Dárek

Ooohhhh, to je ale velký dárek. Největší, jaký jsem kdy dostal, asi mě mají vážně rádi.

Měřím si ho okem, je o trochu větší a širší než já. Co to může být?

Koukám na něj, obcházím si ho dokola. Balící papír hýří barvami a narozeninovými obrázky. Červená, modrá, zelená, růžová, fialová, prostě všechny barvy duhy a k tomu smějící se tváře, konfety, třpytky, houkačky, řehtačky. Ten pohled mě hladí na duši.

Prsty mě pěkně svrbí, už se nemůžu dočkat, až ho začnu rozbalovat, ale ještě se držím, chci si ten moment vychutnat. Nasávám tu atmosféru.

Už to déle nevydržím, vrhám se na rozbalování.

Pomalu si k němu klekám, plný energie a nadšení. Konečky prstů přejíždím po balícím papíru. Nejdříve zprava doleva, pak zpátky, jednou rukou, oběma, hladím ho, cítím jeho hladkost přerušovanou ozdobnou stužkou, o kterou mé polštářky zavadí v průběhu svých cest a toulek po povrchu.

Jdu na to. Srdce mi buší nadšením, hluboký nádech-výdech, nádech-výdech, ufff.

Rozdělávám mašli, oba konce stuhy sjíždějí na strany. Zbývající tahám k sobě a dávám ji na stranu.

Teď papír.

Nikde nejsou žádné lepítka, pásky nic, jde to snadno. Nejdříve rozbaluji jeden konec, pak se přesouvám na druhý, s kterým si taky bez problému poradím. Nakonec oběma rukama naráz roztahuji obal na strany a - pod nimi je dřevěná bedna?!

Vidím po stranách nějaké mechanismy, nejspíše zamykací. Asi to bude obal, jiná možnost mě nenapadá.

Nelením tedy a odepínám je.

Sundávám víko a pod ním je hromada růžovo-bílých polystyrenů kapkového tvaru. Krabice je jimi naplněna až po okraj.

Hrdinně je odhrabuji a vysypávám ven. Cítím se jako kopáč pokladu. Kopu dále, kopnu ještě párkrát a narazím na něco tvrdého. Odhodím pár plných hrstí, už je to tu, už to vidím - RAKEV?

Ehm, Ha-Ha, vtipálci; co jsem mohl čekat...

...vždyť je mi osmdesát.