Catella - 15. část

Anotace: ...

Zbytek času v kavárně jsme strávili takovým tím tlacháním ‚o vše a o ničem‘. Poté jsme se zvedli, Eliot zaplatil a všichni jsme se vydali na zpáteční cestu domů.
Cestovali jsme už za tmy, ale to mi nijak nepokazilo dojem z jízdy autem. Nevěděla jsem proč, ale zvuk motoru mě fascinoval.
„Co myslíš, jsou už pryč?“¨zeptala se z ničeho nic Naomi a zamračila se.
„Já doufám, že ano.“ odpověděl Eliot a upřeně pozoroval silnici před sebou. Vypadal duchem nepřítomný.
„Já taky. Nechci se s nima potkat, a s tou prolhanou zmijí už vůbec ne.“
Do té chvíle jsem jejich dialog neposlouchala, ale ta poslední věta mě zaujala. Potichu jsem čekala na pokračování jejich hovoru, avšak vtom Naomi zazvonil telefon.
„Čau.“ vyštěkla do telefonu, sotva ho zvedla. Eliot vedle ní nadzvedl obočí a tázavě se na ni zadíval. Naomi trochu odklonila mobil, rukou zakryla mikrofon a šeptla: „Aaron.“
Tak to mluvilo za vše, dokonce to i vysvětlovalo její hlas. Popravdě, já mít takového bratra, nemluvila bych s ním o nic lépe. Sice jsem s Aaronem nestrávila příliš času, ale i ta troška by leckomu stačila, aby si na něj udělal posudek, který by se nejspíš nelišil od toho mého. A z chování Aaron-Naomi jsem usuzovala, že můj odhad na něj nebyl špatný.
Hovor netrval moc dlouho. Avšak ke konci se Naomin výraz změnil na slabě řečeno vyděšený. V očích měla hrůzu, a kdyby mohla, určitě by byla bledá jako stěna. Ani se nerozloučila a hovor típla.
„Co se děje?“ zeptal se Eliot ustaraným hlasem a konečně odtrhl zrak od cesty. I já jsem byla zvědavá.
„Volal mi Aaron. Ta návštěva se u nás ještě zdrží.“ Naomi vypadala ztrápeně.
„No a? Tak se ještě někde stavíme a počkáme, až odejdou.“ navrhl Eliot a Naomi se na něj podívala očima plnýma soucitu.
„Ano, zdrží se u nás. Ještě dva týdny.“
„A do háje!“ ulevil si Eliot.
„A do háje.“ přitakala Naomi. „Ale co budeme dělat?“
„Já nevím.“ povzdech si Eliot. Jejich starostlivost mě dojímala. Opět jsem nabyla pocit, že upírům na mně záleží víc než vlkodlakům.
„A co takhle se normálně vrátit?“ přimíchala jsem se jim do hovoru se svým návrhem. Byl sice více bolestivý pro mou osobu, ale v té situaci nejjednodušší. Ta bolest mi až tak nevadila, za ty dvě stovky let jsem si zvykla na tvrdé zacházení. Jediné, co mi v tu chvíli chybělo, bylo mé rychlé uzdravování, ale zároveň mi to pomáhalo. Tím, že jsem se nedokázala ze všeho rychle vyléčit, se ke mně chovali o něco něžněji. Nechtěli mě zabít. A i kdyby jim to ‚ujelo‘, alespoň bych se dostala pryč z upířího doupěte. Přestože se tam ke mně dva členové upířího klanu chovali lépe než k některým členům své rodiny, stále to bylo proti přírodě.
Oba se na mě podívali jako na blázna. Smůla, bláznem jsem se stala, když jsem si je pustila k tělu více než na kilometr.
„Ne, to nepřipadá v úvahu.“ zamítla ihned Naomi a Eliot se zatvářil taktéž nesouhlasně. „Nenechám z tebe udělat mastný flek na stěně pod schody. To po mně nemůžeš chtít.“ Ach jo, proč jim na mně tolik záleží? Proč namísto toho, jak mě zabít, přemýšlejí nad tím, jak mě ochránit?
„Nechápu vás. Proč se mi za každou cenu snažíte zachránit kůži?“ moc mě zajímaly jejich důvody. Možná bych zde mohla uplatnit své vysokoškolské vzdělání z oboru psychologie. Bylo to sice už pár desetiletí, co jsem opustila školní lavice, ale přemýšlení jedinců se snad až tak nezměnilo.
„Proč? Nejspíš proto, že v tom jsi nevinně, žes nám nikdy neublížila…“ začala Naomi,
„A protože jsi fajn holka.“ doplnil ji Eliot. Páni, tak tohle si o mně myslí?
„Takže zaprvé, nevinně v tom nejsem, kdybych si nechala to ulívání až na doma, nikdy bych se tady neocitla,“ rozhodla jsem se jim vyvrátit a zpochybnit jejich mínění, „zadruhé, nevíte, jak bych se k vám chovala bez té ozdoby na mém zápěstí, což mě přivádí k vašemu třetímu důvodu. Jak si můžete být tak jistí, že ve skutečnosti nejsem hnusná a podlá mrcha?“ zeptala jsem se jich. Protože přesně taková jsem byla. Nešlo mi na rozum, jak to, že si toho ještě nevšimli. Vždyť má povaha musela být do očí bijící!
„A proč bys měla taková být?“ zajímal se Eliot.
„Protože tohle je můj přesný popis. Víte, u nás se řídíme heslem: ‚Chceš se mít jako prase v žitě? Musíš být svině!‘ A toto heslo platí minimálně v naší společnosti, silně pochybuji, že u vás to je jinak.“ poučila jsem je. Vše, co jsem řekla, byla pravda. Ten. kdo u nás hrál fér, se nikdy moc daleko nedostal. Společnost ho prostě udupala. Proto bylo vždy tak nebezpečné, nacházet si přátele. Nikdy jsi nikdo nemohl být jistý, že to není jen parazit snažící se dostat na lepší pozici ve společenském žebříčku.
„Ano, možná jsi taková. Ale ne teď. Teď jsi ten nejúžasnější člověk, kterého jsme mohli potkat. Máme tě rádi a nechceme tě ztratit, to je vše.“ vysvětlovala Naomi a při slově ‚člověk‘ se ušklíbla. Ale vlastně měla pravdu, v tu dobu jsem opravdu byla jen obyčejným člověkem.
„Ztratíte mě. Jednou určitě.“ řekla jsem jim. Snad si nemysleli, že u nich zůstanu navždy? Byla jsem si jistá, že kdyby se Naomi s Eliotem rozhodli odstěhovat se a mě by tam nechali, do dvou týdnů bych dokázala utéct. Nějak určitě. Za svůj život jsem se ocitla už ve spoustě na první pohled bezvýchodných situacích, a vždy se mi povedlo nějak utéct. To, že jsem zůstávala, byla tak trochu jejich práce. Byli to ti nejlepší přátelé, jaké jsem měla, a nechtělo se mi je opouštět. Rozhodně ne teď. Je sice pravda, že kdybych utekla, šla bych do sídla, kde se v současnosti zdržovala Carol, ovšem my dvě jsme měli takové přátelství ‚na psí knížku‘. Prostě jsme věděly, že jednoho dne se můžeme probudit a ta druhá už nebude naživu. Podvědomě jsme se na tu chvíli připravovaly.
Na můj poslední dodatek mi nikdo z nich neodpověděl. Všichni jsme mlčeli, zabráni do svých vlastních úvah.
„El?“ ozval se znenadání Eliot. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Už se ptáš.“ poukázala jsem na tento fakt. „Ale klidně můžeš ještě jednou.“
„Jak je možné, že ti vůbec nevadí, že se dostaneš do rukou těch, kteří s tebou nebudou zacházet zrovna v rukavičkách?“ vysypal ze sebe na jeden nádech.
„Už jsi někdy viděl, jak se trestá v sídle?“ odpověděla jsem mu na otázku otázkou. „A navíc, strávila jsem spoustu let v terénu, myslíš, že tam na mě brali nějaké ohledy? Uvědom si, že mluvíš s vlkodlakem, kterého chce vážně zabít devětadevadesát procent upírů a nejméně čtvrtina vlkodlaků!“
„Proč tě chtějí zabít?“ nechápal.
„Proč? Upíři proto, že jsem citelně snížila jejich počet, a vlkodlaci proto, že se mě bojí. Mají strach se ke mně třeba jen přiblížit, a mají proč. Spousta těch, kteří si na mě dovolovali, teď už poletuje s andělíčky na onom světě. A mně ten jejich strach vyhovuje, jsem radši sama. Ke každému, kdo se ke mně snaží dostat blíž, jsem nedůvěřivá, jelikož oni nestojí o přátelství, ale o ochranu. A ty, kteří se opravdu chtějí kamarádit, vždy odradí můj přístup a chování k nim.“ řekla jsem jim toho víc, než jsem chtěla. No co, věřila jsem, že to proti mně nepoužijí. Věřila? Ne, doufala.
„A tobě nevadí, že se ti straní?“ zajímala se dál Naomi. Z toho, jak jsem ji zatím poznala, Naomi byla společenský typ. Pravý opak mě samotné.
„Ne, nevadí.“ Odpověděla jsem. Možná jsem měla ještě něco dodat, když vtom se Naomi opět rozdrnčel telefon, tentokrát SMS.
„Ale ne!“ vyjekla Naomi a my dva jsme se na ni vyděšeně podívali. A měli jsme proč. Řekla totiž: „Mám pro vás nepříjemné překvapení. Matt se vrátil.“