Hluchota

Hluchota

Anotace: Někdy tomu tady i jinde nějak nerozumím...

 

   Tu noc spal Artur velice špatně. Neustále měl pocit, že v tom dusnu tmavého pokoje přestane dýchat. Trápila ho noční můra v podobě další splátky hypotéky. Stále se mu vracel výjev bezedné černé díry, kam všechno padá. Obrovský vír otáčel věcmi, které Artura obklopovaly a všechno mizelo v tom chřtánu.

Jeho dům se postupně olupoval v tenkých vrstvách a ty části se splétaly do pravidelné spirály, která ve své rychlosti otáčení mohla být i krásná, ale byla to jen nenasytná Hydra požírající majetek, který mizel s nekonečnou pravidelností v té obludné tlamě.


„Brr....“ Artur se probudil a chvíli mu trvalo než se zorientoval v prostoru. Setřel si hřbetem ruky pot z čela a rozkašlal se.

Přesně řečeno, tělo se rozkašlalo, ale z úst nevyšel žádný zvuk.

Podíval se na druhou stranu postele a chvíli sledoval v matném světle klidně oddechující tělo své manželky. Přikrývka se pravidelně nadzvedávala, ale dech nebylo slyšet.

Artur vstal a opatrně kolem skříně prošel směrem ke koupelně, aby nahmatal vypínač a rozsvítil světlo.

Vše se odehrálo bez jakéhokoliv slyšitelného zvuku. Bouchnul prudce dveřmi, ale stále nebylo slyšet vůbec nic.

„To není možné,“ vyděšeně zvolal a pustil vodu...stále vnímal jen ticho.

Ve dveřích se objevila Marie.

„Co vyvádíš, vždyť je ještě brzo! Dnes je přece sobota a nemusíme vstávat tak časně.“ Naštvaně se dívala Arturovi do očí.

Jenže ten nic neslyšel. Viděl, jak se jeho ženě zúžují zorničky a vzrušeně pohybují ústa, ale jeho sluch zůstal stále v tlumeném tichu.

„Co se děje? Proč tě neslyším? Proč neslyším vůbec nic?“ Vyhrkl prudce.

Jenže...jeho slova také nebylo slyšet.

Tak jak Artur neslyšel, tak také nebylo možné slyšet jeho slova. Byl dokonale izolován od všech zvukových vjemů kolem něj. Nechápavě pozvedl ramena a uchopil hlavu do obou rukou.

Chvíli mu trvalo než bolestně pochopil, že zřejmě ohluchnul. Snažil se Marii vyjádřit mimickými gesty svou situaci a prudce vrtěl hlavou a naznačoval svou beznaděj, ale ta se jen nechápavě dívala do jeho tváře.

„Copak mě neslyšíš ! Ty mi nerozumíš ! Něco se stalo a já jsem ohluchnul. Vůbec nic neslyším...,“ křičel na svou manželku.

Nerozuměla mu. Stále se jen dívala do jeho vyděšených očí.


„Piš,“ říkal jí a naznačoval, „piš,... napiš mi něco!“ Rukou naznačoval psaní a hledal v tom zmatku papír a pero.

Marie vzala do ruky blok a napsala: „Vůbec ti nerozumím,...nevím co se děje.“

Vytrhla list a přiložila ho Arturovi těsně před oči.

Jenže ten neviděl žádné písmo, žádnou větu. Jen prázdný papír.

Uchopil do ruky včerejší noviny a neuvěřitelně hleděl do prázdných stran.

Podíval se na svou ženu a bezradně klesl do křesla.

Už to pochopil.

On není hluchý.

To jen svět mu již není schopen cokoliv říci.

Autor Dali, 10.08.2013
Přečteno 524x
Tipy 6
Poslední tipující: maliska, Amonasr
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavý nápad, dobrá pointa.

10.08.2013 08:54:35 | Amonasr

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí