Wedding Bells Are Ringing

Wedding Bells Are Ringing

Anotace: Povídka na přání pro kamarádku. Měla jsem zadaný název a téma domluveného sňatku, jinak to bylo na mě. Škoda, že chtěla jen kratší jednorázovku, určitě bych se jinak rozepsala víc :). + obrázky :)

                Stála jsem před zrcadlem v hedvábném županu a pomalu si rozčesávala zlaté lokny. Už od rána jsem měla zvláštní pocit. Že se můj život změní. Od základů. Ale proč by se měl měnit? Blížily se mé sedmnácté narozeniny, to přece nic neznamená.

                Ozvalo se zaklepání na dveře mého pokoje. „Prosím, dále,“ otočila jsem hlavu.
„Dobré ráno, Adriano,“ pozdravil mě otec.
„Dobré ráno, otče,“ odvětila jsem naučenou odpovědí.
„Mám pro tebe překvapení,“ tajemně se usmál a mně se nervozitou zhoupl žaludek. Že by moje předtuchy byly pravdivé? „Blíží se tvé sedmnácté narozeniny, je čas, abys dostala svou osobní služebnou a společnici. Bude se starat jen o tebe, poslouchat veškeré tvé rozkazy, bude ti učitelkou a přítelkyní. Je zvykem, že služebné vybírá matka, ale…“ No ovšem, odmlčel se. Od matčiny smrti mu bylo nepříjemné o ní mluvit, nikdy jsem ho nepochopila. Stalo se to přeci před deseti lety a maminka byla úžasná osobnost. Nikdy nepochybovala o správnosti otcova úsudku, ačkoliv ho nemilovala. Riziko dohodnutých sňatků. Není lehké být ze šlechtického rodu.

                Otec se vytratil a po chvíli přišla žena v jednoduchých šatech. Uklonila se a setrvala s pohledem upřeným k zemi. „Slečno,“ tiše pozdravila.
„Dobré ráno. Jak se jmenuješ?“ otázala jsem se.
„Nancy, slečno,“ představila se a zvedla hlavu. „Mohu vám pomoci s oblékáním?“ zdvořile se dovolila.
„Prosím,“ pokynula jsem rukou k ramínku s mými šaty, mnohem zdobenějšími než ty její.

modre saty

                Pečlivě mě zašněrovala a utíkala mi otevřít dveře. Otec v jídelně už čekal. „Adriano, až se najíš, půjdeš se s Nancy podívat na šaty,“ oznámil mi.
Zamračila jsem se: „Na jaké šaty?“
Otec překvapeně zvedl hlavu, než se mu tvář rozjasnila pochopením. „Ah, zapomněl jsem se zmínit. Našel jsem ti ženicha,“ radostně se usmál.
Nevěřila jsem vlastním uším: „Prosím?“
„Domluvil jsem ti sňatek. Budeš se vdávat,“ trpělivě vysvětloval, zatímco já se dopotácela ke své židli a ztěžka na ni dosedla.
‚Měla jsi pravdu, Adriano Saskie Grace Elizabeth Blackwoodová, tvůj život se změní,‘ pomyslela jsem si.

                Korzet mi při snídani připadal příliš těsný. Řezal mě, škrtil, nemohla jsem dýchat. Spodnička se mi lepila na nohy studeným potem. Dokonce mi jednou sousto spadlo z vidličky zpět do talíře. Otec si mé nervozity zjevně nevšiml. „Jmenuje se William Bonifas Edward James Pierce, žije na zámku v sousedním panství,“ hlásil a ani se nesnažil skrývat nadšení.
„Uvidím se s ním ještě před svatbou?“ rozhodla jsem se k tomu přistupovat racionálně. Přece jsem odmala věděla, že tato chvíle nastane.
„Ano, pozítří se vypravíme na návštěvu, abyste se s Williamem seznámili a aby sis prohlédla zámek, kde budete žít. Piercovi se po svatbě přesunou do jejich dalšího paláce, který dosud využívali pouze jako letní sídlo, a laskavě zámek nechají pro vás.“
„Ach, to je vskutku milé,“ nepodařilo se mi skrýt náznak ironie v hlase. Otec na mě káravě pohlédl. „Dobrá. A kdy se máme brát?“ vrátila jsem se k praktickým otázkám.
„Za dva týdny. Přesně v sobotu. V kostele kousek od letního sídla Piercových.“

                Za čtrnáct dní ze mě bude vdaná lady. Přitom v tu dobu mi bude teprve tři dny sedmnáct. Za čtrnáct dní začíná moje osobní noční můra. Co když dopadnu jako rodiče? Nikdy se nemilovali. A co když dopadnu ještě hůř? Oni se alespoň ctili a respektovali.

                Po snídani jsem mechanicky vstala a následovala Nancy do pokoje, který vlastně sloužil jako má šatní skříň. Hned jsem si jich všimla. Byly úplně bílé, navlečené na figuríně. Ta měla hrdě vztyčenou hlavu, jako by snad dokonce byla pyšná na to, že je může nosit. Měly širokou sukni a korzet. Vedle visel krajkový závoj. Ach, kdyby bylo na mně, chtěla bych černý. Nebo bych si sčesala vlasy do obličeje, aby mi nemohl vidět do tváře. Aby nemohl číst ten smutek a hořkost z mých očí. Vždyť on, William, do toho taky nejde dobrovolně.

                Snažila jsem se nemyslet. Na to, jak vypadá, kolik mu je, jaké jsou jeho názory, jestli je gentleman, něžný, statečný nebo arogantní, sobecký surovec. Snažila jsem se nemyslet, abych se vzteky nevrhla na tu nádheru před sebou a neroztrhala ji. Nancy vycítila, že chci být sama, a opustila komnatu. Svezla jsem se na zem, široká tmavě modrá sukně se kolem mě rozprostřela a já se rozplakala. Plakala jsem pro sebe a pro svůj zkažený život, plakala jsem pro maminku, pro její zkažený život a pro to, že se mé svatby nedožila.

                Když jsem dva dny na to nastupovala do kočáru, i přes probdělé noci jsem vypadala úchvatně. Nancy si dala záležet, vlasy mi složitě zapletla a oblékla mi světle žluté šaty. Lehce mě nalíčila a dokonce mi nalakovala nehty průsvitným lakem. „Neboj se,“ uklidňoval mě otec, ale já se nebála. Měla jsem vztek.

zlute saty

                „Ach, tamhle jsou,“ ukázal otec, poté co mi pomohl z kočáru na nádvoří velkolepého paláce. Podívala jsem se tím směrem a rychle zamrkala, aby mi do očí nevhrkly slzy. Přistoupil k nám muž asi ve věku otce. „Vítejte,“ pravil svým nosovým hlasem a já si skousla ret.
‚To ne, prosím,‘ běželo mi hlavou.

                Pan William Pierce, můj nastávající, nás odvedl na zahradu, kde jsme se usadili v altánu. „Prosím, omluvte syna, má ještě hodinu práva. Dal jsem ho zavolat, brzy se k nám připojí. To víte, musí studovat, aby byl dobrým šlechticem a aby byl dobrým mužem pro vás, slečno Blackwoodová,“ usmál se ošklivými rty. Znovu jsem si v hlavě přehrála jeho slova, a pak mi to došlo. Tohle nebyl William, můj ženich, nýbrž jeho otec.

                „Přeji dobrý den. Prosím, omluvte mé zpoždění,“ ozvalo se za mými zády po chvíli.
„Williame, připoj se k nám,“ vybídl ho jeho otec.
„Otče, rád bych slečně Blackwoodové ukázal naše zahrady, pokud nebudete mít nic proti,“ navrhl.
„Ale Williame, teď se to nehodí,“ oponoval mu pan Pierce.
„To je přece v pořádku,“ vmísil se do hovoru můj otec, „jen ať se poznají.“
‚Vážně díky, tatínku,‘ blesklo mi hlavou.

                Vstala jsem, přijala nabídnuté rámě a vykročila do zahrad se svým budoucím chotěm. Ale bránila jsem se byť sebekratšímu pohledu do jeho tváře. Bála jsem se, že je stejně ošklivý jako jeho otec. Chvíli jsme šli v tichosti, cítila jsem, že i on je nervózní. Potom promluvil a tím prolomil mlčení: „Slečno Blackwoodová, doufám, že máte ráda květiny, naše zahrady jsou opravdu rozlehlé.“
„Ano, květiny miluji, děkuji, pane Pierci. Neměl byste mi tykat, můj pane? Přece budeme manželé,“ navrhla jsem.
„Pokud si to přejete. Jsem William.“
Podala jsem mu ruku. „Adriana.“ Uchopil mnou nabízenou ruku, sklonil se a políbil ji.

                Počkala jsem, než mě zase pustí, a pak jsem se konečně odhodlala vzhlédnout. Čekala jsem všechno, jen ne tohle. Hlava se mi zatočila a podlomily se mi nohy. Měl krátké černé vlasy, oči jasně modré. Úzké rty, výrazné lícní kosti i čelisti, rovný nos a dlouhý krk. Byl velice pohledný, vypracované svaly se mu rýsovaly pod oblečením. Nervózně se usmíval a vypadal maximálně na dvacet pět let.

                Procházeli jsme se v zahradách a povídali si, než pro nás přišel sluha se zprávou, že pan Blackwood žádá slečnu, aby se neprodleně dostavila k chystanému odjezdu. William se sklonil a váhavě mě políbil na tvář, než mi opět nabídl rámě a odvedl na nádvoří.

                Nechtělo se mi teď odjíždět, ale za dvanáct dní se uvidíme. V kostele… Doma jsem se okamžitě rozeběhla do šatny a zamkla za sebou dveře. Šaty stále byly na svém místě a já se nemohla dočkat, až si je obleču – stejně hrdá jako ta figurína. Políbila jsem jejich lem, v duchu poděkovala matce, která se za mě nahoře určitě přimluvila, a rozplakala se úlevou.

svatebni saty

Autor Káťule, 18.09.2012
Přečteno 580x
Tipy 2
Poslední tipující: Lucy Susan
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí