Pád

Anotace: Halucinace někdy mohou být pravdivé. PS: Příběh je smyšlený, nehledejte tam prvky z mého života.

Viděla jsem ženu. Byla jsem ještě dítě. Ta žena stála na mostě a připravovala se ke skoku. "Ne!" Křičela jsem a snažila jsem se běžet jí na pomoc. Moji přátelé na mě koukali jako na blázna. Nechápala jsem, proč mi nechtějí pomoci přemluvit tu osobu na mostě, že takhle to nemusí skončit. Myslela jsem, že jim na lidech nezáleží, ale oni jí neviděli. 

Pokaždé, když jsem šla kolem toho mostu, viděla jsem jí skákat. Zas a znovu. Nikdo to neviděl. Byla jsem mladá, řekla jsem to mamce. Maminka mě dovedla k doktorovi. Doktoři po dlouhých měsících vyšetřování na nic nepřišli a došli k závěru, že si to vymýšlím. "Je mladá", povídali. "Mladí mají bujnou fantazii."

Mnoho let poté jsem se té ženy přestala bát, na její pád jsem se koukala spíš ze zvědavosti, než ze strachu. Jednoho dne jsem se rozhodla, že si s ní popovídám.

"Dobrý den." Řekla jsem, když lezla na zábradlí.

"Ahoj Kristýno."

"Odkud znáte mé jméno?" Nevěděla jsem odkud mě může znát, já jsem jí vídala jen když skákala z mostu.

"Jmenuji se také tak."

"Ale jak víte, kdo jsem?"

"Vím to a ty to jednou také pochopíš." Pověděla a skočila dolů do proudící řeky.

Nad jejími slovy jsem přemýšlela den co den. Jak bych tohle mohla někdy pochopit? Věděla jsem, že to nemůžu nikomu říct, měli by mě za blázna. Ale co když jsem blázen? Co když jsem schyzofrenička? Co když... Ne, nemůžu na to myslet! Ta žena se mi snažila něco naznačit, ale asi to neudělala dost jasně. Nechápala jsem.

Jak léta utíkala, přestala jsem se touto otázkou zaobírat a začala jsem žít svůj život. Našla jsem si přítele, měla jsem spoustu kamarádek a byla jsem... Šťastná? Nevím, jestli se to dalo nazvat štěstím, ale byla jsem veselá. Měla jsem vše co si normální holka může přát. Zapadla jsem do kolektivu a snažila se moc nevystupovat. Bylo to tak nejlepší. Dokud se to nezvrtlo.

Nyní jsem již plnoletá a přišla jsem o všechno. Možná si ostatní myslí, že to o co jsem přišla získám zpět, ale snaha by byla zbytečná. Od jeho odchodu nemám proč tu být. Všude jsme byli spolu, tak proč bychom nemohli být spolu i tam za mořem? Tam za mořem, kam živí nesmí. Ano, kde je on budu i já. Budeme tam spolu, jako všude. Stačí chvíle a stojím na mostě. V tu chvíli mi vše dochází. Ta žena jsem já. Už jako malá jsem věděla, že jednoho dne skočím. Ten den je dnes. Už stojím na zábradlí a koukám do vody. "Tohle je konec." Hlesnu a padám.