Houbový tunel

Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zataženo. Tak nějak všelijak. Probíhá začátek druhé poloviny podzimu a mě čekají minimálně dva kilometry. Kdyby aspoň mé kolo nemělo píchlou duši. Moje duše taky není úplně v pořádku. Nějak se otřásá. Ale na koncert se dostavit musím. Řidičák nemám, ale to je zas jiná sad story. Někdo by mě mohl svézt? Zkoušel jsem volat, kde komu se dalo, bohužel bez výsledku. Všichni jsou nakalený nebo zhulený nebo obojí. Už je na střízlivost pozdě. Kdyby to nebyli aspoň takový másla a ty čtyři kilometry po silnici si autem lajzli. Kdybych byl býval domu přišel dřív. Prostě jsem byl v práci.

Už není čas na úvahy, prostě musím jít. Baskytaru v ošumělém pouzdru beru na záda, obouvám pořádný boty a jdu. Hned za barákem dávám menšího špeka, aby cesta rychleji ubíhala. Jdu směrem k hájence, to je ta nejrychlejší cesta. Po pěti minutách chůze u posledního baráku potkám naštvanýho čokla, jak se na mě sápe zezadu. Nemám rád kokršpaněly, ale to je zas jiná sladkokyselá historka.  Naštěstí toho psa odháním pohybem nohou ve výši jeho ksichtu. Možná jsem mu trošku odřel čumák. Nevadí. Na přesnost jsem nikdy moc nebyl a pes mě okamžitě nechal na pokoji.

Za posledním barákem začíná lesní cesta k hájence. Vydávám se po ní a zapínám větší baterku, kterou jsem si vzal naštěstí sebou. Začíná trochu víc foukat a temperatura zdá se mi klesá. Začínám se lehce klepat. To je tím, že jsem si vzal jen letní bundu. Já jí totiž nosím i do horšího podzimního počasí. V oblíkání jsem hold trochu lempl. Už je to 9 let, co jsem si jí koupil. Je to můj hadrový držák. Jak si tak hloubám a potichu pobrukuju, na okamžik jako by přede mnou bliklo červené světlo. Nevím, zdálo se mi to, nebo ne? Pokračuji dál a moc se tím nezabývám.

Asi po 10 metrech však zpozorním. Popravu pár metrů ode mě, kde se rozprostírá kopec přibližně ve tvaru klobouku hříbka, viděného z jedné strany, se děje cosi zvláštního. Sice normálně ten kopec vypadá trochu jinak, ale v této chvíli se mi tak jeví. Začínám strnout jednak úžasem a jednak děsem. V kopci kousek nade mnou je díra kopulovitého tvaru zhruba 4,5 metrů široká a 3 metry vysoká, která tam nebývala a skrz ni prosvítají tři tenká matná bílá světla. Opravdu svítí skrze kopec nebo se mi to jenom zdá? Místo, kde bylo návrší na konci léta pokryto klouzky, z kterých jsem si udělal luxusní smaženici, zmizelo. Kde je budu sbírat příští rok? Na malou chvíli mě ale zajímá jiná otázka: Je v tom kopci opravdu díra? Jsem však srab. Musím běžet na koncert a pro jistotu to vezmu jinudy trochu delší cestou, která vede přes les jen 50 metrů.  Co se to však děje? Běžím na místě. Opravdu. Cítím půdu pod nohama, vidím, jak se mé končetiny hejbou, ale prostor pode mnou je stále stejný. I když nohama pohybuji, stojím na místě. Co to do pytle je?  Začíná mi být úzko. Otočím se, snažím se běžet na druhou stranu a opět bez efektu. Navíc baterka vypověděla službu. Nejdřív několik vteřin blikala a poté zhasla úplně.  Vytahuju mobilní telefon, který má také světlo, i když ne tak účinné a se šokem zjišťuji, že je vybitý. To mi hlava nebere. Ještě před hodinou jsem ho nabíjel. Sice se mi ho daří nastartovat, ale po vteřině se vypíná. Uvědomuji si, že jsem bez světla. Začíná mi být opravdu do pláče. Kolem mě vítr stále sílí. Snažím se běžet do všech směrů, jen ne k díře. Marná snaha, stojím na místě a propadám stále větší panice. Najednou slyším ve větru slabá slova jakéhosi cizího jazyku. Vítr šeptá něco jako: „codeli šum latrum psyolokidun tamteni“. Jsou to opravdu slova větru nebo je poblíž nějaká neviditelná bytost? Není to snad duch? Nemohl by to být mimozemšťan? A co je to krucinál za divný jazyk, existuje vůbec na této planetě? A znovu: Proč, když stojím pevně na zemi a pohybuji nohama, nehnu se z místa?  Motá se mi hlava strachem a záplavou otázek. Padám na záda. Ani nevím, jestli jsem na chvíli ztratil vědomí nebo ne, najednou jsem zase zpátky na nohách a zkouším se opět hnout z místa. Nejde to. Po chvíli mě lehce nad zem zvedá jakási neviditelná tajemná síla. Cítím tlak na lýtkách a na horní polovině zad. Pohyb nahoru a posléze vpřed nelze zastavit a to se snažím všemožnými způsoby. Kopu, křičím, lámu celým tělem, nic. Nefunguje to. Sakra, jak já nechci do tý proklatý chodby, díry nebo co to vlastně je. Ale v tom všem tělesném a duševním zmatku, se nakonec ocitám uvnitř na zemi a na kolenou v slzách a psychicky na dně. Po vteřině slyším za mnou zvláštní silný zvuk. Jako by se něco zavíralo. Otočím se. Sakra, to je posuvná brána asi metr za mnou. Vstávám na chodidla. Snažím se běžet zpět, abych proklouzl škvírou zavírající se brány, abych se dostal pryč od těchto fantasmagorií a dal si doma v klidu čaj. Zpátky ni krok velí osud. Opět stojím na místě, i přesto, že se mé dolní končetiny pohybují. Brána se zavřela.

Zjišťuji, že se zase můžu pohybovat ten metr k bráně a začínám jí téměř poslepu zkoumat. Jen tři matná bílá světla jí trošičku osvětlují. Vypadá to, že se jedná o železnou bránu zasunutou v kamenné zdi chodby a stropu této chodby. Několik desítek vteřin se snažím na ní najít nějaký úchyt, který by pomohl mi jí otevřít. Úchyt tu však žádný není. Popadne mě zlost, jsem totiž trochu cholerický, a snažím se do brány vší silou kopat nohama, na kterých jsou kecky. Řvu přitom: „Pomoc, pomoc! Pusťte mě ven!“ Je to marné, nikdo mě neslyší. Kdybych měl tak glády, říkám si v amoku kopání. Kopu do brány tak silně, že mě začíná brutálně bolet palec na pravé noze. Možná jsem si ho zlomil, domnívám se. Zatínám zuby bolestí a chvilkami sténám. Poté s kyselým úsměvem zjišťuji a cítím, že mám baskytaru stále na zádech. Vůbec jsem si jí neuvědomoval, když má psychika byla pod těžkým tlakem neuvěřitelných okolností. Uvědomuji si to až teď, kdy mojí narušenou psychiku přemáhá tělesná bolest v palci. Každopádně bránu už nechávám na pokoji, otáčím se, sednu si na vlhkou zem a chvilku pozoruji ty matná nehýbající se bílá světla. Snažím se aspoň trochu uklidnit svou mysl a opravdu, nepatrně se mi to daří. Cítím, jak mě ovívá slabý, ale dosti chladný větřík ze západní strany, ze strany od světel. Přemýšlím, i přes svou bázlivost: Co jsou zač ty světla a proč mě boží prozřetelnost nebo snad sám ďábel vede k nim? Ano, dlouho jsem se nemodlil a to jsem vyrůstal v křesťanském prostředí. Prostě jsem na Boha během puberty téměř nemyslel, a když už byli v mé mysli takové okamžiky, byli to pochybnosti o jeho existenci. Možná jsem byl sveden na scestí svými ateistickými kamarády, možná jsem si mohl za své pochybnosti sám. Teď jsem ale pevně věřil, že mi Bůh pomůže, když tu není nikdo jiný. Proto jsem sepjal ruce a šepotem se modlil. Cítil jsem mírnou úlevu, ale stejně ve mně zůstal strach. Poté co jsem se pomodlil, jsem měl dokonce chvílemi pocit, když jsem si v hlavě přehrával, co se mi všechno stalo, zdalipak jsem vůbec na živu. Dospěl jsem k názoru, že žiju a s nadějí, že mi Bůh podá pomocnou ruku, vstávám, protahuji se, jdu k pravé stěně, abych si jí ohmatal – ano, je to opravdu kamenná zeď – a rychlým krokem, i když trochu pajdavým, vyrážím vstříc bílým světlům.

Jdu po pravé straně tunelu a chvílemi se dotýkám pravé stěny jako bych ledabyle hledal otvor, kudy se dostat z té proklaté chodby ven. Nepřikládám však těm kontaktům moc velký význam, smířil jsem se s tím, že musím k těm třem bílým světlům. Však mě tam směrovali ty tajemné, nadpřirozené, zvláštní síly. Ale na druhou stranu byl bych samozřejmě rád, kdyby se objevila nějaká aspoň nepatrná skulinka ve stěně, kterou bych proklouzl zpátky do všedního lesa pod rouškou večera. Kdybych však na tom trval, musel bych ohmatávat obě stěny, protože ty matná bílá světla nemají zas takovou svítivost, aby ozařovala zdi.

Zhruba po 20 metrech kulhavé, bolestné chůze a zmateného přemýšlení si říkám, že bych si mé bázlivé povaze mohl dodat více odvahy. V pubertě jsem býval rádoby punkáč nebo anarchista nebo tak nějak napůl a dost možná mixlej jinými subkulturami. Nicméně zapamatoval jsem si úseky některých punkových písní, které jsem tehdy poslouchal, většinou refrény. Tak si začínám pobrukovat refrén mého oblíbeného songu od české kapely N.V.Ú. Zvolna přecházím na jiný úsek jiné písně od této kapely, a pak zase zpět k prvnímu songu. Můj hlas se postupně zesiluje, až se z něj stává křik. Kapela N.V.Ú. má celkem drsné texty o bídě, kterou prožívají lidé na okraji společnosti nebo lidé, kterým karta osudu příliš nepřála. Jejich hudba je tvrdá, rychlá, řezavá a mě se při zpívání zrychluje chůze a zpomaluje tep. Je to z jedné stránky trochu paradoxní, ale mé zpívání a vzpomínání na to jak tato spíše negativními emocemi nabitá hudba asi zní, mě uklidňuje, dodává mi sílu a odvahu. Mám pocit, že se z tunelu dostanu a v budoucnu uvidím N.V.Ú. poprvé na živo. Musím se odtud dostat stůj co stůj. Pomalu přecházím ke hlasitému zpěvu dalšího refrénu, tentokrát od kapely Sociální Teror, což je kapela ze stejného kraje jako já, punková kapela z jižních Čech. Jsou to punkáči podobného ražení jako N.V.Ú.. Také jsem nikdy nebyl na jejich koncertě a přemýšlím, jestli se na ně při své lenosti a jinému žánrovému zaměření někdy dostanu.

Z relativního klidu se však najednou dostávám znovu do paniky. Bílá světla přede mnou totiž zhasla. Jdu dále pár kroků potmě, ale zastavuje mě děsivý ostrý zvuk znělky, znělky, která se trochu podobá znělce rozhlasu z městečka, ve kterém bydlím a od kterého jsem vzdálen podle mých propočtů asi kilometr. Je to opravdu úvodní znělka, ale ne rozhlasová, nýbrž úvodník vizuálního, světelného děje dvou pestrobarevně světélkujících medúz pár metrů přede mnou. Kde se tu vzaly, to netuším. Medúzy jako by tančili ve vzduchu od stěny ke stěně, zlehka a volně. Přibližují se pomalu ke mně a já ustupuji pozadu přibližně stejnou rychlostí, jakou se blíží. Nechci být žehnut ani jinak poraněn a tak mé kroky nabírají na rychlosti. Otáčím se, chci rychle běžet zpátky, ale nejde to, něco mě chytlo za ramena. S hrozivým úžasem sleduju několik centimetrů přede mnou právě zjevenou světelnou bytost. Ta jakoby tvarově právě vypadla z nějakého nepovedeného kubistického portrétu. Jen její barvy jsou poněkud surrealistické až psychedelicky syté. Pěti-úhelníková růžovo a fosforově zelená hlava a jedno černé oko podobné lidskému, jen o trochu větší, které na mě neustále mrká. Ústa, nos a uši nejsou vidět. Jestli je bytost má, tak jsou nezřetelné. Podobné barvy jako hlava má i nepravidelně čtyřúhelníkové tělo. Jen je tu navíc ještě blikající a točící se oranžový trojúhelník s černými tenkými přímkami zhruba veprostřed hrudi, jestli se dá vůbec o hrudi hovořit. Nohy a ruce jsou také sytě oranžové pokryté tentokrát tenkými fosforově zelenými čarami a spirálami, avšak poněkud chaoticky. Nemají však koleno respektive loket ani prsty. Jsou to pouze podlouhlé obdélníky a právě jeden z těchto čtyř obdélníků se dotýká mého ramene. „Kdo jsi?“ Ptám se zmateně. Oko se úplně zavřelo…

Nohy se mi odlepily od země. “Co se to děje?”, ptám se v letu. Vystřelil jsem od země jako raketa a nyní se vznáším několik desítek metrů nad stromy. Můj psychedelicko-kubistický společník je tu se mnou, nemluví, má oko zavřené a ukazuje obdélníkovýma rukama směrem ke hvězdám. Jako by mě chtěl naučit všechna souhvězdí. Vydává přitom, a to nevím odkud, podobné zvuky jako malé dítě, když se učí mluvit jen trochu hlubším tónem. Je to úsměvné až komické a zároveň zvláštní. Věci, co se mi dějí, mi celou dobu připadají hodně zvláštní, vyhrocené až do absolutní podivnosti. Teď jako by divnost dostala čtvrtý rozměr. To, že je právě jasná obloha, i přesto, že před několika minutami, možná hodinami to vypadalo na déšť, mi přijde oproti jiným neobvyklostem zvláštnost takřka zanedbatelná. Mnohem podivnější je fakt, že jsem neuvěřitelnou rychlostí prolítl kopcem a vůbec jsem necítil strop, kameny, či zem. Nemám ani škrábnutí, odření, ani mě nebolí hlava. Že by se tunel otevřel ze shora? Uvažuji. Do úst se dere slovní zkratka: „DMT“. Nicméně všímám si, že kolem kubistické bytosti se objevily také staré známé medúzy. Co je tu však nové a nahání mi hrůzu, je deset malých bílých hadů. Jakoby osud přivolal zvíře, kterého se nejvíce štítím. Sice jsou to hadi v netradiční barvě, ale to mě vůbec neuklidňuje ba naopak. Bílí hadi vypadají děsivěji než černí, stříbrní, hnědí či zelení. Medúzy a hadi se blíží pomalu ke mně. Můj společník Futukubsur - tak jsem ho totiž pojmenoval, jelikož v něm shledávám i prvky futurismu - otáčí hlavou kolem dokola a zběsile mává rukou. Jeho spirály a čáry na rukách a nohách světélkují různými barvami. Doufám, že to neznamená… Znamená. Pod nohama se mu vytváří vzdušný vír a obrovskou rychlostí stoupá ke hvězdám. Zhruba po pěti vteřinách vidím na obloze jen letící světelnou tečku. Medúzy a hadi už jsou skoro u mě a na mě jdou mdloby. Najednou však ucítím jemný dotek na temeni a cítím, jak padám rychle dolů. Na chvíli se z mdlob probouzím, ale ihned zase do nich upadám. Tajemná síla mě vyprostila ze spárů smrti žehem a jedem, aby mě usmrtila pádem na zem. Cítím jemný dopad na kolena. Otvírám oči. Medúzy a hadi kolem mě nejsou. „Uff.“ Oddechl jsem si.  

Jsem zase v tunelu a přede mnou opět tři bílá světla. Tuším, že jsem dopadl na stejné místo, z jakého jsem byl vystřelen. Cítím baskytaru na zádech. Je to zvláštní, ve vzduchu jsem jí vůbec necítil. Chvíli uvažuji, jestli se mi Futukubsur a jeho jedovatí společníci jenom nezdáli. Tuto myšlenku však zaháním. Zážitek byl až moc neskutečně skutečný. Vydýchávám se z mdlob a modlím se. Poté stoupám a jdu vstříc bílým světlům. Už aby byl tenhle mrazivý, skutečný sen za mnou. Při chůzi se tentokrát nedovedu ani soustředit na zpěv. Sice zkouším zpívat jednu píseň od Malomocnosti prázdnoty, ale přestávám, protože mé myšlenky jsou rozhozené. Vytvářím si obraz Futukubsura, medúz a hadů, obraz události, která mě před několika minutami potkala. Uvažuji nad tím, co znamenají ty bílá světla, ke kterým se blížím. Přehrávám si v hlavě také, jakou zvláštní silou jsem se sem dostal. Doufám v to, že neumřu, že se dostanu na oslavu a dám si tam teplé jídlo a pití. Světla přede mnou se stále zvětšují a zvětšují. Cítím, že jsem jim stále blíž a blíž možná několik desítek metrů.  Z myšlenek na nedávnou minulost přecházím k odhadování toho, co mě čeká, až k těm světlům dojdu. Doufám, že mě bílá světla nadpřirozenou silou vymrští nad tunel a ocitnu se v obyčejné temnotě nočního lesa. To jsou ty optimistické myšlenky. Pak mě napadají myšlenky typu, že mě světla spálí na uhel a já zemřu. Odhady budoucnosti mě přestávají bavit, stejně tu nemám křišťálovou kouli ani lógr. Dávám se do běhu, i když to se zraněným palcem není žádný sprinterský výkon.  Za několik vteřin jsou tři kulovitá bílá světla zhruba o velikosti fotbalového míče přímo přede mnou.

Zůstávám stát, protože mám strach se jich dotknout. Vidím v nich tenké bílo-šedé nitky plující, točící se, skákající v bílé záři. Světla nejsou statická a čistě bílá, jak jsem se zprvu domníval. Ihned mě začínají obkličovat, tím že se jedno dostává těsně za mě, za má záda. Nemám z toho dobrý pocit. Světla se začínají točit kolem mě nejdřív pomalu. Postupně zrychlují a zrychlují až do takové fáze, že tvoří světelný kruh. Točí se mi z toho hlava. Kruh se stahuje stále blíž ke mně. Snažím se projít skrz něj, ale nejde to. Jako by tři kroužící bílá světla tvořila stěnu. Snažím se zalehnout, ale kruh mě vymršťuje opět do stojící polohy.  Najednou ze země raší silné kořeny a chtějí mě obmotávat. Skákám, abych se ze sevření kořenů vymanil. Pár sekund se mi to daří, ale nakonec mi rychle rostoucí kořeny obmotávají nohy. Během tohoto obmotávání se stále ještě prudce hýbu, stále se snažím z těchto pout vyprostit. Cítím a slyším, jak baskytara padá na zem. Kořeny se blíží k trupu a naděje na vyproštění se stává beznadějí. Světla mizí v okamžiku, kdy se nemůžu hýbat. Nakonec kořeny obmotávají trup, aby se ujistili, že se z jejich svěráku nedostanu. Ty kořeny mají jistou inteligenci. Svírají mě hodně pevně, ale ne až tak aby mi lámaly kosti. Dýchám ztěžka a tuším, že ven z tunelu se už nedostanu. Nejspíš tady zemřu a nikdo mě nikdy nenajde.

Z nenadání vidím pár desítek metrů přede mnou jakýsi světelný obrys ve tvaru člověka. Mohla by to být má naděje? Říkám si v duchu. „Pomoc, pomoc!!!“ křičím, ale zní to spíš jak vřískání nějakého zvířete. Světelná bytost se přibližuje a rozpoznávám v ní ženu s dlouhými vlasy. Už je kousek ode mě. Má dlouhé blonďaté vlasy, je oblečená v bílých šatech, má bosé nohy a vznáší se pár centimetrů nad zemí. Má krásný kulatý obličej s malým nosíkem a úzkými, lehce se usmívajícími se rty. Oči jsou modré a vypadá celkově mladě. Kdyby byla člověkem, tipoval bych jí tak 20 let. Jenže je světlem. „Pomoz mi, prosím, světelná vílo.“ vzlykám a slzy se mi derou z očí. Víla nic neříká, jen na mě mrká jedním okem. Ptám se jí: „Ty jsi dcera té geometrické světelné bytosti, která odletěla ke hvězdám?“ Nic neříká, jen stále mrká. Ptám se jí znova: „Ty jsi Futukubsur? Prosím, pomoc mi!“ Víla si vyhrnuje šaty, což na mé utrpení má chvilkově blahodárné účinky. Vytahuje zpod šatů ocasku. Inteligentní kořeny mě začínají brutálně svírat. Asi vidí či cítí, že je na ně připravena pila. Doufám teda, že není připravená na mě. Zavírám oči a padám do mdlob. Poslední zvuk, co slyším je zvuk pily řezající dřevo.

Probouzím se celý polámaný a pohmožděný na louce ležící na břiše. První co zjišťuji je, že je den. Jen pár centimetrů přede mnou totiž vidím několik rostoucích magických hub. Kručí mi v břiše, ale tyhle houby si fakt nedám. Zjišťuji, že baskytara leží pár desítek centimetrů napravo ode mě. Vstávám a před sebou vidím vesnici v údolí, vesnici, kam jsem měl namířeno na malou soukromou párty. Otáčím se a vidím kopec, pod kterým jsem prošel. Slunce je zatím schované za tím kopcem, uvažuji. Takže to vypadá na ráno. Žádnou bránu, či vchod do tunelu však nevidím. Namožený palec bolí hodně, ale cejtim i bolest po celém těle. Naštěstí to vypadá, že nemám nic zlomeného a můžu chodit. Šmátrám po kapsách a zjišťuji, že mám pouze šrajtofli, kapesník a pár zmuchlaných papírů, které jsem zapomněl vyhodit. Nějakou daň si tunel přece jen vybral. Ještě, že mám aspoň tu peněženku. Mám v ní totiž všechny doklady. Do vesnice je to zhruba půl kilometru a je pro mě nejlepší možností jít tam. Kámoš bydlí přímo na návsi a určitě mi dá něco k jídlu. Možná bude ještě probíhat u něj párty. Kontroluji baskytaru a zjišťuji, že to taky trošku schytala. Zlomená však není a vypadá to, že na ní půjde ještě hrát. Beru jí na záda a modlím se, aby se mi cestou už nic nepřihodilo, a děkuji Bohu za to, že jsem přežil.

Cesta ubíhá rychle, i když jdu kvůli pohmožděninám a zraněním dosti pomalu. Pořád myslím na to, co se mi stalo a nedává mi to žádnou logiku, žádný smysl. Dokonce chvíli uvažuji nad tím, že jsem před tím, než jsem se dostal do tunelu, nekouřil trávu, ale nějakou jinou novou halucinogenní drogu. Tyto myšlenky však záhy zamítám také proto, že chuť trávy přece poznám. Bylo to přeci tak reálné. Musela to být skutečnost, opravdová transcendentní událost. Vím to a viděl jsem to na sobě v odřeninách, pošramoceních a na naraženém či zlomeném palci. I na baskytaře bylo vidět, že mi prudce spadla na zem, když jsem byl omotán kořeny.

Zhruba po 20. minutách chůze jsem ve vesnici a chvíli na to u kámoše statku. Zvonek nemá a branka je pootevřená, tak procházím na dvůr. Všude je ticho. Doufám, že nebudou všichni spát. Otvírám dveře do baráku. Poté procházím chodbou a mířím do velké světnice, kde se konala ta malá soukromá párty. Už na chodbě slyším nějaké hlasy a jsem za ně velmi vděčný. Otevírám dveře do světnice a vidím dva kámoše, jak sedí proti sobě, popíjejí pivo a povídají si. Jeden z nich, Petr, je majitelem statku, pořadatel párty a zároveň frontman naší kapely. Sedí na indoorové lavičce. Proti němu sedí na kanapi Martin, krutej hipízáckej pařmen z Volar.

„Zdravím vás.“

„Čau. Sakra, já jsem se tě málem lekl. Jak to proboha vypadáš? Co jsi dělal?“ Ptá se Martin.

„Když vám to budu vyprávět, stejně mi neuvěříte.“ Kroutím hlavou.

„Měl by sis umýt obličej. Vypadáš jako by si to reggae bral příliš vážně.“ Směje se Petr.

 A dodává: „I přesto, že si na koncertu nebyl. Nakonec to za tebe odehrál Honza. Docela mu to šlo. Musíš nám vyprávět, co se ti stalo. Nás by to zajímalo.“

Martin souhlasně přikyvuje.

„Já nevím, jestli to chci vůbec vyprávět. Nemáte něco k jídlu? Jsem strašně hladový.“

„Máme bramboračku s houbami. Dáš si?“

„Ano, prosím!“