Krev VII.

Anotace: co mám do těch anotací pořád psát? :D

VII.

      Mycroft se probudil do dalšího dne, tedy teď, po své přeměně, do další noci. Už nebyl tolik dezorientovaný, jako noci předešlé, ale i tak nezabránil své hlavě střetu s víkem od rakve. Zaklel, prudce víko otevřel, a to rázem plesklo o boční stěnu. Uslyšel uchechtnutí a pochopil, že nevstal jako první.

„Co je tady k smíchu?“ otázal se s předstíraným rozhořčením.

„Už jsem myslela, že jsi v té rakvi umřel, tentokrát doopravdy. A ten tvůj dramatický výstup tomu nasadil korunu.“ Odpověděla Clarisse a příliš pozdě si zakryla ústa, aby skryla další úšklebek. Mycroftovi to však neuniklo a díky svým schopnostem byl ve vteřině u ní. Políbil ji na rty a uvědomil si, jakou má žízeň. Už se pomalu chystal ke vchodovým dveřím, ale Clarisse ho zastavila.

„Dnes ne, můj milý. Nemusíme mít čerstvou kořist každý den. Upoutali bychom tím nechtěnou pozornost.“ To Mycroftovi nedávalo moc smysl. Svou oběť přece nezabili, jen se na ni nakrmili a vymazali paměť, pak ji nechali jít. Na něco si však vzpomněl, nebo spíš na někoho. Když usínal, slyšel přece ten hrozivý smích. Takže to nebyl jen sen, řekl si a přemýšlel, jak může Clarisse svůj strach tak dobře skrývat.

„O to jde? O Karla?“ Když vyslovil jeho jméno, Stvořitelka na okamžik ztuhla a Mycroft mohl spatřit, co se ukrývá pod dobře trénovanou maskou klidu. Takovou hrůzu a strach ještě nikdy neviděl.

„Co ti to proboha udělal?“ zeptal se, zoufalý jejím utrpením. Stejně rychle jako přišel ten výraz v jejím obličeji, byl v mžiku pryč.

„To není tvoje starost. To, co jsi včera slyšel, nebo si myslíš, že jsi slyšel, byla jen hluboce pohřbena vzpomínka, nic víc vědět nepotřebuješ.“ Okřikla ho, značně rozrušena.

„Pak mi řekni, proč nemůžeme jít ven na lov. Ty slova něco znamenala, neříkej, že ne.“ Nedal se lehko odbýt. Možná to z její strany vypadalo, že se hádá a chce být tvrdohlavý, ve skutečnosti se však bál, aniž by vlastně věděl čeho.

„Prosím, neodháněj mě od sebe. Já si ani v nejmenším nedokážu představit, čím sis musela projít, ale nejsi na to sama, máš mě.“ Řekl a zkusil se napojit na její myšlenky, aby svá slova potvrdil. Nejdříve se vzpírala, až se bál, že se před ním uzavře a bude se dál trápit se svou minulostí, po chvíli však polevila.

„Já … je toho tolik, co nevíš. Ani ti všechno říct nemůžu, na některé věci hrdá nejsem. Poprvé jsem se s Karlem setkala, když mi bylo dvacet čtyři let. Byl tak galantní a milý. Moje rodina ho milovala, stejně tak, jako já. Pro své noční návštěvy měl dokonalé výmluvy. Pracoval prý jako obchodník, i když nikdy neřekl s čím. Rodičům na tom nezáleželo. Chtěli pro mě to nejlepší, navíc na cestě byla moje sestřička a bohatý ženich se tedy o to víc hodil. Po roce jsme se k němu nastěhovali a vzal si mě.  Moji rodiče byly věřící, ale rovněž do něj byly tak zaslepeni, že jim ani nevadilo proběhnutí našeho oddání mimo kostel. Tehdy mi to došlo, bohužel pozdě, že není tím, za koho se vydává. Jistě, už předtím se dalo leccos poznat. Byl pořád tak studený a tak krásný, až se mi z toho motala hlava. Jenže jakmile jsme se k němu nastěhovali, bylo zle. Jeho sloužící s námi nemluvili, a když Karl prošel kolem nich, div se nerozprchli do všech stran. Pak přišla svatební noc a vše se změnilo. Tedy ona svatební noc změní spoustu žen, ale v mém případě to znamená asi tu nejhorší možnost vůbec. Nejhorší na tom bylo, že mě nepřeměnil hned, ale noc za nocí ze mě postupně vysával život. Byla jsem s tím smířena, ale on zašel ještě dál. Říkal, že se musím zbavit svých závazků ze starého života. Já si myslela, že chce rodiče a sestřičku někam odvézt, kde by žili svůj život. Mělo mě napadnout, že v něm nezbyla ani kapka lidskosti. Zmocnil se mé matky a přinutil otce dívat se, jak se na ní krmí, dokud nezemřela. Pak se nakrmil i na mém otci. Zbývala už jen jediná možnost, jak zvětšit už tak velké utrpení. Moje sestřička. Tomu jsem hodlala zabránit. Radši ji sama zabiji, než abych mu dopřála to potěšení. Zrovna spala, když jsem vešla do pokoje. Vzala jsem ji do náručí a jedním pohybem ji usmrtila. Bylo to tak lepší. Teď už na ničem nezáleželo, takže když přišel a zjistil, co jsem udělala, nevadil mi jeho hněv, ani ostří té dýky. Vybíjel si na mně vztek různými způsoby, zatímco jsem plánovala, jak od něj utéct. Přespávali jsme ve sklepě, kde skladoval kromě našich rakví taktéž zásoby petroleje do svítilen a bůhví čeho ještě. Jedna sloužící mi pomohla rozlít ty zásoby po celém sídle, zatímco Karl spal. Všechno vycházelo podle plánu, ale on to nějak vytušil, avšak příliš pozdě. Pomocí pochodně jsem zažehla oheň, který se krmil vším, co mu stálo v cestě a hořel dál a dál, po celém sídle, přesně jak jsem to zamýšlela. Zatarasila jsem dveře ve sklepě, i když mi bylo jasné, že ho to napořád neudrží. Pomohla jsem ostatním sloužícím uprchnout, ale pro některé už bylo pozdě a našlo se i pár takových, kteří se rozhodli zůstat. Opustila jsem sídlo, i jeho majitele v domnění, že tam zemřel, ale tím už si nejsem tak jistá…

„Doufám, že jsi poslouchal pozorně, víckrát už ti o tom nepovím.“ zakončila neuvěřitelné vyprávění Clarisse a odešla. Mycroft se nezmohl na slovo. I kdyby mohl mluvit, nevěděl by, co říct. Nic by stejnak nedokázalo vyjádřit, jak se teď cítil, jak moc chtěl Karlovi rozsápat hrdlo za to, co ji provedl. Z jeho úvah ho vytrhl sluha, pořád stejně shrbený a slizký.

„Co chceš?“ vyjel na něj, možná až příliš hrubě. Vzpomněl si však na to, jak byl nedávno omráčen, a shledal tak, že trochu té hrubosti mu dluží.

„Paní mě poslala. Máte zajisté žízeň.“ Odpověděl, bez sebemenšího podráždění z Mycroftova výstupu. V jednom měl pravdu. Potom nepříjemném vyprávění měl ještě větší žízeň, než předtím. Hnusila se mu představa, že by se krmil na někom, jako byl ten muž před ním, naštěstí však sluha přinesl tác, na kterém byla postavena lahev, původně nejspíš od vína spolu s malým pohárkem, vykládaným kameny, které vypadaly velmi draze. Obsah lahve byl jasný. Krev. Odkud se vzala mu bylo jedno, hlavně že se bude moct napít. Trochu neurvale lahev popadl a začal malými doušky vyprazdňovat její obsah. Sluha zmizel bez povšimnutí a zanechal tak Mycrofta samotného.

      Clarisse se skoro celou noc neukázala a ani ji nedokázal vycítit pomocí jejich spojení. Stáhla se do sebe. Neměl ji to za zlé, muselo to stát hodně úsilí, svěřit se mu, jenže si uvědomil jednu věc, a překvapilo ho, že mu to došlo až teď. Pokud jsou jejich obavy na místě a Karl skutečně přijde, nějakou dobu budou muset strávit uvnitř sídla, což znamenalo, že se s Marian dlouhou dobu neuvidí. Předpokládal, že po Clarissině nabídce nebude s jejich setkáním příliš otálet, ale teď se to zdálo být v nedohlednu. Musím ji dát o sobě vědět, říkal si, i když věděl, že tím bude hodně riskovat. Napadla ho jedna věc. Medailonek, co dostal od Marian k narozeninám by ji snad mohl uklidnit, jenže netušil, kam se poděl. Zrovna v tom okamžiku se objevil Thomas. Bylo to snad úplně poprvé, co sluhu rád uviděl. Přemýšlel nad tím, zda se objeví vždy, když někdo něco potřebuje, ale moc dlouho se tím nezabýval, hlavně že tu byl.

„Mohu vám pomoci, pane?“ zeptal se až příliš sladkým hlasem. Sebral tác s teď již prázdnou lahví a pohárkem. Nejspíš to byla jen dobře naučená otázka, neboť se už měl k odchodu. Mycroft ho však zastavil rukou na jeho rameni.

„Vlastně ano, můžeš.“ začal svůj plán Mycroft. Nemohl si být jistý tím, zda se mu dá plně důvěřovat, ale pokud k sobě Clarisse ještě nepustí, nedozví se o jeho plánu přinejmenším do další noci, a to mu stačilo.

„Než došlo k mé přeměně, měl jsem u sebe takový medailonek, který pro mě hodně znamená, víš kde je?“

„Ano pane, vím, chcete ho přinést? Nemyslel jsem, že byste chtěl své věci.“

„V pořádku. Ten medailonek vezmeš ke mně domů a dáš ho do sestřina pokoje, ale ať tě nikdo nevidí, ano?“

„Jistě..“

„A Thomasi? Jestli se o tvém výletu dozví baronka, tak mi za to zaplatíš, jasné?“

„Ano pane, všechno jasné.“ Odpověděl, jako by ho žádal o nákup a odšoural se pryč. Mycroft z toho neměl dobrý pocit, takhle Clarisse podvést, nejspíš by bylo nejlepší na Marian zapomenout, přesně tak, jak jeho Stvořitelka říkala, ale nemohl ji nechat v této nevědomosti, co kdyby si chtěla něco udělat?

      Mycroft zkoušel znovu navázat spojení s Clarisse, ale pořád marně. Rozhodl se, že dnes s tím už nic nenadělá, a tak šel do knihovny, kde se dokázal zabavit na celé hodiny. Zrovna četl knihu o antickém Řecku, když do místnosti vešel Thomas. Zvláštní bylo, že ho i přes své schopnosti neslyšel přicházet. Začal pochybovat o tom, zda je úplně člověk.

„Neviděla tě?“ optal se Mycroft narovinu. Přítomnost sluhy neměl rád, takže se ho chtěl co nejdřív zbavit.

„Vše je zařízeno, tu věcičku jsem ponechal ve vaše domě bez povšimnutí a …“ nedokončil větu, neboť už nebyli jen dva. Clarisse přišla mezi ně jakoby o ničem nevěděla, ale jen z jejího pohledu bylo vidět, že ví vše.

„Zmiz mi z očí, hade.“ Okřikla sluhu, který se odporoučel tak rychle, jak mu to jeho shrbené tělo dovolovalo.

„Co sis myslel, že děláš? Plánovala jsem pro tebe záchranu, pro nás, ale jak to vidím, měl jsi už své plány.“

„Clarisse, prosím, nech mě to vysvětlit.“ začal Mycroft, ale jeho Stvořitelka ho umlčela.

„Copak to nechápeš? Já to myslím dobře, jde mi o její bezpečí, a o to tvé, samozřejmě…“ Měla pravdu, nejméně v tom, že ji jde o Marianino bezpečí. Nedokázal odhadnout, nakolik je schopen se ovládat, vždyť jeho žízeň ho ovládala, ne naopak.

„Dobrá, máš pravdu, jsem pro ni příliš nebezpečný, ale nemůžeš očekávat, že se tu budu s tebou schovávat, jako nějaká krysa v kanále.“ Řekl bez ohledu na to, jak moc ji ta slova ublížila. Nemohl říct, že by ho to úplně mrzelo. Pokud Karl chce její nebo Mycroftův život, najde si je, ať se ukryjí kdekoli. Zanechal Clarisse o samotě a odešel ke své rakvi, kde téměř okamžitě usnul.

      Zdálo se mu o Marian. Byl zpátky doma a zrovna si o něčem povídali, když je vyrušilo zaklepání na dveře. Otevřel je a venku spatřil muže, zahaleného v pršiplášti, což podtrhovalo deštivou noc. Mycrofta překvapilo, kolik je toho v pouhém snu vnímat. Spíš než sen mu to připomínalo skutečnost, kterou sleduje z jiné osoby. Chtěl se muže zeptat, kdo vlastně je a co tu v tuhle hodinu dělá, ale nedostal šanci. Muž, který doposud stál na prahu, vstoupil. Nejdříve pomalu, jakoby mu ve vstupu něco bránilo, pak však přešel do sebevědomého kroku. Mycroft z toho neměl dobrý pocit. Chtěl popadnout sestru a utéct s ní pryč, do bezpečí, ale z nějakého důvodu se nedokázal pohnout. Muž, který se tu pohyboval, jako by mu ten dům patřil, propukl v hrdelní smích. To Mycroftovi stačilo, aby pochopil, s kým má tu čest. Karl. Jeho sestra vykřikla, a hledala útočiště u svého bratra, avšak marně. Karl byl v mžiku u ní a znehybnil jí už jen svou přítomností, což ho ještě víc pobavilo. Zakousl se do jejího krku, ale namísto toho, aby sál krev se znovu a znovu zakousával. Mycroft už dokázal hýbat rty, jenže z toho výjevu, který se mu naskytl, dokázal akorát křičet. Najednou ho seknuli něčí ruce a scéna před ním zmizela. Začal se bránit, i když jen tím, že sebou házel. Něco se změnilo. Už nebyl v té děsivé noční můře.

„Uklidni se, byl to jen sen.“ říkal mu důvěrně známý hlas. Patřil Clarisse. Po chvíli se opravdu uklidnil a uviděl, co během svého „snění“ napáchal. Jeho rakev byla napadrť po celé místnosti, ale to hlavní byla krev, kterou měl na svém oblečení. Nic ho nebolelo, kdyby byla jeho, poznal by to. Zato Clarisse, jak si všiml, nebyla úplně v pořádku. Držela se za krk, nedaleko od místa, kde byla raněna jeho sestra.

„Co se to tu stalo, proboha?“ optal se, celý nesvůj. Sice se ze své noční můry probral, ale připadalo mu, jakoby se probudil do další.

„Nemůžeš za to, Mycrofte. To byl on, Karl. Využil našeho spojení a dostal se do tvé hlavy. Říkáme tomu Nazření. Můžeš pomocí něho ovlivňovat tok myšlenek a snů, ale je to velmi náročné.

„Jak jsem to mohl ale udělat? Ublížit ti? Vždyť jsi o tolik starší a silnější.“

„To nevím, ale neviň se z toho, rakví máme dost a ta rána se už zaceluje.“ Dodala, jakoby se nic nestalo.

„Až se převlékneš, přijď do knihovny, někdo tam na tebe čeká.“ Neměl na nikoho náladu, pořád nedokázal uvěřit tomu, čeho byl schopen, ale když vstoupil do oblíbené místnosti, došla mu slova. Stála před ním, živá a zdravá, jeho sestra.

„Co … jak to, že tu jsi?“ zeptal se a do očí se mu hrnuly slzy.

„Poslala jsem pro ní. Odjíždíte z města.“ odpověděla Clarisse