McLennon I.

Psal se rok 1961 a po jednom z velmi náročných dnů dva velmi úspěšní hudebníci zrovna vcházeli do hotelového pokoje. Jeden z nich, se světlými vlasy a patkou do čela, se položil na svou postel a založil ruce za hlavou. Druhý, s trochu tmavšími vlasy a výrazným obočím, se přesunul do místnosti vedle, aby si svlékl kalhoty a uložil se ke spánku.

"Hej, Johne! George leží v mé posteli," zavolal Paul a naštvaně přišel do místnosti, kde se rozvaloval John, který si už mezitím vytáhl ze skříně milovanou kytaru.

"No a? Tak si lehni do jeho postele." řekl, aniž by se na Paula podíval a začal hrát na kytaru jednu z písní, které zrovna právě skládal.

"V Georgově posteli leží nějaká holubička", zavrčel Paul a zatvářil se zoufale. Byl už velmi unavený a na spánek už mu zbývalo jen pět hodin, než zase vyrazí dál.

"Klidně si lehni ke mně, drahoušku," zavtipkoval John a teatrálně mu uvolnil místo na posteli. Paul se na něj chvilku díval, ale jelikož už nemohl udržet oči otevřené, nakonec se rozhodl, že je mu úplně jedno, kde usne. Sundal si košili i kalhoty a opatrně si lehl vedle Johna.

"Ale no tak, nekousnu Tě," mrkl na něj jeho spoluležící. "Pojď si radši zazpívat, ty vedle by neprobudila ani kanonáda."

Paul se zasmál a přidal druhý hlas k Johnovu zpěvu. Ještě chvíli zpívali, jen tak po tmě, a Paula skoro přešla únava. To bylo to kouzlo Johna Lennona. Kdykoliv byli spolu, dokázal ho nabít energií a elánem. V jakékoliv situaci mu milerád opětoval úsměv a přímo zbožňoval chvíle, kdy se spolu smáli, popichovali se a řádili jako malí kluci. Byli to opravdu nejlepší přátelé. Ne, víc. Byli jako bratři. Taky ne… Bylo to jiné a Paul to zatím neuměl popsat.

"Hej, Paulie, řekl jsem Ti někdy, že máš fakt krásné rty? Opravdu, závidím Ti je, já je takové nemám, holky na ně letí, co?" spekuloval John.

"Jo, holky letí na všechno," uznal Paul. Ve tmě si představil Johnovy rty a musel uznat, že byly jiné. Připadaly mu ale hebké a jemné, jako dívčí. Najednou ucítil, jak se John otáčí na bok, tváří k němu, a po chvilce ucítil jeho ruku na své hrudi. Zarazil se a nedýchal.

"Pokud se nenadechneš, umřeš," zkonstatoval John a Paul začal opět volně dýchat. Ani si neuvědomil, kdy ho John začal po hrudi hladit, ale bál se zeptat, co a proč to dělá. Bylo to však celkem příjemné. Zavřel oči a vypnul mozek. Jediné, co věděl, bylo, že Johna hladí po zádech.

"Mám Tě rád, Johne Lennone." zamumlal skoro už ze spaní. V tom ho něco donutilo vrátit se zpět do bdění a reality. Byly to Johnovy rty, které cítil na těch svých. Asi mikrovteřinu mu vzdoroval, pak se ale poddal těm sametovým rtům a jemnému jazyku. Líbali se dlouho a beze slov, dokud neusnuli.

Ráno šel Tichý brouk George bez výrazu a zájmu lhostejně po pokoji a pískal si nějakou melodii.

"Dnes spím v Tvé posteli a v mé spí Ringova holubička," prohodil k Paulovi a bez mrknutí oka pokračoval dál v cestě. Stačil jen zvednout obočí směrem k Johnovi.

It's been a hard days night.. 

.