Běh

Anotace: Člověka může pronásledovat hodně věcí.

Běžel prostorem, rukama rozrážel vzduch, který se mu zdál těžší a těžší. Slyšel to za sebou. Slyšel, jak se blíží. Nevěděl přesně, kdy ho to začalo pronásledovat. Začalo to asi jednu z těch nocí, co se vrátil opilý do svého bytu.
Odemkl tehdy zámek dveří a vstoupil do potemnělé podkrovní garsoniéry, kterou již pět let obýval. Neobtěžoval se s rozsvěcením, znal zde dokonale každý záhyb nábytku, i lokaci kterékoliv pohozené ponožky na zemi. Dokolébal se k oknu a podíval se na ulici před domem. Na chodníku naproti přes ulici stála postava v pršiplášti a klobouku se širokou krempou. Tvář byla zahalena tmou, jen na okamžik, kdy postava potáhla z cigarety, se zaleskl pár očí, hledících k němu do okna. Tehdy se lekl a uhnul za záclonu, pořád ale cítil, jak ho ten pohled dál probodává.
Časem se mu to stalo ještě několikrát, jednou se mu dokonce zdálo, že ona postava stoji na konci chodby v jeho patře. Pak to ale najednou přestalo. Asi měsíc ji nikde neviděl. Její dřívější existenci si odůvodňoval vypětím v práci, nebo dlouhodobým nedostatkem spánku.
V práci se tentokrát zdržel o něco víc, a tak si dal jen rychlou večeři u nedalekého stánku a vypravil se domů. Byl čtvrtek, nebylo tedy co jiného dělat. Město již zahalila tma, tramvaje byly poloprázdné a jezdily méně. Vystoupil a vydal se přes parčík ke svému bytu.
Jak kráčel kolem vysokých stromů, najednou cítil, jak se u nedalekého dubu cosi pohnulo. Hbitě se tam otočil a uviděl opět onu postavu v klobouku. Najednou k němu vyrazila. Zrychlil chůzi, a když cítil, že se k němu i tak blíží, začal běžet. Ona ale také.

Běžel prostorem, rukama rozrážel vzduch, který se mu zdál těžší a těžší. Slyšel to za sebou. Slyšel, jak se blíží. Stále nevěděl, co to bylo, ani proč ho to sleduje. Měl kvůli tomu již mnoho bezesných nocí, během kterých přemýšlel, co za přelud ho to pronásleduje.
Mohl to být samozřejmě jen výplod jeho jinak nepříliš bujné fantazie. Ostatně, strachem z toho, že ho v noci někdo může sledovat, trpíval již od dětství. Když stával u dveří na balkón, za kterými byla vidět jen noční zahrada, často si představoval, jak k němu z dálky kráčí postava se sekyrou v ruce, která ho chce zabít.
Nebo to třeba mohl být duch. Od souseda, který v tom domě žil už skoro třicet let se dozvěděl, že se v jeho bytě v devadesátém pátém předávkovali dva mladíci. Proč by ale duch dvou zabitých feťáků měl na sobě plášť a klobouk. Krom toho, nikdy se mu přeci nezjevil u něj doma v bytě. Vždy jen na ulici, jednou uvnitř domu, jednou v kanceláři.
Nebo je to jednoduše nějaký posedlý stalker, co ho pronásleduje. Proč ale nic neřekne? Proč nedá najevo nějaký zájem?
Nebo ho sleduje policie?

Běžel prostorem, rukama rozrážel vzduch, který se mu zdál těžší a těžší. Slyšel to za sebou. Slyšel, jak se blíží. Ne, policie to určitě není. Kdyby byla, určitě by teď volali to svoje: „Jménem zákona!“
A duch? Proč by ho v nějakém parčíku honil jen tak duch?
Najednou ale zmizel. Opravdu, ať se dívá kamkoliv, po postavě v klobouku ani stopy. Běžet ale nepřestává, chce být už co nejdřív doma. Dobíhá ke vstupním dveřím, rychle je odemyká a okamžitě je zase přibouchne, když je uvnitř.
Vyběhne až nahoru a strčí klíč do zámku. Snaží se jím otočit, v zámku je ale klíč z druhé strany. Že by ho tam byl zapomněl nechat? Jak by ale zamknul? Najednou se ale dveře odemykají a otevírají.
Otevírá mu postava v dlouhém černém plášti a šedém plstěném klobouku. Cigareta jí pomalu dohořívá.
Zkoprnělý, neschopný pohybu zůstává na místě a hledí na ní. Nyní, teď tak zblízka, má možnost konečně poznat její obličej. Byl to jeho vlastní obličej.