Příběh z Wehau(2)

Anotace: Další díl, je jich celkem 6. Spoluautor: Mighael - the Lord of Absurdity

Ijale z toho byla trochu zmatená, ale po chvíli se před ní objevil nějaký neznámý wahuj, který měl jen starost, aby se jí nic nestalo a dále pokračoval ve své cestě. Jakmile se Ijale trochu vzpamatovala, vrátila se zpět k hledání její původní cesty. Měla v plánu ulovit alespoň jednoho helahu, aby nepřišla domů jen tak s prázdnou. Štěstí jí přálo a ona po chvíli narazila na zřetelně čerstvou stopu, po které se vydala.

O pár hodin později se už vracela zpět k ostatním. Všichni byli již vzhůru a byli zaměstnáni různými činnostmi. Ijale si našla pohodlné místečko a společně se svojí kamarádkou Aveli se pustily do uloveného helahu.
Vždycky to dělaly společně, neboť Ijale v přípravě jídla (wahujové nepoužívali oheň) zrovna nevynikala na rozdíl od Aveli, která byla v tlupě i přes svůj nízký věk něčím jako šéfkuchařkou. Ijale nikdy nezapomněla Aveli převyprávět všechny zážitky z lovu, a tak od jejich ohniště bylo vždy slyšet hovor a smích.
„Tak co dneska? Nějaké zajímavosti?“ zeptala se Aveli hned, jakmile k ní přisedla.
„Ne. Teda vlastně jo,“ odpověděla ji Ijale, vyrušená ze zamyšlení.
„Tak povídej, vždycky to zní fantasticky,“ povzbuzovala ji jako vždy nedočkavá Aveli. Ijale musela chvíli přemýšlet, jak Aveli vylíčit příběh o eulu.
„Dneska to bylo zvláštní,“ řekla po chvíli, „šla jsem stejnou cestou jako vždycky a pak jsem za sebou uviděla eulu. Sledovala jsem ho, a když jsem zjistila, že jsem se ztratila a chtěla se vrátit zpátky, stálo přímo přede mnou. Mělo ohromný ocas. Tak dvakrát delší, než je obvyklé.“
„To je divné. O něčem takovém jsem ještě neslyšela,“ zapřemýšlela nahlas Aveli.
„Co kdybychom potom zašli za Ajarelem? Ten už snad viděl všechna eulu na světě, třeba by nám k tomu něco řekl.“
„To není špatný nápad. Dokončíme to a hned za ním zajdu,“ souhlasila Ijale a obě se daly pilně do práce.
Ajarel byl asi o deset let starší než Ijale a patřil k nejchytřejším členům tlupy. Rád zkoumal přírodu, zvířata a vše kolem toho, byl něco jako učenec. Díky tomu byl pomocníkem náčelníka. Když za ním Ijale přišla, zrovna se pokoušel o jakousi činnost, která Ijale nedávala vůbec smysl, ale raději počkala, než to dokončí.
„Ijale! Co tě za mnou vede?“ Uvítal ji svým obvyklým veselým tónem.
„Byla jsem dneska ráno v lese a viděla jsem tam takové zvláštní eulu. Mělo hrozně dlouhý ocas,“ vypověděla mu to Ijale ve zkratce.
„Hmm…,“ zamyslel se, „s tím jsem se ještě nesetkal,“ zamyslel se.
„To nevadí. Jenom mě napadlo, jestli o tom třeba něco nevíš.“
„Bohužel. Vůbec nic o tomhle nevím,“ poznamenal Ajarel smutně. Ijale ho nechala znovu o samotě s jeho pokusy a zbytek dne strávila plněním všedních povinností. Nicméně její myšlenky se stále tvrdošíjněji stáčely k neobvyklé šelmě. Také proto byla ráda, když konečně nastal večer a ona si mohla jít lehnout. Ani spánek ji ale nedopřál mnoho klidu, protože se jí zdálo, že na ni to eulu volá, že chce, aby šla za ním.

Ijale se probudila. Bylo ještě příliš brzy. „Asi za to mohl ten sen,“ pomyslela si a snažila se znovu usnout. Takového klidu jí ale dopřáno nebylo a ona zůstala vzhůru až do rána. Aby se zbavila takovýchto snů, rozhodla se najít to eulu a zjistit, co se děje.
Vrátila se zpátky na místo, kde včera to záhadné eulu poprvé zahlédla. Rozhlížela se, obcházela opatrně kolem stromů a keřů, ale po eulu jako by se slehla zem. Vydala se nazpět po vlastních stopách, až došla k místu, kde na sebe hleděli téměř z očí do očí.