Venkovský zvyk

Venkovský zvyk

Anotace: Zdeněk začal litovat už ve chvíli, kdy mu zmizel z dohledu poslední stěhovací vůz. Vesnice, ze které pocházela jeho manželka, byla "mírně řečeno" díra. A co teprve podivní venkované a jejich strašidelné zvyky?

Venkovský zvyk

 

Zdeněk začal litovat už ve chvíli, kdy mu zmizel z dohledu poslední stěhovací vůz. Novým domem to nebylo. Do stavby vrazil všechny svoje úspory a výsledek stál za to. Velká garáž, bazén s vířivkou a světlá pracovna, to se podařilo přesně podle plánu.
Jen to místo ho trápilo.
Vesnice, ze které pocházela jeho manželka, byla padesát kilometrů daleko od nejbližšího krajského města. Pro Zdeňka to byla „mírně řečeno“ díra. V místním obchodě se po deváté ráno nedalo sehnat pečivo. Nebylo tam kino ani knihovna. Na návsi stál funkcionalistický obecní úřad, který sloužil zároveň jako pošta a vedle něj hospoda, kam by si ze zdravotních důvodů nezašel ani na syrečky, natož na večeři.
Navíc měl pocit, že sousedé nejsou z příchodu měšťáka zrovna nadšení. Tchán s tchýní byli ještě vcelku milí lidé, ale ti ostatní… Buran vedle burana, myslel si Zdeňek. S kým se tady bude bavit?
Jana, jeho manželka, právě vybalovala porcelán a aranžovala ho do skříněk v kuchyni. Prozpěvovala si u toho nějakou lidovou písničku. Sednul si na gauč a pustil televizi. Na regionálním kanále běžel dokument o pěstování řepy. Zdeněk se opřel a nevěděl co se sebou.
Někdo hlučně zabouchal na vstupní dveře.
„Skoč prosimtě otevřít, mám plný ruce,“ zavolala Jana z kuchyně.
Proč sakra nezazvonili u branky? Pomyslel si Zdeněk. Otevřel dveře a uviděl některého z nových sousedů. Byl to starý chlap s širokými rameny a dost nepříjemným šklebem ve tváři. Ale takoví připadali Zdeňkovi všichni.
„Dobrý den, přejete si?“ řekl Zdeněk a pokusil se o úsměv.
„Nazdar,“ odpověděl chlap, „du kvůlivá tej rakvi.“
„Co prosím?“ Zdeněk si narovnal brýle.
„No kvůli rakvi povidám, na přeměření.“
Za Zdeňkem se objevila Jana.
„Dobrý den, pane Polička. Přijďte odpoledne, ještě nejsme hotoví,“ řekla milým tónem.
„No dobrý no,“ řekl Polička a odešel.
„Co to bylo za zjeva?“ zajímal se Zdeněk. Znatelně se mu ulevilo, když se buran vzdálil od jejich dveří.
„To byl místní rakvář a hrobník. Býval takový neruda, co si pamatuju. Asi to patří k jeho povolání.“
„A co vlastně chtěl?“
„Jenom přeměřit. To je takový venkovský zvyk,“ usmála se Jana.
„Aha,“ řekl Zdeněk a odešel raději na zahradu, aby měl klid.
V bazénu zatím nebyla voda, takže měl za domem jen velkou vykachlíkovanou jámu. Sednul si na zahradní židličku a poslouchal zpěv ptáků. Za plotem se rozjela cirkulárka a ptáci ztichli. Zdeněk se vrátil do domu a zavřel se ve své nové pracovně. Natáhl se na kanape a usnul.

„Vstávej, už jsou tady!“ mluvila překotně Jana a tahala ho za ruku.
„Kdo, kdo?“
„Rodiče a pan Polička.“
„Aha, už vstávám,“ řekl Zdeněk. Musel zapomenout, že bylo na dnešek něco v plánu.
Rodiče stáli ve vstupní hale s širokými úsměvy ve tvářích.
„Nazdar zeťáčku,“ řekl tchán a poplácal Zdeňka po zádech.
„Ahoj Zdeněčku,“ přidala se tchýně, „už je to tady, viďte? Pan Polička čeká venku u auta, tak abychom snad šli.“
„Vítejte,“ řekl Zdeňek a snažil se tvářit vzhůru, „nechcete si ještě prohlédnout dům? Jsme už skoro nastěhovaní a…“
„Ne ne ne, musíme hned jet,“ řekla Jana a začala se obouvat.
Na ulici stálo auto rodičů a před ním černá dodávka pana Poličky.
„Kam to jedeme?“ zeptal se Zdeněk nenápadně Jany.
„Však víš, na přeměření, říkala jsem ti to. Je to venkovský zvyk.“
„Aha, vidíš, nějak si nemůžu vzpomenout.“
„To ta tvoje hlava děrává,“ smála se tiše Jana, když nastupovali k rodičům do auta.
Tchán nastartoval motor a rozjeli se za černou dodávkou.

Ke Zdeňkovu překvapení auta zaparkovala před místním hřbitovem.
„Je to tu pěkné, že?“ řekl tchán a kráčel vedle Zdeňka mezi hroby.
„Ano, je tu příjemné ticho,“ odpověděl Zdeněk a předstíral, že ví, co se děje.
„Bude to rychlovka, uvidíš.“ pokračoval tchán a dal mu ruku na rameno.
„A… jak to tedy proběhne?“ osmělil se Zdeňek.
„Pan Polička ti všechno vysvětlí. Ničeho se neboj.“
Pan Polička stál u dveří márnice a netvářil se příliš výmluvně. Nasadil ještě horší škleb než před tím. Možná proto, že se mu do tváře částečně vloudil i úsměv.
„Tak pote,“ řekl a otevřel dveře.
V místnosti byla jediná zažloutlá žárovka, která vysela na drátě ze stropu. Když za celou skupinou zavřel hrobník dveře, v místnosti bylo strašidelné šero. Na katafalku stála černá rakev s odklopeným víkem.
„Půjdeme na to?“ řekla Jana a tvářila se trošku ustaraně.
„Neboj, všechno zvládnu,“ řekl Zdeňek se srdnatým úsmevěm.
Tchán na něj lišácky mrknul.
„Vlez si do tej rakve.“ řekl pan Polička.
„Ehm, no tak dobře…“ zašeptal Zdeňek a cítil se jako blbec.
Vystoupil na stoličku a vlezl si do rakve. Posadil se vzpřímeně a zadíval se na čekající příbuzné. Jana mu rukou naznačila, aby si lehnul. Zdeňek zkřížil ruce na prsou a zavřel oči, jako to dělají umrlci a položil se na záda.
Pan Polička s tchánem zvedli víko a zaklopili rakev.
„Haló?“ zavolal Zdeňek.
„Už to bude miláčku,“ odpověděla Jana.
Rakev se začala otřásat ranami, jak Pan Polička zatloukal víko hřebíky. Když bylo hotovo, další hovor slyšel Zdeněk velmi tlumeně.
„Kam ho uložíme?“ řekl tchán.
„Vedle těch dvou je ještě jedno místo,“ zašvitořila tchýně, „u té mladé břízky.“
„Tam je to moc hezký,“ řekla Jana dojatě.
„Máš druhou lopatu?“ řekl tchán.
„Jojo, něco se najde,“ zahuhlal Polička.
„Ten nový dům se vám bude moc líbit.“ řekla Jana.
„Už se těším, až si zaplaveme v bazénu,“ řekla tchýně.
„Haló?“ zakřičel Zdeněk.
Křičel ještě dlouho. Než mu došel vzduch.

 

Konec

Autor Marek Jan, 03.05.2020
Přečteno 258x
Tipy 1
Poslední tipující: Mathes
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter