Jizvy z jeho zad

Jizvy z jeho zad

Anotace: :)

Ze snů tě vyrvou stíny noční můry, a ty se, s vyjeknutím, probouzíš.
„Co se děje?“ otevře vedle tebe oči, a starostlivě si tě prohlédne.
„Nic, to… já jen… něco se mi zdálo,“ vykoktáš ze sebe, a zimomřivě se k němu přivineš.
„Ach táák, to nic, to bude dobrý, každý z nás mívá někdy špatné sny,“ hladí tě chlácholivě po vlasech.
Pravda, když jste se seznámili, býval to on, kdo nemohl, kvůli špatným snům spát, a ty jsi byla tou, kdo ho tišila.
Dotkneš se jeho tváře a po hmatu vnímáš, jak se pousměje: „Tak o čem se ti zdálo?“
Několik dlouhých sekund mlčíš, nabíráš sílu z jeho tepla.
„Já… věříš na anděly?“ ptáš se ho potom trochu nesměle.
Ztuhne a zachvěje se.
„Myslel jsem, že na ně dneska nevěří už nikdo,“ vydechne: „Proč se na to ptáš?“
„Zdálo se mi… říká se, že kdysi byli, ti praví, že chodili po zemi, mezi lidmi a vystavovali svá křídla k obdivu,“ začneš pomalu.
„Vážně?“ trochu se od tebe odtáhne, aby si tě v tom přítmí směl zaujatě prohlédnout, alespoň tak ti to připadá.
Přikývneš. „Ale lidé jsou závistiví, svedli je z cesty, spoutali, a jen tak, bez ničeho, jim ta křídlavzali. Prostě jim je uřízli.“
Vzdychne a zavrtí hlavou. Najednou se ti zdá nějak rozesmutnělý, ale ty jsi ještě stále celá roztřesená z toho podivného snu, a musíš to ze sebe dostat:
„Muselo to být strašné. Prý je to, jako, když ti s tou částí těla odtrhávají i část duše, a to vše jen kvůli lidské sobeckosti,“ pokračuješ zničeně. To, že se ti zdálo o tom, že byl jedním z těch andělů i on, mu ovšem svěřit odvahu nemáš. Už tak ho možná obsah tvého snu děsí.
Pousměje se, hořce a téměř bez výrazu, ale přecijen je to úsměv, vyčarovaný pouze kvůli tobě: „Víš, že to je jen pověst,“ zatváří se po chvíli trochu pochybovačně, a z ničeho nic se od tebe otočí na druhý bok.
Nevíš, že to dělá jen proto, abys neviděla, jak trpí, a vyložíš si to, jako fakt, že ho tvé řeči unavují.
„Máš pravdu,“ šeptáš lítostivě: „Omlouvám se. Někdy jsem vážně paranoidní …a otravná.“
„Ty hloupá,“ kousne se do rtu, chytí tě za ruku a přiměje tě tak, abys ho zezadu objala: „Na tobě nemůže být nikdy nic hloupého,“ políbí tvoje zápěstí.
I napříč přítmí které v pokoji panuje, si potom všimneš dvou pruhů bolestně rozšklebených jizev, brázdících jeho záda v místech podél jeho lopatek.
Zeptala by jsi se jej na ně, ale víš, že to téma moc dobře nesnáší.
Nikdy ti neprozradil, od čeho je má, stejně, jako ti nikdy nepřiznal, o čem zlém, přesně, se zdává, během tíhy nocí, jemu.
Přitiskneš se k němu tak silně, jak jenom můžeš.
„Víš, anděl, který přišel o křídla, už není andělem,“ pronese najednou, když už si myslíš, že zase usnul, tak nečekaně, že tě to okamžitě probere.
„To není pravda,“ políbíš ho na jednu z těch jizev, ačkoliv sama nevíš, jak jsi k něčemu takovému přišla.
Najednou prostě cítíš, že víš přesně, co máš říct, a tak jednoduše mluvíš: „Znám spoustu andělů bez křídel, jejichž existence má mnohem větší cenu, než to, jestli jsou, nebo nejsou ti s křídli.“
„Vážně?“ otáže se tě nevěřícně, přičemž z jeho hlasu cítíš pochyby.
„Jistěže,“ protáhneš se však téměř poživačně. Z ničeho nic jsi totiž, jako nějakým zázrakem oproštěná od veškerých svých vlastních, dosavadních nejistot.
Skoro, jako by ti to někdo cizí vnuknul.
„Například ty. Bez tebe bych já byla jen ta osamělá a ztracená, ale jsi tu se mnou, byť jsem, jaká jsem. Ty tu se mnou jsi stále, držíš mě, jako nikdo před tím, pomáháš mi a chráníš mě. Pro mě jsi anděl, ať už s křídly, nebo bez křídel. Nejdůležitější ze všech andělů.“
Na malý okamžik ztuhne, ale to jen na chvíli, srdce mu buší jako o závod, a ty vnímáš, jak v sobě potlačuje smích.
Otočí se zpátky na tebe a těma svýma nádhernýma očima, o nichž máš vždy pocit, že ti musí vidět až někam hluboko do duše, se na tebe podívá, tím nejněžnějším pohledem, jehož může být jakýkoliv muž schopen: „Miluji tě, víš to?“ vzdychne, a téměř se přitom rozpláče.
„Já miluji tebe,“ necháváš ho, aby se k tobě přivinul, jemně a konejšivě: „Víc, než kohokoliv a cokoliv na světě, nejvíc, jak jde jenom milovat.“
Cítíš teplo jeho slz na svém rameni, ale neptáš se ho na to. Víš, že je to v pořádku.
„Miluji tě,“ opakuje ti, stále dokola.
„Miluji tě,“ odpovídáš mu na to stejně, dokud oba zase neusnete.
Kam se na někoho, jako je on, hrabou andělé.
Autor Anjesis, 21.08.2013
Přečteno 611x
Tipy 13 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Werushe, Tapina.7, Princesse, Tasha, Robin Marnolli, Kohai, Kaitlynn, Amonasr, Elisa K.
ikonka Komentáře (7)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

Ta je opravdu senzační :) je opravdu moc pěkná a ten anděl je opravdu skvělí. :)
Moc Moc se mi to líbylo :)

11.09.2013 16:30:26 | Tashareagovat

Ta je úžasná. Do oblíbených letí na sametových křídlech jednoho z nich.:)
Také mám jednoho anděla. Také bez křídel. Prý poletíme až na konci naší cesty.

21.08.2013 08:45:47 | Kaitlynnreagovat

děkuji, a s tím andělem přeji hodně štěstí :)

21.08.2013 20:22:44 | Anjesisreagovat

Tohle už jsem četl, nevkládáš to podruhé...?

21.08.2013 08:34:15 | Robin Marnollireagovat

nečetl jsi to na Libresu?

21.08.2013 20:21:59 | Anjesisreagovat

že by? ale tam čtu z časových důvodů opravdu jen vyjímečně...a navíc prózu čtu jen občas při dostatku času i nálady...ale asi teda...

21.08.2013 22:01:36 | Robin Marnollireagovat

:)

22.08.2013 09:07:25 | Anjesisreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter