Svět v rozlišení čtyři Dé

Svět v rozlišení čtyři Dé

Anotace: Jen kdyby zrak mohl obtékat. Možná bychom se divili, co nám uniká. Já to tuším a je to přece tak normální... utajené světy, no.

                                                                 

  1. POD DESKOU STOLU

 

Na terase cukrárny U divadla bylo živo. Za stolem pod stínem slunečníku seděly dvě mladé dívky, Alena a Ilona. Živě spolu hovořily – aby také ne, když si měly po dlouhé době co říci. Bývalé velké kamarádky z Gymplu, které si z pravidla každého druhého týdne v měsíci „brnkly“ aby si domluvily, na které „cukrové pavlači“ se sejdou na pokec.    

Ilona právě naslouchá Aleně o dilema jejího nového milostného vztahu. Převaluje si v ústech hrudky zmrzliny a pohrává v prstech lžičkou.

Pojednou pocítila na lýtkách dotyk. Nahlédla pod stůl a zjistila, že její nohavice očichává Jezevčík.

„Hele, Ilon! Tady je něčí pes. A vypadá, jak našeho souseda Šňůra!“

„Jaká šňůra?“ opáčila Alena.

„Přece se jmenuje Šňůra… sousedův pes… jezevčíci jsou dlouzí.“

„Aha, tak to je dobrý… to je dobrý!“ rozesmála se Alena na celé kolo a dívala se, jak pes vylezl z pod stolem a začal kolem pobíhat.

„To je asi tam toho chlapa v rohu, co cmrndá tonic – nebo co? Už hodinu tady slídí a očumuje nás.“ Přidala s lehkou ironií. Prsty zalovila v ústech a vyjmula z ní žvýkačku.

„Už mě bolí klapačka!“ řekla tiše. Rozhlédla se a přilípla jí pod desku stolu.

„Tý jo, dobrý nápad!“ kvitovala Ilona a provedla totéž!

„Fuj, nežli se koukat na ten vyžvejklý humus v popelníku!“ pokrčila svůj opálený nos Alena a významně se ušklíbla.

Stmívalo se. Po chvíli zaplatily útratu a pozvolna se vydaly k východu branky, za kterou je pohltí rušná ulice.

 

Člověk by si řekl „banální črta všedního dne.“ Ale zůstal tam přilípnutý, utajený svět!

Jak si pod deskou stolu žvýkačky sousedsky placatí, tak (dle růžové barvy) zřejmě ovocná povídá.

„Ahoj! To jsme tedy dopadly, co?“

„Dopadly? Nedopadly! Jsme tady přilepený, no a co, jako?“ odsekla Bílá kolegyně, asi peprmintová.

Nějaká nóbl. Nějaká Bubleguma! Pomyslela si Růžová.

„Co ta tvoje domovská pusa? Ta toho namluvila a byla důležitá, jak dieta v hladomorně.“ Pokoušela se  opět Růžová navázat rozhovor. Pokradmu při tom nasávala její mentholový závan, který se šířil okolo.

„Ta mě tedy namíchla, že vyšťavila mojí sexy vůni a poté se mě takhle nedůstojně zbavila!“ Uštěpačně utrousila Bílá a mračivě se zkrabatila!

„Bavila se s nějakým chlapem o těch barevnejch, co zaplavují Evropu. To mě ještě byla sympatická!“ řekla zaujatě a cípkem okraje si vyklepla oční důlek, ve kterém vzápětí zamžikalo oko.

„Tedy, ty taky nejsi zrovna bílá, co?“ Růžová upadla do rozpaků! Měla za to, že je kvalitní a dobrá?!

Pojednou se z opačné strany ozval hlásek.

„Já zase byla v domovských ústech Ukrajince. Heč! Bílé zuby, žádné plomby…“ obě žvýkačky zvědavě zaostřily. Spatřily Zešedlou žvýkačku, která se s okoralým zjevem unaveně krčila opodál.

„No, ta nám tady ještě scházela! Žvejka stará. Co tady ještě straší, když se měla dávno rozpadnout?“

„Psst! Nechme ji! Vždyť nám tady nepřekáží.“ empaticky špitla Růžová.

„Co to tam říkáte? Neslyším vás.“ ozvala se z protější strany Šedivka.

„Kuš, Šedivko! K tomu je ještě nahluchlá!“ utrousila nafoukaně Bílá Bubleguma a zálibně se protahovala. Prohlížela si svoji dokonalou pleť. Zlehka se zachvěla! Znenadání ztratila přilnavost a střemhlav z té výše žuchla dolů na asfalt chodníku!

V jejich sousedkách zatrnulo a vypískly! S obavou se dívaly na dva páry botasek, které se kolem Bílé bublegumi nebezpečně komíhaly! Ale Bílá se stočila do kuličky a snažila se do sebe vstřebat špínu pouličního prachu. Náhle opět změnila tvar do podoby jazýčku a vyplázla se vzhůru na civějící, méňecenky.‘

„Blééé! Co koukáte? Šla jsem se jenom protáhnout!“

Šedivka s Růžovou na sebe pohlédly a nevěřícně sebou zakývaly.

„Pozóór!“ vykřikla Růžová. Šedivka zprvu nevěděla, co se děje. Ale v minutě viděla hlavu psa, který se pod stolem zvědavě rozhlížel.

„Dej pozor, ať tě to zvíře nesežere!“ zvolala dolů Růžová.

„Pche, žádný strachy! Je to pes inteligentní a ušlechtilé rasy.“ odpověděla Bílá Bubleguma v stoickém klidu. Pes chvíli oňuchával okolí a zaregistroval ji. Zadíval se upřeně na ní a ona povážlivě znejistěla… zvláště, když se pes olíznul! Prohnula se v zad a vytvořila gymnasticky most. Hbitými salty se dala na úprk, směrem k nedalekému úkrytu pohozeného plastového víčka od balené vody. Jezevčík zpozorněl! Když už měla Bubleguma úkryt téměř v dosahu, pes pokrčil nohy, odrazil se a nabral jazykem Bublegumu do tlamy! Ohrnutým horním pyskem ji chvíli žvýkal. Zakoulel očima a poté ji spolkl!

„Tak, a je po ní!“ vystrašeně komentovala z hůry Růžová.

„Tak, a je po Bílé, vyvolené!“ přidala se Šedivka a dodala.

„Asi to tak má být. Svět je přece tak barevný! Není výhradně stvořený jen pro barvoslepce!“         

 

 

 

 

  1. IVANKA JEŠTĚ NEODEŠLA

 

 

Bylo druhého srpnového dne. Spolu s milenkou Ivankou a spřáteleným manželským párem, grilujeme v dobrém rozpoložení na mé chatě v Mločicích.

Maso postupně mizelo ze zahradního stolu a žízeň horkého dne řádkovala na dlažbě pergoly prázdné lahve od piva. Ivanka seděla vedle mně a zaujatě se bavila s Lucií, ženou mého kamaráda Jindry. Můj nový milenecký objev byl opravdu pohledný. Měla velké, zasněné šedé oči. Brunetka, s vlasy padajícími přes úzká ramena. Když posedávala, při mluvě nenechávala svá chodidla v klidu a sunula je daleko do stran. Zato kolena měla k sobě pevně přimknuté… ten půvabný „žirafí“ tanec nohou, jsem miloval.

Mlčím a zadumaně ji úkosem pozoruji. Právě si toho povšimla a vyslala mým směrem koketný úsměv.

 

„Člověče, Waldo! Máš to tady nějak špatně organizovaný. Ještě jsme ani nezačali zpívat a už nám ke grilovanému masu došlo píívo!“ hlaholil Jindra a důrazně do široka rozhodil pažemi.

Probral jsem se ze své letargie.

„Už není?“ řekl jsem v údivu. „Dehydrovaná párty – špatná párty. Jasný! Zajedu do hospody ve vsi do bandy pro točený. “

„Tak víš, to zrovna, když máš v sobě piva! To chceš přijít o řidičák?“ sekla po mně  pobouřeně udiveným pohledem Ivanka.

„No, to bys fakt neměl, Waldo.“ přitakala Lucie a připálila si o kryt grilu další cigaretu.

„Tak pro pivo zajedu já, no.“ vstřícně prohlásil Jindra a vstal z lavice.

„Jste oba cvoci… nebo co? Machrujete tady, jak dva puberťáci! Až přijdete o papíry, budete oba skučet.

Já nic nepila. Hupsnu tady na Waldovo kolo a za dvacet minut jsem s pivkem zpátky.“

Vběhla bystře do chaty a s objemnou bandaskou vyskočila na bicykl. Šlápla do pedálu a s pokynem ruky u nás vyvolala aplaus. Záhy zmizela úvozem za chatou. Tento okamžik se ve mně navždy zapsal.

Uběhla půl hodina – a Ivanka nikde!

Po další půl hodině nám začala váznout řeč… začalo se stmívat. Šli jsme Ivance do vsi naproti.

Asi po osmistých metrech, kde úvoz končí vyústěním na asfaltku do vsi, jsme spatřili kmitající modrá světla.

„Týý vole! Něco se tam stalo!“ vyhrkl Jindra.

Rozběhli jsme se k modravému světlu. Jindrova choť klopýtla o kořen stromu a já ji v posledním okamžiku zachytil paží. Konečně jsme stanuli pod příkře svažující cestou ze silnice na lesní úvoz. Na zemi leželo nehybné lidské tělo! Této tragické „alegorii“ asistovali dva policisté. Jeden soustředěně hovořil do vysílačky a druhý zapisoval cosi do bloku. Zcepeněli jsme. Na jehličí jsme rozpoznali ležící Ivanku!

Měla čelo – zřejmě po nárazu o nejbližší smrk roztříštěné, a krev jí do ruda smáčela vlasy. Opodál leželo moje kolo a mezi pokroucenými řídítky byla sevřená bandaska. Celé okolí zapáchalo rozlitým pivem. Nevím, co se se mnou dělo. Snad jsem byl zcela vyšinutý. Zíral jsem po okolí, které se mi nabízelo v mlžném objektu, do kterého v perspektivě zapadalo tělo Ivanky. Ležela tam s tím svým krásným tělem i plasticky slepenými vlasy krví. Inklinovala k zdánlivému výrazu Burriho díla informelu, artefaktu sešitých zkrvavělých hadrů.

Fascinovaně zírám na její boží nohy. Měla lýtka pohozená do stran a kolena u sebe!

Z hluboka jsem se nadechl… z očí mi vyběhly slzy. Dosáhl jsem třas Richterovi stupnice. Jindra mně účastně stiskl rameno. Jeho choť se otočila zády a po několika krocích se zhroutila do podřepu. Rozplakala se.

 

Konečně si nás povšiml policista s blokem. Zasunul jej do kapsy bundokošile a odkráčel směrem k nám. Zkoumavě si nás prohlédl. Pozvedl obočí a oslovil nás.

„A co vy, tady? Co jste zač?

 

 

Uběhly dlouhé roky od jejího pohřbu. Schází mi! Schází mi její řinčivý smích. Její vůně smažených brambůrků ve vlasech, jejž měla za „pracovní úraz“ ze zaměstnání a snažila se jej úporně zbavit. Chybí mi její půvabné nohy, kterých – nevím proč, jsem si připomněl v nějakém Chorvatském dokumentu. Zadumaně krásné opuštěné vsi, se zarostlým sadem a  dřevěným plotem, s ledabylou grácií pokřížených planěk.

Vše, co po Ivance zůstalo v mém bytě, jsem vložil do plastového pytle a odvezl jejím rodičům. Vlastně ne tak úplně vše… a v tom tkví celá zapeklitost!

Na galerce koupelny byl opomenutý zubní kartáček. Ani jsem jej neregistroval, když tam postával vedle mého.

Asi po týdnu mě vyrušil ze spánku šramot a tichý smích, který se zřejmě linul z koupelny. Sevřel se mi žaludek! Rozpoznal jsem nezaměnitelný Ivančin smích. „Už blbnu!“ pomyslel jsem. Ale po minutě se smích rozezněl opět. Opatrně jsem vstal z postele a pokradmu se plížil  pokojem směrem ke koupelně. Okamžik ještě postával za jejími dveřmi a se zatajeným dechem naslouchal. Nic! Idiotsky jsem vydržel v takové pozici čtvrt hodiny… až pojednou, opět se ozvaly zvuky. Prudce jsem rozrazil dveře a rukou nahmatal vypínač. Koupelnu zalilo světlo. Oči mi těkaly do všech nik a koutů. Nikde nikdo, nic podezřelého!

Pohledem jsem mimoděk zavadil o dózu se zubními kartáčky. Stály těsně vedle sebe v pozoru. Pramínky vláken se téměř vzájemně dotýkaly. Vyjmul jsem je z nádobky a bedlivě zkoumal. Můj modrý ještě vlhký a Ivančin červený, samozřejmě nikoliv. Umístil je nazpátek tak, aby byly pěkně od sebe. Zhasl a pokojně se vrátil do postele.

Sotva jsem začal usínat, vše se začalo opakovat. „To snad není pravda. Magořím! Budu muset navštívit psychologa.“ vyjekl jsem a vyrazil opět z postele rovnou ke kartáčkům. Pramínky vláken byly zaklesnuty do sebe!

Zcela rozrušen probděl jsem až do rána. Nic se nedělo… a z nevyspání mě rozbolela hlava. Tahle záhada se opakovala čtyři krát do týdne.

Udělal jsem opatření a Ivančin kartáček přesunul do zásuvky pod umyvadlem. A co se nestalo? Byl klid!

Po několika dnech ale můj kartáček poněkud ohnul „hřbet!“ Držátko se notně zaoblilo a k tomu mi při čištění zubů, jeden celý svazek vláken odporně zůstal v ústech. Byla to už tristní situace. Stejně v noci přicházely divoké sny a v neklidu se převaloval. Paradoxně se mi po Ivančině smíchu začalo stýskat! Rozhodl jsem se činit a být psychologem sám sobě!

Vyndal jsem červený kartáček ze zásuvky a vsunul jej zpět. Hezky vedle kartáčku mého. Už jsem ani v duchu nezkoumal jak je možné, že má mokrá vlákna? Nu což, utajené světy… přece!

 

Každým dnem se můj kartáček napřimoval, až nakonec oblost zcela zmizela. Dělalo mně potěšení, když jsem oba večer důsledně od sebe oddělil a ráno spokojeně kvitoval, jak se k sobě tulí.

Dnes již mám kartáček nový. Ale oba dva původní jsem si ponechal v dóze na galerce. Tak to má být!

Vzpomínky na úžasné lásky, do sebe věčně zaklesnuté.          

 

 

 

 

 

     

 

                    

Autor šerý, 02.12.2019
Přečteno 38x
Tipy 11 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Amonasr, Akrij8, Frr, Pamína, Krahujec, dodola
ikonka Komentáře (11)
ikonka Komentujících (6)

Komentáře

Je mi příjemné na Tebe reagovat, Amonasre. Jsem rád, že mohu poděkovat za komentář.
Ano, možná tomu tak je a "jinosvěty" když si člověk dá do souvislostí. Napříč vědecké medicíně... co mi skutečně víme o o vyšinuté mysli bláznů a jejich vidinách. Třeba zahlednou věci, které nám "normálním" nejsou dány. Co my víme o třeba kočce, která dokáže bystře zírat na stěnu dlouhé minuty, ačkoli tam opravdu nic není. Není třeba věřit na bludy! Ale - přinejmenším, téma k zamyslení se a zábavě.
Díky za sdílení.

03.12.2019 12:27:44 | šerýreagovat

Myslím, že Tvůj vnitřní zrak obtékat dokáže víc než dobře - díky za literárně velmi zdařilé zprostředkování "jinosvětů", jejichž obzory dávají tušit i mnoho netušeného... :-)

03.12.2019 10:47:51 | Amonasrreagovat

To je tak hezký, že jsou věci, na které nedosáhneme, nepochopíme... možná že jsou zázraky na denním pořádku, ale pokud nejsme vnímaví jako Ty, šerý, tak nás míjejí a míjejí.

Pěkné počtení, humor, napětí...dík!

02.12.2019 20:48:07 | Pamínareagovat

Co si od ženy více přát? Těšíš mě, těšíš, Pamíno! Tvé vzácné návštěvy a postřehu si vážím. Děkuji Ti.

03.12.2019 00:20:27 | šerýreagovat

.."utajené světy" nenápadných poztrácených věcí, obetkaných aurou té jedinečné pravé nereznoucí lásky, dávají o sobě vědět, byť zasuty v zapomenutém koutě třinácté komnaty dávají nám o sobě často vědět-neboť žijí svým tajemným intenzivním životem a volají nás, abychom sami v sobě na ně nikdy NEZAPOMNĚLI...tak zas po povídkách stařického klasického minuciozního zřece E.T. Hoffmanna jsem si početl -vzácný soukmenovče-a opět se shledávám s rozechvěním z objevů enigmatických záhadných jsoucen v chvílich lyrického bezčasí...JE TO SHLEDÁNÍ RADOSTNÉ* DÍKY ST* :-D*

02.12.2019 20:38:01 | Frrreagovat

Však víš, Kolego Frríčku. Tebe třeba jen zlehýnka se dotknout a struna tvé představivosti se rozezní. Jsem tomu rád, že si tak naladěn. Že není třeba do vysvětlovat a nabádat k představivosti.

Máme úžasné svobody (!) ke které se všichni rozlétnou. Máme důsledky hektické doby s rizikem bez družného osamění. Je prima, že se spolu dokážeme zastavit u prozaických věcech fantazie a kreativně nabízet alternativní vidění světa. Je nám to zároveň fáčem a mastí na lidskou bolest, na zmatek v duši, ze zdánlivé životní bezvýchodnosti.
A také mít nadhled a zastavit se. Ještě "do vytěžit" témata lidská - prozaická. Není třeba stále vyhledávat nové "divy!!" Jsme stále aktuálními obklopeni - jen se rozhlížet!
Mnohé díky že si přišel a polidštil komentářem moji nepatrnost. Fajn pocit!

03.12.2019 00:15:42 | šerýreagovat

soukmenovče jsem poctěn Tvým komentářem..vždycky se těším na Tvé texty a na naše setkávání - požehnán buď Liter, že nám to umožňuje******** :-D***

03.12.2019 00:46:03 | Frrreagovat

Jsem rád, můj zdejší kolego Krahujče, za Tvá slova. Prima, že sis přečetl. Díky.

02.12.2019 19:04:20 | šerýreagovat

Četl jsem dvakrát.Zajímavé téma.Je pravda, že se tyto věci dějí a stávají se mnohdy nepochopitelnými.

02.12.2019 18:47:55 | Krahujecreagovat

Taky hledám podobná "znamení". Někdy můžou být na první pohled zcela prozaická...

02.12.2019 18:15:03 | dodolareagovat

To ano, Dodolo. Už to tušení a zvláštní přítomnost "životů" které žijí z naší energie fantazie a představivosti.
Děkuji za nahlédnutí a sounáležitost.

02.12.2019 18:39:35 | šerýreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter