a na smrt, psi si neustále stěžují, že máme nad nimi převahu kvůli našemu rychlému hojení a boj jeden na jednoho prý není fér, což je pravda, vlkodlačí tělo má ale zase svoje výhody, když se promění ve vlka jejich tělo je tvrdé jako skála a pružné jako proutky vrby, dokáží se schoulit a zkroutit do takových poloh až nad tím zůstává lidský i upíří rozum stát. Vlkodlaka zabijete jedině tak, že mu utrhnete hlavu, což při tom, že jejich kůže je silnější než želví krunýř a páteř ohebnější než had taky není zrovna sranda. Další možností je, když je proměněný v člověka, že mu prokousnete krční tepnu nebo zasáhnete srdce, ale ještě se snad nikdy nestalo, že by upír s vlkodlakem bojovali oba v lidské podobě. No a bohužel se před čtyřmi sty lety stalo to, že můj otec se potkal s Woldreinem III., jedním ze šlechtického rodu vlkodlaků, bojoval s ním a zabil ho a jeho syn, napůl vlkodlak, napůl člověk (ano my příšery si můžeme brát a plodit děti i s lidmi, ale nebývá to zvykem) se stal lovcem upírů, neví kdo zabil jeho otce, jinak bychom asi byli po smrti, tedy kdyby vymyslel nějaký dobrý způsob jak nás zabít, se stal mou láskou. Vidíte jakou mám smůlu? Z pěti a půl miliard lidí a upírů (zbytek jsou vlkodlaci, plus, mínus) se musím zamilovat zrovna do toho jehož otce zabil můj otec a který by všechny upíry nejradši viděl mrtvé. A já s ním chodím do školy. To je jediný případ kdy se dokáže upír a vlkodlak snést, naštěstí máme společný jen jeden předmět a oběd, to se ten štiplavý pach mokrého psa, který se od něj nese, dá vydržet. Jenomže i když mému nosu tak šíleně smrdí jsem do něj zamilovaná a vím, že je to na celý život. On mé city neopětuje a možná je to tak lepší. Dost silně pochybuju, že by mi někdo dovolil vzít si napůl vlkodlaka, napůl člověka. Můj otec určitě ne a královská čtyřka, která vládne všem upírům už vůbec ne.
Oni jsou ti hlavní, oni vládnou, vydávají zákony a soudí upíry, kteří je poruší. Jako zabití člověka, pokud zabijete člověka bez pádného důvodu (někteří upíři raději loví než pijí krev od dárců a někteří lidi zabíjejí, pak krev nepotřebujete nějaké tři měsíce, a zabít smíte jen člověka který trpí nevyléčitelnou chorobou nebo je to trestanec a nezaslouží si nic jiného než smrt, a to posuzují králové) jste odsouzení k smrti vyhladověním. Zatlučou vás do rakve a nechají několik let v kobce dokud prostě neumřete na nedostatek krve a jídla.
„Už letím mami,“ volám na mamku z pokoje, přes rameno si přehodím tašku a už vycházím z pokoje do kuchyně, kde si vezmu krvavý steak do ruky a jdu ke svému autu. Cesta do školy mi trvá přesně tak dlouho abych steak snědla a i si ho vychutnala, vlastně se na cestu ani moc nesoustředím, jedu rychlosti 120 km/h a opravdu si to užívám. Nepotřebuju se dívat do zrcátek a podobně, moje intuice mě varuje včas.
U školy zaparkuju přesně v 8:58, bleskurychle svými supersmysly zkontroluju okolí, nikdo poblíž, takže místo abych šla lidským tempem a přišla pozdě nasadím upíří lovecké tempo, ted aspoň jsem to chtěla, kdybych mezi dveřma nenarazila na Felixe Monardeho – napůl vlkodlaka a mého vyvoleného.
„Porušuješ pravidla.“ Štekne na mně jen co mě chytí za rameno a šílenou silou mne přimáčkne na zeď.
„Nikdo tu není.“ Zašklebím se na něj a chci dál pokračovat chodbou.
„Já tu jsem.“
„Ty se nepočítáš, víš kdo jsem já, nikdo není široko daleko, kontrolovala jsem to a rychlost jsem použila jen abych nepřišla pozdě na přednášku, což se teď stejně stane. Díky mockrát.“
„Nemáš za co, ale i tak bys neměla svoje síly používat na veřejnosti, to je jedno, že tu nikdo není. Můžou tu být kamery,“ můj pohled mu asi naznačil, co si o tom myslím, takže hned vycouval, „no dobře, kamery ne, ale pro příště to nedělej.“ Jen jsem kývla a vystartovala už lidskou rychlostí do třídy. Jasný, profesorům je jedno když přijdu pozdě, ale vadí to mně, zbytečně ruším. Potichu zasednu na volné místo, vytáhnu notebook a během pár minut přeťukám úvod hodiny od souseda do svého laptopu.
O pauze mezi přednáškami si mě odchytne moje kamarádka Stephanie, jediná, která ví, že jsem upír a, že Felix je polovlkodlak, zrovna jsme se přemisťovaly do laboratoře, kde vedeme chemické pokusy, předmět, který mám s Felixem společný, tam se naše rozdílné pachy dají snést, protože chemikálie mají specifické aroma, které jeho pach mokrého psa přebije, když promluvila: „Kde ses zdržela?“
„Mezi dveřma mě chytil Felix, nasadila jsem nadlidský tempo a on mě chytil.“
„Ježíši, to musíš takhle riskovat?“ Protočila oči vsloup. Miluje mojí rychlost a všechny síly, které lidi nemají, třeba už na chodbě poznám co máme k obědu a tudíž jestli má cenu chvátat nebo jít raději jinam.
„Nechtěla jsem přijít pozdě na přednášku.“ Krčím rameny a Steph jen vrtí hlavou.
„Přijít pozdě na přednášku, nebo bejt odsouzená tim vašim tribunálem k smrti, to jsou fakt srovnatelný věci.“
„Řikám, že tam nikdo nebyl.“Stephanie jen protočí oči a radši dál mlčí. Mezitím dojdeme do laborek a sedneme si k našemu stolu. Jelikož profesor si ve všem zavádí vlastní zasedací pořádek, jehož systém nikdo nechápe, ale prostě a jednoduše jsem na laborky ve dvojici s Felixem. Jaká to náhoda, že? A mimo jiné máme ve třídě další dva upíry a jednoho vlkodlaka. Ano, je nás tolik, ani to netušíte, ale většina z vás lidí, se denně setkává s upíry i vlkodlaky, jen je nepoznáte a necítíte to, ale oni sebe navzájem ano. Třeba u Stephanie ve čtyřpatrovém činžáku jsou hned dvě rodiny upírů. Je fakt, že málokdy se stane, že by upíři i vlkodlaci obývali jeden dům, cítíme se opravdu na hodně velkou vzdálenost, takže bydlet vedle někoho kdo vám smrdí jako zmoklej pes asi není ničí sen, nicméně už se to párkrát stalo. Když položím svojí značkovou tašku na stůl u kterého už stojí Felix jen nakrčí nos a otočí hlavu směrem ode mě. Mučí mě to, neví co k němu cítím, a ani nechci aby to věděl, ale vnitřně mě jeho chování ničí. Po příchodu profesora musíme sedět těsně u sebe, ale i tak oba sedíme co nejdál to jde. Bohužel dneska nedostaneme jako jindy práci, kterou dokáží dělat dva lidé na sobě nezávisle, ale musíme poměřovat procentuální hodnotu cukru v různých nápojích od kávy s dvěma cukry, přes slazenou limonádu druhu Coca Cola až po obyčejnou vodu z vodovodu. Několikrát se sebe omylem dotkneme, já u toho prožívám skoro orgasmus, ale Felix se pokaždé jen zašklebí, ruku odtáhne a abych to neviděla se otře kusem svého trička, jako bych snad měla mor. Mrzí mě to, ale chápu ho, ostatní vlkodlaky nenávidím tak silně, že bych se k nim nedokázala přiblížit na sto metrů aniž bych krčila nos jak strašně smrdí, ale Felix to je něco jiného. Nedokážu to pojmenovat ani vysvětlit, navíc ani není komu. Steph ví všechno a neví si rady co dál a kdybych to řekla rodičům nebo bratrovi? No myslím, že by mě buď vyhnali z rodiny, nebo poslali před tribunál, kde by mě, samozřejmě pro mé dobro, zavřeli do rakve a dali pod zem aby mi Felixe z hlavy vyhnali.
Do konce dne už jsem se s Felixem nepotkala a byla jsem za to ráda. Vůbec nevím jak přežiju zbytek osmiset letého života bez něj, ale vím, že je to zakázané, obzvlášť když on ke mně necítí to samé. Jak to vím? Prostě vím, když vás někdo miluje tak to poznáte.
Dalších několik dní, týdnů a měsíců šlo vše relativně normálně. Jak doma, tak ve škole s Felixem. Bratr sílil a rostl a na začátku září spolu se mnou nastoupil do školy. Já do druháku vysoké školy obor sociologie a kriminalita, Diego na pedák, na střední. Je z něj zatím takový trošku ňouma, ale je fajn, citlivý a hodně vnímavý, takže se na učitele hodí. Navíc má tendenci chránit slabší a mladší členy rodiny před šikanou. Není to tak dávno co viděl jak malého upírka na cestě do obchodu obestoupila partička tří starších vlkodlaků a vyhrožovali mu. Diego ne o tolik starší než upír mezi ně vlítl a vlkodlakům dal co proto. Oni se nehojí tak jako my, růst kostí a léčení ran jim trvá déle, zato mají tvrdou kůži, ale při naší síle se při troše snahy dají jejich kosti zlomit a kůže protrhnout. Pak už to jde ráz na ráz když chcete vlkodlaka opravdu zabít.
Jednoho dne, při obědě za mnou přišel Felix, škublo mi v žaludku, ale on se tvářil vražednějc než kdy jindy.
„Ahoj Amellie, mohl bych s tebou mluvit?“ Pronesl chladně a švihl očima ke školním vratům.
„Ano, můžeš.“ Kývla jsem, pověsila si tašku na rameno a vyšla za Felixem ze školní půdy.
„Takže, ty jsi z rodu de Roseau, že?“
„Ano, jsem z rodu de Roseau.“
„Víš, já jsem z rodu Monardeo a můj otec byl velice vážený vlkodlak Woldrein toho jména třetí. I já jsem měl dostat toto vzácné jméno, jenže bohužel nejsem čistokrevný, má matka byla prachobyčejný člověk. Jak jistě víš, mého otce před mnoha lety zabil při souboji upír. Celý život se snažím zjistit kdo to byl, doteď neúspěšně, nebudu ti říkat jak, ale přímá stopa vede k tobě a tvé rodině. Můžeš mi k tomu něco říct?“ Jeho oči vraždili, i když já za tohle nemohla.
„Nevím co bys ode mě chtěl slyšet. Pokud vím a, že se o tvojí rasu opravdu nezajímám, tak Woldrein III. zemřel někdy v roce 1650. Já tehdy nežila, je mi šest.“
„Vypadáš starší, mě je 365, když otec zemřel nebylo mi víc než tobě a přísahal jsem tehdy, že se pomstím tomu kdo ho zabil, což je tvůj otec. Jen tě chci varovat. Nesnaž se mi v tom zabránit, jsi upírka, měl bych tě nenávidět, ale ve skutečnosti tě mám docela rád, asi to bude moje lidská půlka a nechci abych musel ubližovat i tobě, jen si to vyřídím s tvým otcem. Neřeknu ti kdy, ani to sám nevím. Musím vymyslet plán, ale jednou to přijde. Nesnaž se mě zastavit, zabil mi otce a zaslouží si smrt. Doufám, že to chápeš.“ Koukala jsem na něj jako vyvoraná myš a můj život se mi před očima hroutil. Zabije mi tátu, chce mi zabít tátu, musím ho zastavit, ale jak? Zabít ho? Vždyť ho miluju. Felix na mě ještě chvíli koukal, pak zvedl ruku jakoby mě chtěl pohladit, ale v půli pohybu se zastavil a ruku zase spustil.
„Je mi líto Amellie, ale musí to tak být. Smiř se s tím, zatím sbohem.“ Na podpatku se otočil a odešel. Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale když mě našla Steph podala mi kapesník a já jsem zjistila, že mi po tváři tečou slzy. Ne, upíři nepláčou, výjimečně jednou nebo dvakrát za život, ale já skutečně plakala. Skutečné slzy kapaly z mých očí, skutečné krvavé slzy kanuly na zem a smáčely ji. Snažila jsem se slzy zastavit kapesníkem, ale nešlo to. Můj pláč nakonec trval pohých pár minut, zato jsem úplně promočila a prokrvácela několik kapesníků. Stephanie stála vedle mě a jen mi podávala jeden kapesník za druhým, až po pár minutách jsem byla schopná ze sebe vydat hlásku a všechno jí říct.
„Amy, nechci být hnusná, ale musíš se rozhodnout, buď budeš sobec a necháš Felixe aby zabil tvýho tátu a tím to skončí, nebo obětuješ svůj život a zabiješ Felixe, jak to říkáš tak byl odhodlanej a těžko se zastaví jen díky slovům.“
Jelikož jsem věděla co má Felix v plánu mohla jsem proti tomu podniknout ochranné kroky a plány, jenomže jsem nevěděla jak dlouho mu bude trvat vymyšlení plánu jak zabít silného a trénovaného upíra jako je můj otec, a tak jsem se vykašlala na školu a tři dny strávila na půdě s těmi nejtěžšími a nejstaršími svazky knih, které doma máme, což je upírský zákoník, historie upírů a války s vlkodlaky, plus dalších pár příruček, ale to jen pro doplnění.
Nakonec jsem díky čtení bez přestávky, pročítání každé stránky do detailu a vypisování zajímavostí zjistila, že pokud zabijete vlkodlaka v obraně není z toho ani soud ani tribunál ani trest, ale musíte mít nezvratné důkazy o tom, že vlkodlak chtěl ublížit někomu na kom vám záleží. Dále když víte, že se něco chystá a nezasáhnete jdete před soud a většinou vás odsoudí ke smrti v kryptě a hladomoru, a když se kamarádíčkujete s nepřítelem tak přichází skutečná, krutá vražda, na kterou jsou potřeba opravdoví specialisti.
Dalších několik dní jsem proležela v posteli a na telefonu se Stephany, než jsem byla schopná jít do školy s pevným rozhodnutím. Zjistila jsem si jak lze zabít vlkodlak, předpokládám, že s polovlkodlakem to bude snažší. Srdce mi krvácelo když jsem se setkala s Felixovým pohledem a jeho láskou i nenávistí v očích, těžko říct co bylo určené mně a zda tušil co mám v plánu. Když skončila škola dojela jsem domů, počkala až se setmí, sbalila si věci do batohu a odplížila se z domu. Podle měsíce jsem poznala, že pro Felixe je dneska noc lovu. Byl polovlkodlak, ale tak jako ostatní vlkodlaci o úplňku vyrážel do lesa na lov. Vlkodlaci na rozdíl od nás nepotřebují lidskou krev ani lidské maso, mění se ve vlky samovolně, ale jednou za měsíc změní podobu i kdyby nechtěli a vraždí a žerou až do rána, naštěstí se omezují jen na lesy a zvířata v něm, ano občas to odnesli i lidé, ale na to kolik je vlkodlaků to není až taková cifra. Upíři zabili víc lidí.
Byla jsem si jistá, že Felix je pryč a vplížila jsem se do jeho bytu. Jeho rodiče byli oba mrtví, otec zemřel rukou mého otce a jeho matka stářím. Jediné příbuzné měl ze strany otce na poli vlkodlaků, jenže ti ho nebrali, protože byl poloviční vlkodlak. U něj doma jsem prošla téměř každou skulinku a celý počítač dokud jsem nenašla co jsem hledala, naštěstí jsem si s sebou vzala veškeré padělatelské a kopírovací nářadí, takže jsem ukradla jeho deník, stránky v počítačovém záznamníku jsem překopírovala na flash disk a taky ukradla jedno jeho tričko. Musím ho zabít, musím to udělat já a po činu tímto dokázat, že měl v plánu zabít mého otce, ale zároveň požádat tribunál aby mě zneškodnil. Jediná možnost jak ochránit rodinu a zároveň nezradit svou lásku. Nevěřím na nebe, ani na lidské ani na upíří, ale jestli něco mezi nebem a zemí je, určitě se tam s Felixem zase sejdu ať už tam budou vlkodlaci či upíři.
Vrátila jsem se domů, vše vytiskla na počítači a začala číst jeho deník.
15.10.2010
Dnes jsem Amy řekl, že vím, že její otec zabil mého a, že ho za to hodlám potrestat. Je mi líto, že tím tolik trpí, ani netuší co k ní cítím, předstírat lhostejnost není tak lehké, ale musím to udělat, kvůli památce otce a vlkodlačí hrdosti. Nemohu se bratříčkovat s nepřítelem, i když jsme momentálně na poli míru...
A podobných záznamů tam bylo tisíce, když jsem to četla uviděla jsem na stránkách najednou kapky krve, během pár dnů už podruhé brečím, ale doopravdy brečím, raději jsem se převrátila na záda a snažila se pláč zastavit. Asi jsem nějaká upíří výjimka co dokáže plakat vícekrát za život.
Nemohla jsem se zastavením Felixe čekat moc dlouho. Díky knihám jsem zjistila, že nejlepší je vlkodlaka zabít před úplňkem a ve spánku, tehdy mají nejméně síly a neočekávají útok, ale to já nemohla. Nemohla jsem čekat celý měsíc a navíc jsem ani nechtěla, nechtěla jsem na něj zaútočit takhle nechutně aniž by to čekal. Chtěla jsem ho zastavit tváří v tvář.
Vybrala jsem si tedy sobotu, dva dny po krádeži deníku. Neplížila jsem se jako tehdy, stejně to musel vědět dopředu. Normálně jsem přišla k jeho dveřím a zazvonila. Otevřel téměř hned, neměl na sobě nic. Jen ručník okolo pasu.
„Ahoj Amellie, čekal jsem tě.“ Usmál se smutně, ale potěšeně zároveň.
„Ahoj Felixi. Věděla jsem, že ti to dojde.“ Podívala jsem se mu do očí ale hned uhla pohledem, bohužel na nesprávné místo, na jeho obnažené, opálené břicho na kterém se jemně rýsovaly svaly.
„No jo, nejsem až tak blbej. Smůla co.“ Začal se zase chovat arogantně, ale já vešla k němu do bytu, zabouchla za sebou dveře a políbila ho. Nevím co mě to popadlo, byla jsem dál odhodlaná ho zastavit ve prospěch rodiny, ale nemohla jsem odolat. Jeho ještě vlhké tělo se ke mně přitisklo a jeho silné, šlachovité paže se omotaly kolem mého křehkého, samohojícího se těla. Kdyby mě teď stiskl, všechny kosti v těle by mi popraskaly. Snad i proto mě to tolik vzrušovalo. Po několika vteřinách lehkého polibku a objetí jsme se od sebe odpoutali.
„Myslel jsem, žes mě přišla zabít.“ Koukal na mně překvapeně.
„Přišla, nemůžu ti dovolit abys zničil mojí rodinu. Zjistila jsem si všechny podrobnosti a jelikož mám nezvratné důkazy tak mě tribunál v téhle věci osvobodí. Nebudu vrahem, ale chci zemřít s tebou.“
„A jak to chceš udělat? Mimochodem dáš si něco k pití?“ Nabídl mi a já se zatím posadila ke stolu.
„Dala bych si víno jestli máš. A jak to chci udělat? Ano, zabiju tě, vím, že je po úplňku a ty jsi plný síly, ale přece jen jsi poloviční vlkodlak, takže mám větší šanci na úspěch, je mi jasné, že se budeš bránit. A své smrti docílím tak, že s tebou otěhotním, tribunál mě prohlásí za zrádce rasy a nechají mě zabít, dva týdny po tobě budu taky mrtvá.“ Pokrčila jsem rameny a usmála se na něj. Nevím jak mě tohle napadlo, ale teď mi to přišlo tak přirozené jako dýchat. Díky bohu jsou upíři proti zabíjení dětí ať upířích nebo vlkodlačích, takže mám jistotu, že mé dítě nechají žít a vychovají ho.
„A co když ti odmítnu poskytnou svoje...ehm no, řekněme svojí genetickou část?“
„Felixi, jsem upír, upíři mají přirozenou krásu a sexappeal, kterému neodolá nikdo, ani vlkodlak.“ Usmála jsem se tím nejtajuplnějším úsměvem, který jsem zvládla.
„Jsi proti mně bezmocný a víš to. Tak mi neříkej nic o tom, že bys mi snad dokázal odolat.“ Zvedla jsem se a zatímco naléval víno do skleničky na vysoké stopce jsem mu položila ruce na záda a začala ho jemně masírovat. Cítila jsem jak pod mým dotykem polevuje, lehce jsem mu zvrátila hlavu a začala mu šeptat do ucha: „Navíc jak jistě víš, četla jsem tvůj deník, vím co ke mně cítíš a vím, že se v zabití mého otce nezastavíš, a ty zajisté musíš vědět už od počátku, že ti nedovolím mého otce zabít. Radši sama zemřu v boji než takhle zaprodat svou rodinu, ale nechci o tebe přijít úplně, proto chci tvoje dítě, které budu moct v klidu porodit mezi svými a pak se nechám zabít.“ Při mluvení jsem své ruce posunula na jeho vypracované břicho a zkoumala jednotlivé břišní svaly. Felix se ke mně otočil a jeho temné oči se podívali do mých zelených.
„Amellie, nemůžu ti dovolit abys kvůli mně spáchala sebevraždu. Vím od začátku, že mě budeš chtít zastavit a nebudu se bránit, nebo ne nijak vážně. Miluju tě a nechci ti ublížit ani nechci abys kvůli mně trpěla...“
„Jenže daleko víc budu trpět bez tebe. Upíři se zamilovávají jen jednou za život. Já jsem si vybrala tebe, takže buď tak laskavý, drž hubu a jdeme splodit upíro-člověko-vlkodlaka.“ Zároveň s hrubými slovy jsem mu položila ukazováček na rty a přitáhla si ho abych ho mohla políbit, tentokrát jsem zapojila i jazyk a on se vůbec nebránil. Jakožto upír mám nadlidskou sílu, takže i při svých 164 cm mi nedělalo žádný problém o hlavu vyššího Felixe vzít do náruče a odnést ho do jeho ložnice.
„Tak tohle je hodně divný.“ Zasmál se když se mě držel kolem krku a jeho vlasy mě lechtaly na krku zatímco mě na něm líbal. V ložnici jsem ho položila do postele a začala ho líbat na krku, hrudníku a pořád níž a níž. Nehodlám to nijak moc rozpitvávat, ale jedno vám řeknu, sex mezi upírem a vlkodlakem je takovej zážitek, že vám stačí jednou za život. Když jsme doplodili potomka zjistili jsme, že z Felixovi postele zbyla jen některá prkna nepoškozená, zbytek podpěr i čelo vypadaly spíš jako hobliny, než jako dřevěné desky. Matrace byla rozervaná na kousíčky a všude kolem nás se válelo peří z rozcupovaných polštářů a peřin. V pokoji to vypadalo jakoby najednou z ničeho nic začalo sněžit, ale byla to krása. Zdi naštěstí vydržely, ale taky měly asi namále. Po dokonalém milování, i když tohle nebylo milování, byl to prachobyčejný zvířecí sex, jsme se oba došli vysprchovat a v kuchyni se, já opět se slzami v očích, rozloučili. Felix mi nejdřív řekl, že se bránit nebude, ale já nechtěla vyjít z boje jenom tak. Musel mi slíbit, že se bude bránit, jinak ho nezabiju.
Napočítala jsem do desíti a vrhla se na něj. Zatímco nehty mé levé ruky se mu zabořili do masa na hrudníku, pravá ruka se snažila zlomit mu vaz a zubama jsem se pokoušela prokousnout mu tepnu. Felixovi nedalo prakticky žádnou práci aby mě za ruku chytíl a mrštil mnou o zeď. Ruku za kterou mě držel mi zlomil, ale ještě než jsem dopadla jsem ji měla opět v celku.
Tohle asi nebude tak lehké jak jsem si myslela. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a vystartovala podruhé, tentokrát jsem mu rukama chytla jeho ruce a zakousla se mu do krku. Jo, vlkodlaci mají téměř hroší kůži, ale my upíři máme neuvěřitelně silné zuby a nehty, jsou to jediné nástroje, které na vlkodlaky platí.
Nevím jak dlouho jsme spolu bojovali, pár vteřin, pár minut, možná i několik hodin, přišlo mi to jako věčnost, ale zároveň jako vteřina. Ovšem v okamžiku, kdy mě Felix chytil a utrhl, ano, opravdu utrhl, mojí ruku, jsem se rozběsnila, neviděla jsem nalevo napravo, viděla jsem jen pomstu za sebe a boj za otce. Ruka mi okamžitě přiskočila, kloub naskočil na své místo, šlachy a svaly opět srostli a já se na něj vrhla s novou vervou. Nehty jsem sekala jako meči, zubama jsem se oháněla jako pilou. Pár vteřin na to mi do pusy začala vytékat hustá mazlavá a pro má ústa chuťově odporná tekutina. V prvních milisekundách jsem krev polkla, než jsem si uvědomila co to vlastně dělám. Okamžitě jsem Felixovu krev vyplivla. Ještě žil, ale věděla jsem, že za pár minut už nebude. Dokázala jsem to. Zabila jsem svou lásku ve prospěch své rodiny. Felixovi oči byly stále ještě otevřené a mou ruku pevně sevřel v té svojí.
„Jsi statečná Amellie.“ Usmál se, věděla jsem, že ho to nebolí, jen, že cítí jak z něj odchází život, nebo spíše jeho náhražka, kterou „žijeme“ my všichni.
„Ne, jsem srab. Kdybych byla statečná tak bojuju proti svojí rodině o náš vztah a s tebou o život svého otce.“ Opět jsem plakala a krvavé slzy kanuly na Felixovu tvář.
„Mlč a nekaž těch posledních pár minut. Jsem ti vděčný, žes mě zabila Amellie, slíbil jsem, že pomstím svého otce za jakoukoli cenu a tento slib jsem hodlal dodržet i když jsem nechtěl. Jsem rád, že umírám rukou osoby kterou miluju.“
„Felixi...mě to hrozně mrzí, ale nebyla jiná možnost.“ Z posledních sil zvedl ruku aby mi položil ukazováček na ústa.
„Vím, že se opakuju....ale....miluju tě...“ A s těmito slovy na rtech jeho ruka padla přes jeho břicho, ruka, která svírala tu mou náhle povolila a jeho oči dostaly kal, který už se nikdy nevyjasní. Byl mrtvý a zabila jsem ho já.
Kolikrát za život se vám stalo, že jste se vzbudili, chtěli si sednout a praštili jste se do hlavy o víko rakve takovou silou, až jste to víko skoro prorazili? Mě nespočetně, je to prostě pořád ještě zvyk z doby, kdy mě rodiče ukládali do otevřené rakve a dávali mi pít tu nejlepší krev na kterou narazili. Mám skvělé rodiče, mnoho mých vrstevníků má rodiče, kteří jim dávali jen zbytkovou krev a vůbec se o ně nestarali.
Asi bych se měla na začátek představit, že, takže jmenuji se Amellie de Roseau, pocházím z Rakouska, ale momentálně žiji s rodiči ve Španělské Barceloně, tedy s rodiči a bratrem Diegem, vylíhl se před pár dny, ale za pár dní bude vypadat skoro stejně starý jako já. Víte s upíry se to má tak, hned po vylíhnutí, zní to divně, já vím, ale my se líhneme, ne z vajec, ale z takových měkkých průhledných kukel, vlastně jsme tak nějak mimotělní těhotenství, matka nás dva týdny nosí v břiše, pak z ní vyjde kukla velká asi jako pěst a dál se vyvíjíme v obalu, musíme být v tmavém a chladném prostoru a mít neustálý přísun krve, takže pořídit si dítě jako upír opravdu není žádná sranda. Během prvního roku života rostete hrozně rychle, do prvních narozenin vypadáte na patnáct a pak už rostete víceméně normálně jako lidé. Mě konkrétně je šest, což je na lidský věk plus mínus jednadvacet, letos jsem nastoupila na vysokou školu, obor sociologie a kriminalistika. Jeden by si myslel, že jako upír si může odpustit vzdělání, ano, tak tomu bývalo někdy před sto padesáti lety, možná i dýl, jen co se zavedla povinná školní docházka upír neupír musíš do školy, co na tom, že v první třídě sedělo dítě, které byste jinak zařadili na střední, tehdy se věk neřešil. Nyní je to tak, že během prvního roku života se naučíte číst, psát, počítat a všechny ty věci okolo, a v jednom roce nastoupíte na střední. My upíři máme dost vyvinutý mozek, takže za rok se to dá všechno v pohodě stihnout. Dřív se upíři učili tak jako malé děti a nikdo nic nenamítal. Všichni věděli, že jste upír, protože kdysi dávno byli lidi s upíry zadobře, měli jsme své dárce, kteří nám dávali krev dobrovolně a mnoho upírů byli doktoři, kteří pitím krve léčili nemocné a zabíjeli lidi, kteří jistojistě umírali a trápili se, jenomže pak se jeden upír zbláznil (teda jsou to povídačky, ale docela tomu věřím) a začal napadat lidi, kteří si nechtěli nechat pít krev a zabíjel je, od té doby se lidé začali upírů bát a tak jsme zalezlí ve svých domech a domcích, bytech a příbytcích a chováme se jako normální lidé, až na pití krve a spaní v rakvích.
Víte, zlikvidovat upíra je vážně fuška, není to o tom kůl do srdce, ufiknout hlavu a spálit, ne, je to daleko těžší, je fakt, že upíří tělo je hodně křehké, když vás někdo praští bolí to a udělá se vám modřina, když vás někdo sekne krvácíte, když vás někdo přetáhne baseballkou přes nohy zlomí vám je, jenomže nepočítá s tím, že během dvou vteřin jste zase OK, díry se zahojí, kosti srostou přesně jak mají a modřina se vám skoro ani nestačí udělat, takže upíra v dnešní době dokážete zabít snad jedině tím, že mu pět lidí najednou uřízne hlavu, ruce i nohy a oddělí je od těla ve stejný okamžik. Tělo pak neví za kterou končetinou se vydat, takže se roztrhá i to a tady nastupuje šestý člověk, který musí vzít upírovo srdce a okamžitě ho spálit a pohřbít co nejhlouběji do země. Pak je upír technicky mrtvý, ale nikdy není jistota, že se nedokáže vrátit. To je násilná smrt, pak také umíráme i stářím. Není to jako lidský život, nedožíváme se osmdesáti nebo devadesáti, spíš si k tomu připočtěte nulu a máte normální věk upíra. Jak už jsem říkala, první rok vyrostete hrozně rychle, dalších deset dvacet let stárnete stejně jako člověk a pak se zaseknete, po dalších šest set padesát let vypadáte naprosto stejně a pak najednou opět začnete stárnout, pomaleji, ale přece, není psaná věková hranice, ale většina upírů umírá kolem sedmiset padesáti až osmiset let. Výjimečně se někdo dožije devítiset.
„Amy, vstávej, jdeš do školy.“ Volá na mě máma z kuchyně, odkud až sem cítím vůni masa.
Nenechte se zmást filmy o upírech, ano něco z toho je pravda, máme velice dobře vyvinutý čich, zrak, sluch i hmat, chuť cítíme téměř stejnou jako lidé a jako lidé musíme jíst, není toho potřeba tolik jako u člověka, stačí jedno jídlo denně, ale musíme jíst dostatek masa, tudíž k snídani většinou máme krvavý biftek abychom všichni vydrželi až do oběda. Já ve škole a táta v práci, máma se právě stará o bráchu a učí ho do školy. Není pravda, že nesmíme na světlo, spíš jde o to, že máme radši tmu a zimu, v létě na slunci je nám pořádné vedro a bez slunečních brýlí bychom se asi neobešli, ale ani se nerozpadáme na prach ani nezáříme. Rakve, ty taky nejsou potřeba, ale souvisí to s tmou a zimou, milujeme stísněné prostory, sestřenka Adeline je klaustrofobní upír, takže spí v normální posteli, ale je to jen jeden případ z několika tisíc. No a pití krve, to je skutečně pravda, bez té bychom nepřežili, musíme pít lidskou krev, na zvířecí můžeme přežívat, ale jen určitý čas, pár let a pak šlus, umřeme na vyhladovění, leda pít krev krys, ta nás udrží při životě jakkoli dlouho, ale není to život, je to jen přežívání. Lidskou krev momentálně bereme většinou u doktorů od dárců, stačí nám trocha na týden, no a jak už jsem říkala hodně úpírů bylo doktorů a je tomu tak nadále, máme zvláštní cit pro lidské tělo, takže většinu nemocí dokážeme poznat jen pohledem a dotykem. No a jelikož v každé rodině je alespoň jeden doktor není pro něj problém jednou za čas donést několik pytlíků s krví od dárců. Ty lidé dávají krev dobrovolně na pomoc potřebným a my jejich krev potřebujeme a opravdu nazmar nepřijde ani kapička.
Největší průšvih je když se upír zamiluje, většinou je to láska na první pohled a trvá celý život, občas se stane, že se zamilujete dvakrát, ale to je tak výjimečný jev, že je téměř zanedbatelný. Problém je, že ne vždy váš vyvolený vaši lásku opětuje, jako se to stalo mě. A ještě větší průšvih je, když se zamilujete do někoho koho máte nenávidět.
Mezi vlkodlaky a upíry byli boje a souboje po několik stolení, né-li déle, posledních tři sta let je mezi námi mír, ale takového stylu, že se navzájem ignorujeme, cítíme se na míle daleko a raději se sobě vyhneme, nepsané pravidlo tvrdí, že jakmile se upír a vlkodlak potkají měli by svést boj na život a na smrt, psi si neustále stěžují, že máme nad nimi převahu kvůli našemu rychlému hojení a boj jeden na jednoho prý není fér, což je pravda, vlkodlačí tělo má ale zase svoje výhody, když se promění ve vlka jejich tělo je tvrdé jako skála a pružné jako proutky vrby, dokáží se schoulit a zkroutit do takových poloh až nad tím zůstává lidský i upíří rozum stát. Vlkodlaka zabijete jedině tak, že mu utrhnete hlavu, což při tom, že jejich kůže je silnější než želví krunýř a páteř ohebnější než had taky není zrovna sranda. Další možností je, když je proměněný v člověka, že mu prokousnete krční tepnu nebo zasáhnete srdce, ale ještě se snad nikdy nestalo, že by upír s vlkodlakem bojovali oba v lidské podobě. No a bohužel se před čtyřmi sty lety stalo to, že můj otec se potkal s Woldreinem III., jedním ze šlechtického rodu vlkodlaků, bojoval s ním a zabil ho a jeho syn, napůl vlkodlak, napůl člověk (ano my příšery si můžeme brát a plodit děti i s lidmi, ale nebývá to zvykem) se stal lovcem upírů, neví kdo zabil jeho otce, jinak bychom asi byli po smrti, tedy kdyby vymyslel nějaký dobrý způsob jak nás zabít, se stal mou láskou. Vidíte jakou mám smůlu? Z pěti a půl miliard lidí a upírů (zbytek jsou vlkodlaci, plus, mínus) se musím zamilovat zrovna do toho jehož otce zabil můj otec a který by všechny upíry nejradši viděl mrtvé. A já s ním chodím do školy. To je jediný případ kdy se dokáže upír a vlkodlak snést, naštěstí máme společný jen jeden předmět a oběd, to se ten štiplavý pach mokrého psa, který se od něj nese, dá vydržet. Jenomže i když mému nosu tak šíleně smrdí jsem do něj zamilovaná a vím, že je to na celý život. On mé city neopětuje a možná je to tak lepší. Dost silně pochybuju, že by mi někdo dovolil vzít si napůl vlkodlaka, napůl člověka. Můj otec určitě ne a královská čtyřka, která vládne všem upírům už vůbec ne.
Oni jsou ti hlavní, oni vládnou, vydávají zákony a soudí upíry, kteří je poruší. Jako zabití člověka, pokud zabijete člověka bez pádného důvodu (někteří upíři raději loví než pijí krev od dárců a někteří lidi zabíjejí, pak krev nepotřebujete nějaké tři měsíce, a zabít smíte jen člověka který trpí nevyléčitelnou chorobou nebo je to trestanec a nezaslouží si nic jiného než smrt, a to posuzují králové) jste odsouzení k smrti vyhladověním. Zatlučou vás do rakve a nechají několik let v kobce dokud prostě neumřete na nedostatek krve a jídla.
„Už letím mami,“ volám na mamku z pokoje, přes rameno si přehodím tašku a už vycházím z pokoje do kuchyně, kde si vezmu krvavý steak do ruky a jdu ke svému autu. Cesta do školy mi trvá přesně tak dlouho abych steak snědla a i si ho vychutnala, vlastně se na cestu ani moc nesoustředím, jedu rychlosti 120 km/h a opravdu si to užívám. Nepotřebuju se dívat do zrcátek a podobně, moje intuice mě varuje včas.
U školy zaparkuju přesně v 8:58, bleskurychle svými supersmysly zkontroluju okolí, nikdo poblíž, takže místo abych šla lidským tempem a přišla pozdě nasadím upíří lovecké tempo, ted aspoň jsem to chtěla, kdybych mezi dveřma nenarazila na Felixe Monardeho – napůl vlkodlaka a mého vyvoleného.
„Porušuješ pravidla.“ Štekne na mně jen co mě chytí za rameno a šílenou silou mne přimáčkne na zeď.
„Nikdo tu není.“ Zašklebím se na něj a chci dál pokračovat chodbou.
„Já tu jsem.“
„Ty se nepočítáš, víš kdo jsem já, nikdo není široko daleko, kontrolovala jsem to a rychlost jsem použila jen abych nepřišla pozdě na přednášku, což se teď stejně stane. Díky mockrát.“
„Nemáš za co, ale i tak bys neměla svoje síly používat na veřejnosti, to je jedno, že tu nikdo není. Můžou tu být kamery,“ můj pohled mu asi naznačil, co si o tom myslím, takže hned vycouval, „no dobře, kamery ne, ale pro příště to nedělej.“ Jen jsem kývla a vystartovala už lidskou rychlostí do třídy. Jasný, profesorům je jedno když přijdu pozdě, ale vadí to mně, zbytečně ruším. Potichu zasednu na volné místo, vytáhnu notebook a během pár minut přeťukám úvod hodiny od souseda do svého laptopu.
O pauze mezi přednáškami si mě odchytne moje kamarádka Stephanie, jediná, která ví, že jsem upír a, že Felix je polovlkodlak, zrovna jsme se přemisťovaly do laboratoře, kde vedeme chemické pokusy, předmět, který mám s Felixem společný, tam se naše rozdílné pachy dají snést, protože chemikálie mají specifické aroma, které jeho pach mokrého psa přebije, když promluvila: „Kde ses zdržela?“
„Mezi dveřma mě chytil Felix, nasadila jsem nadlidský tempo a on mě chytil.“
„Ježíši, to musíš takhle riskovat?“ Protočila oči vsloup. Miluje mojí rychlost a všechny síly, které lidi nemají, třeba už na chodbě poznám co máme k obědu a tudíž jestli má cenu chvátat nebo jít raději jinam.
„Nechtěla jsem přijít pozdě na přednášku.“ Krčím rameny a Steph jen vrtí hlavou.
„Přijít pozdě na přednášku, nebo bejt odsouzená tim vašim tribunálem k smrti, to jsou fakt srovnatelný věci.“
„Řikám, že tam nikdo nebyl.“Stephanie jen protočí oči a radši dál mlčí. Mezitím dojdeme do laborek a sedneme si k našemu stolu. Jelikož profesor si ve všem zavádí vlastní zasedací pořádek, jehož systém nikdo nechápe, ale prostě a jednoduše jsem na laborky ve dvojici s Felixem. Jaká to náhoda, že? A mimo jiné máme ve třídě další dva upíry a jednoho vlkodlaka. Ano, je nás tolik, ani to netušíte, ale většina z vás lidí, se denně setkává s upíry i vlkodlaky, jen je nepoznáte a necítíte to, ale oni sebe navzájem ano. Třeba u Stephanie ve čtyřpatrovém činžáku jsou hned dvě rodiny upírů. Je fakt, že málokdy se stane, že by upíři i vlkodlaci obývali jeden dům, cítíme se opravdu na hodně velkou vzdálenost, takže bydlet vedle někoho kdo vám smrdí jako zmoklej pes asi není ničí sen, nicméně už se to párkrát stalo. Když položím svojí značkovou tašku na stůl u kterého už stojí Felix jen nakrčí nos a otočí hlavu směrem ode mě. Mučí mě to, neví co k němu cítím, a ani nechci aby to věděl, ale vnitřně mě jeho chování ničí. Po příchodu profesora musíme sedět těsně u sebe, ale i tak oba sedíme co nejdál to jde. Bohužel dneska nedostaneme jako jindy práci, kterou dokáží dělat dva lidé na sobě nezávisle, ale musíme poměřovat procentuální hodnotu cukru v různých nápojích od kávy s dvěma cukry, přes slazenou limonádu druhu Coca Cola až po obyčejnou vodu z vodovodu. Několikrát se sebe omylem dotkneme, já u toho prožívám skoro orgasmus, ale Felix se pokaždé jen zašklebí, ruku odtáhne a abych to neviděla se otře kusem svého trička, jako bych snad měla mor. Mrzí mě to, ale chápu ho, ostatní vlkodlaky nenávidím tak silně, že bych se k nim nedokázala přiblížit na sto metrů aniž bych krčila nos jak strašně smrdí, ale Felix to je něco jiného. Nedokážu to pojmenovat ani vysvětlit, navíc ani není komu. Steph ví všechno a neví si rady co dál a kdybych to řekla rodičům nebo bratrovi? No myslím, že by mě buď vyhnali z rodiny, nebo poslali před tribunál, kde by mě, samozřejmě pro mé dobro, zavřeli do rakve a dali pod zem aby mi Felixe z hlavy vyhnali.
Do konce dne už jsem se s Felixem nepotkala a byla jsem za to ráda. Vůbec nevím jak přežiju zbytek osmiset letého života bez něj, ale vím, že je to zakázané, obzvlášť když on ke mně necítí to samé. Jak to vím? Prostě vím, když vás někdo miluje tak to poznáte.
Dalších několik dní, týdnů a měsíců šlo vše relativně normálně. Jak doma, tak ve škole s Felixem. Bratr sílil a rostl a na začátku září spolu se mnou nastoupil do školy. Já do druháku vysoké školy obor sociologie a kriminalita, Diego na pedák, na střední. Je z něj zatím takový trošku ňouma, ale je fajn, citlivý a hodně vnímavý, takže se na učitele hodí. Navíc má tendenci chránit slabší a mladší členy rodiny před šikanou. Není to tak dávno co viděl jak malého upírka na cestě do obchodu obestoupila partička tří starších vlkodlaků a vyhrožovali mu. Diego ne o tolik starší než upír mezi ně vlítl a vlkodlakům dal co proto. Oni se nehojí tak jako my, růst kostí a léčení ran jim trvá déle, zato mají tvrdou kůži, ale při naší síle se při troše snahy dají jejich kosti zlomit a kůže protrhnout. Pak už to jde ráz na ráz když chcete vlkodlaka opravdu zabít.
Jednoho dne, při obědě za mnou přišel Felix, škublo mi v žaludku, ale on se tvářil vražednějc než kdy jindy.
„Ahoj Amellie, mohl bych s tebou mluvit?“ Pronesl chladně a švihl očima ke školním vratům.
„Ano, můžeš.“ Kývla jsem, pověsila si tašku na rameno a vyšla za Felixem ze školní půdy.
„Takže, ty jsi z rodu de Roseau, že?“
„Ano, jsem z rodu de Roseau.“
„Víš, já jsem z rodu Monardeo a můj otec byl velice vážený vlkodlak Woldrein toho jména třetí. I já jsem měl dostat toto vzácné jméno, jenže bohužel nejsem čistokrevný, má matka byla prachobyčejný člověk. Jak jistě víš, mého otce před mnoha lety zabil při souboji upír. Celý život se snažím zjistit kdo to byl, doteď neúspěšně, nebudu ti říkat jak, ale přímá stopa vede k tobě a tvé rodině. Můžeš mi k tomu něco říct?“ Jeho oči vraždili, i když já za tohle nemohla.
„Nevím co bys ode mě chtěl slyšet. Pokud vím a, že se o tvojí rasu opravdu nezajímám, tak Woldrein III. zemřel někdy v roce 1650. Já tehdy nežila, je mi šest.“
„Vypadáš starší, mě je 365, když otec zemřel nebylo mi víc než tobě a přísahal jsem tehdy, že se pomstím tomu kdo ho zabil, což je tvůj otec. Jen tě chci varovat. Nesnaž se mi v tom zabránit, jsi upírka, měl bych tě nenávidět, ale ve skutečnosti tě mám docela rád, asi to bude moje lidská půlka a nechci abych musel ubližovat i tobě, jen si to vyřídím s tvým otcem. Neřeknu ti kdy, ani to sám nevím. Musím vymyslet plán, ale jednou to přijde. Nesnaž se mě zastavit, zabil mi otce a zaslouží si smrt. Doufám, že to chápeš.“ Koukala jsem na něj jako vyvoraná myš a můj život se mi před očima hroutil. Zabije mi tátu, chce mi zabít tátu, musím ho zastavit, ale jak? Zabít ho? Vždyť ho miluju. Felix na mě ještě chvíli koukal, pak zvedl ruku jakoby mě chtěl pohladit, ale v půli pohybu se zastavil a ruku zase spustil.
„Je mi líto Amellie, ale musí to tak být. Smiř se s tím, zatím sbohem.“ Na podpatku se otočil a odešel. Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale když mě našla Steph podala mi kapesník a já jsem zjistila, že mi po tváři tečou slzy. Ne, upíři nepláčou, výjimečně jednou nebo dvakrát za život, ale já skutečně plakala. Skutečné slzy kapaly z mých očí, skutečné krvavé slzy kanuly na zem a smáčely ji. Snažila jsem se slzy zastavit kapesníkem, ale nešlo to. Můj pláč nakonec trval pohých pár minut, zato jsem úplně promočila a prokrvácela několik kapesníků. Stephanie stála vedle mě a jen mi podávala jeden kapesník za druhým, až po pár minutách jsem byla schopná ze sebe vydat hlásku a všechno jí říct.
„Amy, nechci být hnusná, ale musíš se rozhodnout, buď budeš sobec a necháš Felixe aby zabil tvýho tátu a tím to skončí, nebo obětuješ svůj život a zabiješ Felixe, jak to říkáš tak byl odhodlanej a těžko se zastaví jen díky slovům.“
Jelikož jsem věděla co má Felix v plánu mohla jsem proti tomu podniknout ochranné kroky a plány, jenomže jsem nevěděla jak dlouho mu bude trvat vymyšlení plánu jak zabít silného a trénovaného upíra jako je můj otec, a tak jsem se vykašlala na školu a tři dny strávila na půdě s těmi nejtěžšími a nejstaršími svazky knih, které doma máme, což je upírský zákoník, historie upírů a války s vlkodlaky, plus dalších pár příruček, ale to jen pro doplnění.
Nakonec jsem díky čtení bez přestávky, pročítání každé stránky do detailu a vypisování zajímavostí zjistila, že pokud zabijete vlkodlaka v obraně není z toho ani soud ani tribunál ani trest, ale musíte mít nezvratné důkazy o tom, že vlkodlak chtěl ublížit někomu na kom vám záleží. Dále když víte, že se něco chystá a nezasáhnete jdete před soud a většinou vás odsoudí ke smrti v kryptě a hladomoru, a když se kamarádíčkujete s nepřítelem tak přichází skutečná, krutá vražda, na kterou jsou potřeba opravdoví specialisti.
Dalších několik dní jsem proležela v posteli a na telefonu se Stephany, než jsem byla schopná jít do školy s pevným rozhodnutím. Zjistila jsem si jak lze zabít vlkodlak, předpokládám, že s polovlkodlakem to bude snažší. Srdce mi krvácelo když jsem se setkala s Felixovým pohledem a jeho láskou i nenávistí v očích, těžko říct co bylo určené mně a zda tušil co mám v plánu. Když skončila škola dojela jsem domů, počkala až se setmí, sbalila si věci do batohu a odplížila se z domu. Podle měsíce jsem poznala, že pro Felixe je dneska noc lovu. Byl polovlkodlak, ale tak jako ostatní vlkodlaci o úplňku vyrážel do lesa na lov. Vlkodlaci na rozdíl od nás nepotřebují lidskou krev ani lidské maso, mění se ve vlky samovolně, ale jednou za měsíc změní podobu i kdyby nechtěli a vraždí a žerou až do rána, naštěstí se omezují jen na lesy a zvířata v něm, ano občas to odnesli i lidé, ale na to kolik je vlkodlaků to není až taková cifra. Upíři zabili víc lidí.
Byla jsem si jistá, že Felix je pryč a vplížila jsem se do jeho bytu. Jeho rodiče byli oba mrtví, otec zemřel rukou mého otce a jeho matka stářím. Jediné příbuzné měl ze strany otce na poli vlkodlaků, jenže ti ho nebrali, protože byl poloviční vlkodlak. U něj doma jsem prošla téměř každou skulinku a celý počítač dokud jsem nenašla co jsem hledala, naštěstí jsem si s sebou vzala veškeré padělatelské a kopírovací nářadí, takže jsem ukradla jeho deník, stránky v počítačovém záznamníku jsem překopírovala na flash disk a taky ukradla jedno jeho tričko. Musím ho zabít, musím to udělat já a po činu tímto dokázat, že měl v plánu zabít mého otce, ale zároveň požádat tribunál aby mě zneškodnil. Jediná možnost jak ochránit rodinu a zároveň nezradit svou lásku. Nevěřím na nebe, ani na lidské ani na upíří, ale jestli něco mezi nebem a zemí je, určitě se tam s Felixem zase sejdu ať už tam budou vlkodlaci či upíři.
Vrátila jsem se domů, vše vytiskla na počítači a začala číst jeho deník.
15.10.2010
Dnes jsem Amy řekl, že vím, že její otec zabil mého a, že ho za to hodlám potrestat. Je mi líto, že tím tolik trpí, ani netuší co k ní cítím, předstírat lhostejnost není tak lehké, ale musím to udělat, kvůli památce otce a vlkodlačí hrdosti. Nemohu se bratříčkovat s nepřítelem, i když jsme momentálně na poli míru...
A podobných záznamů tam bylo tisíce, když jsem to četla uviděla jsem na stránkách najednou kapky krve, během pár dnů už podruhé brečím, ale doopravdy brečím, raději jsem se převrátila na záda a snažila se pláč zastavit. Asi jsem nějaká upíří výjimka co dokáže plakat vícekrát za život.
Nemohla jsem se zastavením Felixe čekat moc dlouho. Díky knihám jsem zjistila, že nejlepší je vlkodlaka zabít před úplňkem a ve spánku, tehdy mají nejméně síly a neočekávají útok, ale to já nemohla. Nemohla jsem čekat celý měsíc a navíc jsem ani nechtěla, nechtěla jsem na něj zaútočit takhle nechutně aniž by to čekal. Chtěla jsem ho zastavit tváří v tvář.
Vybrala jsem si tedy sobotu, dva dny po krádeži deníku. Neplížila jsem se jako tehdy, stejně to musel vědět dopředu. Normálně jsem přišla k jeho dveřím a zazvonila. Otevřel téměř hned, neměl na sobě nic. Jen ručník okolo pasu.
„Ahoj Amellie, čekal jsem tě.“ Usmál se smutně, ale potěšeně zároveň.
„Ahoj Felixi. Věděla jsem, že ti to dojde.“ Podívala jsem se mu do očí ale hned uhla pohledem, bohužel na nesprávné místo, na jeho obnažené, opálené břicho na kterém se jemně rýsovaly svaly.
„No jo, nejsem až tak blbej. Smůla co.“ Začal se zase chovat arogantně, ale já vešla k němu do bytu, zabouchla za sebou dveře a políbila ho. Nevím co mě to popadlo, byla jsem dál odhodlaná ho zastavit ve prospěch rodiny, ale nemohla jsem odolat. Jeho ještě vlhké tělo se ke mně přitisklo a jeho silné, šlachovité paže se omotaly kolem mého křehkého, samohojícího se těla. Kdyby mě teď stiskl, všechny kosti v těle by mi popraskaly. Snad i proto mě to tolik vzrušovalo. Po několika vteřinách lehkého polibku a objetí jsme se od sebe odpoutali.
„Myslel jsem, žes mě přišla zabít.“ Koukal na mně překvapeně.
„Přišla, nemůžu ti dovolit abys zničil mojí rodinu. Zjistila jsem si všechny podrobnosti a jelikož mám nezvratné důkazy tak mě tribunál v téhle věci osvobodí. Nebudu vrahem, ale chci zemřít s tebou.“
„A jak to chceš udělat? Mimochodem dáš si něco k pití?“ Nabídl mi a já se zatím posadila ke stolu.
„Dala bych si víno jestli máš. A jak to chci udělat? Ano, zabiju tě, vím, že je po úplňku a ty jsi plný síly, ale přece jen jsi poloviční vlkodlak, takže mám větší šanci na úspěch, je mi jasné, že se budeš bránit. A své smrti docílím tak, že s tebou otěhotním, tribunál mě prohlásí za zrádce rasy a nechají mě zabít, dva týdny po tobě budu taky mrtvá.“ Pokrčila jsem rameny a usmála se na něj. Nevím jak mě tohle napadlo, ale teď mi to přišlo tak přirozené jako dýchat. Díky bohu jsou upíři proti zabíjení dětí ať upířích nebo vlkodlačích, takže mám jistotu, že mé dítě nechají žít a vychovají ho.
„A co když ti odmítnu poskytnou svoje...ehm no, řekněme svojí genetickou část?“
„Felixi, jsem upír, upíři mají přirozenou krásu a sexappeal, kterému neodolá nikdo, ani vlkodlak.“ Usmála jsem se tím nejtajuplnějším úsměvem, který jsem zvládla.
„Jsi proti mně bezmocný a víš to. Tak mi neříkej nic o tom, že bys mi snad dokázal odolat.“ Zvedla jsem se a zatímco naléval víno do skleničky na vysoké stopce jsem mu položila ruce na záda a začala ho jemně masírovat. Cítila jsem jak pod mým dotykem polevuje, lehce jsem mu zvrátila hlavu a začala mu šeptat do ucha: „Navíc jak jistě víš, četla jsem tvůj deník, vím co ke mně cítíš a vím, že se v zabití mého otce nezastavíš, a ty zajisté musíš vědět už od počátku, že ti nedovolím mého otce zabít. Radši sama zemřu v boji než takhle zaprodat svou rodinu, ale nechci o tebe přijít úplně, proto chci tvoje dítě, které budu moct v klidu porodit mezi svými a pak se nechám zabít.“ Při mluvení jsem své ruce posunula na jeho vypracované břicho a zkoumala jednotlivé břišní svaly. Felix se ke mně otočil a jeho temné oči se podívali do mých zelených.
„Amellie, nemůžu ti dovolit abys kvůli mně spáchala sebevraždu. Vím od začátku, že mě budeš chtít zastavit a nebudu se bránit, nebo ne nijak vážně. Miluju tě a nechci ti ublížit ani nechci abys kvůli mně trpěla...“
„Jenže daleko víc budu trpět bez tebe. Upíři se zamilovávají jen jednou za život. Já jsem si vybrala tebe, takže buď tak laskavý, drž hubu a jdeme splodit upíro-člověko-vlkodlaka.“ Zároveň s hrubými slovy jsem mu položila ukazováček na rty a přitáhla si ho abych ho mohla políbit, tentokrát jsem zapojila i jazyk a on se vůbec nebránil. Jakožto upír mám nadlidskou sílu, takže i při svých 164 cm mi nedělalo žádný problém o hlavu vyššího Felixe vzít do náruče a odnést ho do jeho ložnice.
„Tak tohle je hodně divný.“ Zasmál se když se mě držel kolem krku a jeho vlasy mě lechtaly na krku zatímco mě na něm líbal. V ložnici jsem ho položila do postele a začala ho líbat na krku, hrudníku a pořád níž a níž. Nehodlám to nijak moc rozpitvávat, ale jedno vám řeknu, sex mezi upírem a vlkodlakem je takovej zážitek, že vám stačí jednou za život. Když jsme doplodili potomka zjistili jsme, že z Felixovi postele zbyla jen některá prkna nepoškozená, zbytek podpěr i čelo vypadaly spíš jako hobliny, než jako dřevěné desky. Matrace byla rozervaná na kousíčky a všude kolem nás se válelo peří z rozcupovaných polštářů a peřin. V pokoji to vypadalo jakoby najednou z ničeho nic začalo sněžit, ale byla to krása. Zdi naštěstí vydržely, ale taky měly asi namále. Po dokonalém milování, i když tohle nebylo milování, byl to prachobyčejný zvířecí sex, jsme se oba došli vysprchovat a v kuchyni se, já opět se slzami v očích, rozloučili. Felix mi nejdřív řekl, že se bránit nebude, ale já nechtěla vyjít z boje jenom tak. Musel mi slíbit, že se bude bránit, jinak ho nezabiju.
Napočítala jsem do desíti a vrhla se na něj. Zatímco nehty mé levé ruky se mu zabořili do masa na hrudníku, pravá ruka se snažila zlomit mu vaz a zubama jsem se pokoušela prokousnout mu tepnu. Felixovi nedalo prakticky žádnou práci aby mě za ruku chytíl a mrštil mnou o zeď. Ruku za kterou mě držel mi zlomil, ale ještě než jsem dopadla jsem ji měla opět v celku.
Tohle asi nebude tak lehké jak jsem si myslela. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a vystartovala podruhé, tentokrát jsem mu rukama chytla jeho ruce a zakousla se mu do krku. Jo, vlkodlaci mají téměř hroší kůži, ale my upíři máme neuvěřitelně silné zuby a nehty, jsou to jediné nástroje, které na vlkodlaky platí.
Nevím jak dlouho jsme spolu bojovali, pár vteřin, pár minut, možná i několik hodin, přišlo mi to jako věčnost, ale zároveň jako vteřina. Ovšem v okamžiku, kdy mě Felix chytil a utrhl, ano, opravdu utrhl, mojí ruku, jsem se rozběsnila, neviděla jsem nalevo napravo, viděla jsem jen pomstu za sebe a boj za otce. Ruka mi okamžitě přiskočila, kloub naskočil na své místo, šlachy a svaly opět srostli a já se na něj vrhla s novou vervou. Nehty jsem sekala jako meči, zubama jsem se oháněla jako pilou. Pár vteřin na to mi do pusy začala vytékat hustá mazlavá a pro má ústa chuťově odporná tekutina. V prvních milisekundách jsem krev polkla, než jsem si uvědomila co to vlastně dělám. Okamžitě jsem Felixovu krev vyplivla. Ještě žil, ale věděla jsem, že za pár minut už nebude. Dokázala jsem to. Zabila jsem svou lásku ve prospěch své rodiny. Felixovi oči byly stále ještě otevřené a mou ruku pevně sevřel v té svojí.
„Jsi statečná Amellie.“ Usmál se, věděla jsem, že ho to nebolí, jen, že cítí jak z něj odchází život, nebo spíše jeho náhražka, kterou „žijeme“ my všichni.
„Ne, jsem srab. Kdybych byla statečná tak bojuju proti svojí rodině o náš vztah a s tebou o život svého otce.“ Opět jsem plakala a krvavé slzy kanuly na Felixovu tvář.
„Mlč a nekaž těch posledních pár minut. Jsem ti vděčný, žes mě zabila Amellie, slíbil jsem, že pomstím svého otce za jakoukoli cenu a tento slib jsem hodlal dodržet i když jsem nechtěl. Jsem rád, že umírám rukou osoby kterou miluju.“
„Felixi...mě to hrozně mrzí, ale nebyla jiná možnost.“ Z posledních sil zvedl ruku aby mi položil ukazováček na ústa.
„Vím, že se opakuju....ale....miluju tě...“ A s těmito slovy na rtech jeho ruka padla přes jeho břicho, ruka, která svírala tu mou náhle povolila a jeho oči dostaly kal, který už se nikdy nevyjasní. Byl mrtvý a zabila jsem ho já.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.