Dokonalá symbióza aneb miláčku, spoléhám na tebe! - 3. závěrečná část

Anotace: . .    Hele, můžeme udělat ještě poslední pokus, zamyslel se Jedy . . .

 

 

      Hele, můžeme udělat ještě poslední pokus, zamyslel se Jedy. Jestli vyjde, necháme dohodu tak, jak je. Dobře, i včetně bydlení přes zimu, dodal. Macíku, ty jim důrazně vysvětlíš, to chození na toaletu! Já s tím nemám nejmenší problém, klidně odpověděl zrzavý kocourek. A ty, Míšo, vyjednej s Dlouhoocasým, ať hezky přitáhnou ještě teď v noci – čtyři krátkoocasé.  Nemusí být nijak čerství, nemáme je na jídlo. A ty, zavrčel na Šmudlu, buď tak hodná, a když se tu něco zásadního probírá, nespi! Když vám starým to všechno tak dlouho trvá, prskla drze Šmudla, a já myši stejně nejím!

 

     A když na to panička neskočí?, zeptala se Míša. I když při své inteligenci samozřejmě dobře věděla, co jí Jedy odpoví. Tak to bude konec, šlus! Uvědomte si laskavě, že skončí volný přístup ke granulím, ke konzervám a samozřejmě i k piškotům a začne přídělový systém. Že netušíte, co to je? Tak já vám to milerád vysvětlím. Jídlo tříkrát denně a za jejího dozoru! Nemáš v poledne zrovna chuť na žrádlo? Tvoje smůla, misku odnese a donese zase až večer. Opozdíš se venku?, pokračoval Jedy a přitom koukl významně na Šmudlu. Smůla, seš bez večeře! Tak takhle to, milí zlatí, bude, to vám povídám! Obyvatelé přistavku tentokrát svorně mlčeli a při představě, jakou jim právě Jedy nastínil, je docela přešla chuť na myší stehýnka! . . .

 

 

 

Třetí den ráno . . .

 

 

 

     Opatrně a potichu jsem ráno otevřela dveře do přístavku. Nakoukla dovnitř a . . . nevěříla vlastním očím! Ležely tam myši – čtyři a nehýbaly se. Bohužel, vydechla jsem zklamaně, všechny měly krátké ocásky! Smutně jsem odnesla misku granulí, talíř s kočičím žrádlem a samozřejmě i misku piškotů. Bylo ticho. Jedy – náš krásný černý labrador, se na mě vyčítavě podíval a naše tři kočky vypadaly, že je to nijak nezajímá. Nedá se nic dělat, přece tu nebudu krmit nějakého vetřelce . . ., viď, Sigourney?

 

     Sotva za paničkou zabouchly dveře, Jedy vstal, otevřel dvířka od druhé skříňky a na Dlouhoocasého zavrčel jediné slovo: VEN! Nemáš srdce, lítostivě pištěl Dlouhoocasý, teď do mrazu, s celou rodinou! Mám srdce, ohradil se Jedy, a velký! Hele, až si to panička zase rozmyslí, můžete chodit na jídlo jako doteď. Jo, a nezapomeň, protáhla Míša své krásné tělo, na čtyři kusy denně! Jo, fajn, pak se Dlouhoocasý zarazil: a nebyly to jenom tři kusy? Byly, souhlasila Míša a jak se tak protahovala, zívla a ukázala všem krásný bělostný chrup s ostrými špičáky. Byly to tři kusy, ale to bylo jaksi předtím, než s vámi začaly ty problémy. To víš, klid a mír, nejsou zadarmo! Anebo se taky říká, co bylo včera, není už dnes, přisadila si Šmudla. Chytrá holka!

 

     Dlouhoocasý už nic neříkal. Čekal, až mu Macík otevře padací dvířka a smutně sledoval, jak ze skříňky vypochodovala celá jeho dvacetičlenná rodina. Ach, jo, utrousil, ta zvířata už jsou dneska na sebe jak ty lidi. Ale to obyvatelé přístavku už nemohli slyšet. Zrovna v tu chvíli totiž zaklapla padací dvířka a zvenku zafičel ledový vítr . . .

 

 

    

Konec . . . asi . . . určitě :-).