Závěť (2)

Anotace: pokračování příběhu

II.
Jeronym Hrobčický vychoval své dítě, že by jen přibližné starostlivosti daleko široko po vůkolních tvrzích i zámcích musel pohledati. Pravidla vychovatelská. Čerpal ze zlatých knih moudrosti, přísloví a Jesusa Siracha. Znalť v listech starého i nového zákona každičkou řádku, věděl i o kapitole i o verši. Potom měl starou knihu psanou na pergamenu při jednotlivých kapitolách a písmeny začátečními, velice vkusně malovanými. Koupil ji za peníz nepatrný od potulného potomka Abrahamova. I dočetl se v těchto listech, kterak jeden starý zeman vyučuje své dítky, aby živy byly ctnostně, šlechetně, střízlivě a spravedlivě. A vzal tuhle knihu do ruky, když dcerušce zamýšlel radost učiniti. I nebylo konce vyptávání a dotazování se, to tohle a co opět toto. Někdy si starý otec opravdu ani rady nevěděl., jak odpověděti. Znal se mnohem lépe v umění válečném, šermu i útočení, než v metodách preceptorských a vysvětlování rozkošných iniciálek. A potom rozevíral dveře z veliké jizbice do výklenku vedoucí, kde byly umístěny a dobře uschovány vzácné pamětihodnosti ze starých dob.

"Podívej se, Saluško! Tuhle ten list poslal tvému předku a mému pradědu bratr Jan z Kalicha, tuhle ten proužek pergamenový památka na mistra Jana, když bydlil na Krakovci, zde zase modlitební knížka magistra Štěpána, jenž z této tvrze pocházel a potom přítele nejvěrnějšího zradil hůře než Jidáš Iškariotský svého pána i mistra nebeského!"

Saluška brala do ruky každou tuhle památku, jako když za časů našich matka dceři šperky ukazuje, kteráž jí uchystala pro první ples, a prohlížela je bedlivě a důkladněji než nevěsta zlaté náramky, do nichž vryty nejtklivější veršíky na křídlech holubčiných. A zase nebylo konce vyptávání se i dotazování. Tentokráte však pan Jeronym dovedl odpověděti ke všemu nejpodrobněji… A když za řeči přišel na Štěpána z Pálče, nejednou se hluboce zamyslil, a potom mohla Saluška mluviti do něho, jak chtěla, nedostala z něho přece ani jediného slova.

"Taky ostruha krále Jiříka, zde knížečka psána od začátku až do konce Petrem Chelčickým, tamhle pohár po králi Vladislavovu Jagellonci, když ve Slaném z něho připíjel stavu rytířskému, s tímhle mečem praděd můj přirazil od Lipan, je ho již polovička, podívej se, však dobře tu ještě znáti na oceli, jak prudce se s jinou křížila, tyhle skvrny věrná, bratrská krev… tadyhle sudlice, palcát i šipky také z těch časů…"

Saluška se nikdy nemohla a nemohla dosti vynadívati. Znala mezi památkami každičkou, kolikrát je v ručce na všechny strany jen převracela, všeho si bedlivě všímala, a přece kdykoliv tatíček výklenek otevřel, jako do svatyně vstupovala, kde ji ovívá vzduch, jež dýchali všichni tihle, z nichž po každém tu něco…

Už se šeřívalo a pan Jeronym ještě vypravoval, už se měsíc díval tabulkovitými okny do jizbice a zdejší pán nebyl dosud u konce. Těžko se také tak věrné hlavě české, jako byla páně Jeronymova, odloučiti od těchto postav, kterýchž srdce byla ryzejší zlata, duše čistší křišťálu a povahy pevnější sliveneckého mramoru. Hledalo-li oko jeho mezi současníky hlavy alespoň poněkud podobné, v ruce se svítilnou za dne bílého by hledati muselo. V těch časech minulých všecko samý drahokam, a za dnů jeho padělány i ty české granáty.

Jediné jedné té tváře, které se mu tak často kmitaly přede zrakem a na mysli zatanuly tak živě, jako by byl všech znal očitě, by se byl zprostil, aby i jejího jména zapomněl. A nezřídka bývá, čemu se kdo v myšlenkách jak může vyhýbá, věsí se na něho přece nezbytněji, než klíště. A byť by dělal co dělal, zří ji před sebou, ať pokročí kamkoliv, a sklání se nad ním i v dřímotách.

Byla to tvář s bradou zarostlou, žlutavé barvy, jakouž se zatahuje obličej, když závist ďábelská i ledví proniká, se zrakem zapadlým, kterémuž taže dcera pekla nejhoroucnějšího ani spánek nepřeje, se rty promodrávajícími., jimiž neustále zaškubává vnitřní nepokoj, hlava zakrytá biretem mistrovským, šatem skvostná černá říza s vytlačenými lesknoucími se květy téže barvy, v rukou rozevřená kniha, do níž ob čas zrak nahlédá, chvílemi lze pozorovati v obličeji jízlivost, která nezná mezí, rty se ob čas pootevírají tak, jako by se jimi dralo hrozné, těžké slovo…

Pan Jeronym se vždy vzal oběma rukama za hlavu a sevřel oči, jak mohl těsněji, i uši si zakrýval a přece zdálo se mu, že slyší tak zřetelně, jako by před ním někdo stál.: "Vidíš na čele mém to děsné znamení? Jen si mne dobře prohlédni. Pozoruješ již? Jestli to znamení Jidášovo. My byli druzi nejupřímnější, my jeden za druhého život bychom byli dali, my jeden s druhým své spasení byli bychom rozdělili, my byli srdce jedno jediné, on šel potom výš a výš, lid jej velebil, vavřínovými věnci ho obsypával, byl by jej nosil na rukou, a mne si nevšímal nikdo, leda těch několik žáků na koleji, on se hřál na výsluní přízně krále i královny, kde začal mluviti nepostačovala žádná prosrora, když kázal pod širým nebem, lidu nebyla několikamílová cesta dosti dalekou, až si podešvy u obuvi rozedřeli, a já, já se zavírával ve své jizbičce, zapíral jsem se před ním, já studoval celé noci, za kuropění jsem nad knihou ještě sedával, já mu začal jeho slávu záviděti… V srdci mém klíčil strašný úmysl, strašnější než ten, jenž Jidášovi vnukl na jazyk slova, co mi dáte a já vám ho zradím… A když se najednou začali ozývati proti němu hlasové, já vzal škrabošku na tuhle svou tvář nejpřátelštější, já si zašel k němu, abych ho v záměrech jeho utvrdil, abych ho podráždil, abych mu našeptal slova lži, že za ním všichni, co nás při vysokém učení jazyka českého, půjdeme jako jeden muž, já v něm pochybnosti rozdmýchal v nejprudší žár, já ho navštěvoval potajmu den co den, a potom, potom jsem k jeho hranici přiložil poleno největší, kteréž vyšlehlo do jeho tváře prvním plamenem. A žár mne ten pálí do dneška, a už tomu přece přes půldruhého sta let. Nemám klidu, nemám nikde pokoje, nejčastěji zacházím sem, kde někdy stála má kolébka, a kde proklínám hodinu svého početí, zatracuji den svého zrození - kdo mne osvobodí, kdo mi dá, může dáti pokoje…"

"Kdo ti vnukl tenkrát, nešťastníče, aby ses takové zrady dopustil?"

Panu Jeronymovi vyklouzla skorem po každé otázka tato rty mimoděk a zase zdálo se mu, že slyší v odpověď: "Ptej se, kdo závist černou po zemi odpradávna rozsévá, taž se, kdo ji zalévá, kdo ji pěstuje jako květinu nejvzácnější, a potom ti řeknu, že duch zlý, když měrou nejvyšší rozdrážděn, není při člověku vlastnosti horší nad tuto, pýcha sice všeho zla pramenem, obžerství kořene lidského nejostřejší kosou, lakota štěstí i pokoje hrobařem, ale závist - závist zlá všemu korunou…"

Pan Jeronym krokem rychlým opouštíval tvrz, aby na svěžím vzduchu pookřál a zbavil se myšlenek, jež nitrem jeho bouřívaly jako vichr v zahradách, viklaje i staletými kmeny, pokoušeje na nich vzteklou sílu svou, zvlášť přichází-li z Němec od vrchů. Tenhle po Čechách natropil vždycky spousty nejvíce. Pálečská tvrz mu bývala v cestě pokaždé.

A čeleď si potom vyprávěla, že prý opět s někým mluvil jejich pán a že přece nikde po chodbách živé duše neviděli. Byl prý všecek ustrašen a dýchal, jako by někdo zrovna hrdlo mu svíral a na čele prý mu vystupovaly krůpěje potu jako hrách, ten nejvařivější od Čeradic. A z těhlech řečí povstaly pověsti o zakletci, kteréhož pan Jeronym vysvobozuje. Proto nemiluje zábav, směje-li se po svém zvyku, každý se třese, proto vězí ve veliké knize mnohdy přes půlnoc a žaltář odříkává.

Na Štěpána z Pálče, jenž proti mistru Janu na sněmu kostnickém kladl na váhu svědectví nejtěžší, nikdo ani nevzdechl. A tím méně, aby byl kdo uhodl, že tenhle muž panu Jeronymovi přicházívá na mysl nejčastěji. Beztoho tu již snad ani nevěděl, že kolébka jeho ve tvrzi velkopálečské stávala. Mistra Jana sice mívali ještě tu a tam v ústech, ale do srdcí se jim vplížil sběhlý a rozmařilý mnich wittenberský či zasmušilý reformátor ženevský. A to zase jen s těmi větry, jež do našich milých Čech od patnácti set let navály už tolik semene cizího, že vyrostši zadusilo potom skoro všechno, co mělo kořeny domorodé.

"Je mi tě líto, z duše líto, ale zasluhuješ toho měrou nejplnější. Když ho zahalovaly oblaky dusivého dýmu, ty sis mnul ruce a zpíval ‚Te deum', proto nebudeš míti pokoje do soudného dne, nesmíš… Když chtěli propustiti Jeronyma lidé, kteří neměli v sobě krve české ani krůpěje, nebyl-lis to ty, jenž hadím sykotem namlouval jsi jim: Nevěřte mu, nevěřte! Kdy Čechu příkoří učiněno, kde největší, stávalo se a je do dneška, že podílu na ponížení i hanbě jeho i záhubě největšího krajan míval!"

A ten den býval pan Jeronym rozmrzen a nevlídným i k Salušce. A čeho by se byl podjal všeho, aby, kde který škůdce českého jména i české cti, propadl se za živa do nejhlubších útrob zemských! Propadávali se za stara proč toho nyní není? Tu teprve potom ostruhy na botách mu zvonívaly a kroky jeho, zdálo se, že v chodbách praskají i dlaždice. A pokaždé při tom opakoval svůj slib, dceru svou, že nedá nikomu, kdo by se před ním neprokázal skutkem bohatýrským.

Škoda, že nemohl pravou rukou vládnouti, jak by vždycky chtěl, a že na levou nohu pokulhával. Ukázal by tomu dorostu českého rytířstva a zemanstva přes svou šedesátku, jak dříve paže cvičívali. Neduh nohy a neohebnost pravé ruky v lokti přinesl si z turecké země, kde prý přes něho jelo mohamedánských jezdců jako kobylek. Už myslili, že to smrtí zaplatí, ale pan Jeronym se smával později, vždycky však tím svým podivným způsobem: na kopřivu, jakou on, že bude muset přijíti trochu ostřejší mráz, aby ji popálil.