Jak jsem se rozhodla oženit Švejka

Najít vhodnou manželku pro pana Švejka není vůbec jednoduché. Měla by to být žena dobrosrdečná, prostředního věku, vlídné povahy, majíc zálibu v domácích pracích, zvláště pak vaření a pečení. Odpovědně jsem proto zapátrala v literatuře a napadlo mě otevřít některou z  knížek Ignáta Herrmanna. Přišla mi na mysl například vlídná paní Betty Kondelíková, z populárního díla „Otec Kondelík a ženich Vejvara. Má to bohužel háček, jak vyplývá z názvu knihy, je paní Betty provdána. Nezbývá, než abych pátrala dále, bohužel nejsem příliš úspěšná. Všechny ty krásné ženské postavy z jeho románů a povídek jsou více, či méně šťastně vdány. Pokud se v tam objeví žena ovdovělá, bývá ošklivá, protivná a intrikářská a takovou bych dobráckému Josefu opravdu nenabídla. Nakonec je ale mé úsilí korunováno úspěchem. V  jedné povídce nacházím doslova poklad, paní Matyldu Kadeřábkovou. Domnívám se, že by to mohla být správná volba. Paní Matylda je vdova, její choť, magistrální úředník zesnul před deseti lety a zanechal zde mladou, teprve třicetiletou choť , dvě nedospělé dítky a skromnou penzičku. Musela se tudíž pořádně ohánět, aby svým dcerkám zajistila dobré živobytí a hlavně pro obě naspořila slušné věno. Šila šaty pro bohaté paničky, upravovala jim klobouky, háčkovala a vyšívala pokrývky. Jelikož byla důmyslná a šikovná, pochopitelně nějaký ten hadřík, či klobouček vždycky zaonačila pro svá děvčata. Když je pak šťastně provdala za slušné mladé muže a mohla vydechnout a odpočinout si, zjistila, že ji – čtyřicetilou matrónu – vlastně čeká jen osamělý a nudný život. A přitom byla dosud plna elánu a co se týká jejího zjevu – oko leckterého pána na ni spočinulo se zalíbením. Slovy pana Herrmanna „byla plná v bocích i ňadrech, kulatých ruměných tváří a jasně modrých veselých očí; sytě hnědé vlasy měla jen lehce stříbrem poprášené.“ Nadto byla výborná kuchařka, hospodyně a měla široké a vroucí srdce. Jenže, co teď s tím vším, když zůstala sama. Kdyby se nějakým šťastným řízením setkala s Josefem Švejkem, snad by z toho vznikl spokojený svazek. Jako starostlivá manželka mu bude vařit chutná jídla, protože otáčet se v kuchyni pro potěchu mužíčka je pro každou hospodyňku radost. Také o jeho zdraví se dokonale postará, Švejkovy revmatické klouby každého večera svědomitě namaže opodeldokem. Samozřejmě že by jej – vzhledem ke své značné výřečnosti – často peskovala. A důvodů jí k tomu manžílek poskytne dost a dost. Nejspíše by mu vyčítala časté návštěvy v hospodě U Kalicha, či pochybný obchod se psy a také nebude v žádném případě ochotna naslouchat jeho rozvleklým a těžko uvěřitelným historkám. Ale Švejk si z hudrování své ženy mnoho nedělá, nejspíš svou ženušku poplácá po širokých bocích a prohlásí: „To chce klid, miláčku“. V zásadě by jejich manželství mohlo plynout šťastně. Paní Matylda bude svého Josefa milovat a ochráňovat jako nerozumné děcko. Ona by rozhodně nedovezla svého Pepu na kolečkovém křesle k odvodu. Naopak – rázně by mu zatrhla pandout za císaře pána. A tak by světovou válku prožili spolu pěkně v teple malého pražského bytu.
A tady mé nadšení pomalu vyprchává. Manželským svazkem Madyldy a Josefa bych literární svět ochudila o báječnou postavu. Dobrý voják Švejk by prostě nebyl napsán. A to by byla nenapravitelná škoda. Koho by pak feldkurát Katz prohrál v kartách? A co aby si bez svého sluhy počal nadporučík Lukáš? A koho by milovali vděční čtenáři? Takže teď nevím, zda paní Kadeřábkovou nenechám jejímu vdovskému osudu. Mám ráda Švejka jako člověka, ale hlavně jako literární postavu. Je mi líto, ale asi ho neožením. A tak jsem zachránila jedno skvostné literární dílo.