Milost osudu

Anotace: netradičně psaná MIKRO-povídka o záchraně kněze před šibenicí...těsně před vykonáním popravy...

Francie 1756
Na návsi
12 hodin, 36 minut, 21 sekund.
Zraky přítomných hledí vpřed.
Odsouzený hledí k zemi.
Soudce čte jeho ortel.
Zpečetěný osud.
Tvrdý konec chudáka.
"On není vinnen!"
V davu to zašumí.
Asi jako v lese.
Když se o sebe otře listí.
I stromy mají duši.
I stromy mají touhu.
Ten hlas byl blízko.
K patě šibenice kráčí muž.
"On není vinnen!"
Soudce nakrčí obočí.
Muž Slova přikyvuje.
"On není vinnen?"
"Ne, není....!!!"
"A kde psáno, tak, he?"
Ohavný škleb se zračí v soudcově tváři.
"Psáno tak v psaní....
...které zde, jest."
V ruce drží obálku.
Na ní je otisk pečetě.
Dvouhlavý lev!
NALÉHAVÉ!!
MILOST!!!
"Zešíleli snad?"
"Kdo, pane?"
"Ti nahoře!"
"Pokud myslíte našeho císaře,
tak zrovna teď šílí láskou
k jedné dámě, kterou si chce vzít...
(otočí se do davu)
..a tento muž je v dán milost
osudu, aby zpečetil svazek
dvou lidí..."
V davu někdo pláče.
Pláčou ženy.
Pláčou starší panny.
Ach, jak dojemná to scéna
vystřižená jako z doby Shakespearovy.
"Nebuďte blázen,
náš císař si tohle
(ukáže na dopis i na odsouzeného)
přece nemůže vzít na triko!?"
"To ne, on nosí kroužkovou
zbroj na prsou, a na veřejnosti
někdy i pancíř.
Jeho srdce je z oceli."
"A srdce tohoto ničemy...
...patří šibenici, haha!"
"Nikoliv!"
"Ten muž půjde se mnou,
a Vy se styďte.
(ukáže na spoutané ruce odsouzeného)
Rozvažte toho chudáka!
(ukáže do davu)
Nekmrte lidi popravami,
už tak je ve světě dost zla,
které se šíří jako mor."

Vysvobozený odsouzenec-kněz
se svatě zahledí svému zachránci do tváře.
"Políbil bych Tě synu, a Tvé ruce..."
"...ano, ušetřeme se formalit.
Nemáš zač!
To, že jsem zachránil Tebe,
ještě neznamená, že jsem zachránil
svoji duši..."
"Ta jistě nepůjde do pekel..."
"Nech těch nesmyslů,
nežeru ty kecy jako ´ó bože na nebesích´
co jsem měl splnit jsem splnil,
teď musíme jít."
Nikdo v té chvíli nedýchal.
Všichni hleděli na dvojici mužů.
Všichni hleděli na vykupitele hříchů
a svatého apoštola....

To je teď ovšem minulost,
budoucí zítřky, ač jsou někdy
dosti nepředvídatelné,
nemusejí v osudových okamžicích
končit takto růžově....

I když si to všichni přejeme,
a hledíme s hlavou vztyčenou.