Začarovaná noc. (7)

Anotace: Pytláci řádí a Ema to rozhodně nehotlá nechat jen tak.

Sbírka: Začarovaná noc

Dnešní den je obzvláště vydařený. Jako velcí fandové přírodních úkazů, jsme se rozhodli prozkoumat krásy přírody. Tak jsme vyšli brzy ráno a nyní je to dvě hodiny co se kocháme nádhernou panenskou přírodou. Sluníčko nás schovává pod své paprsky a tak nám není moc zima. Oblékli jsme se hodně. Vždyť já mám na sobě dvě trička, svetr a bundu. Totéž ostatní. Vyjeli jsme z poměrně teplých krájů do zimy a tak se není čemu divit. Dnes jsem ale unavená. Možná je to změnou klimatu. Nevšímám si bolesti hlavy. Teď se soustředím na své přátelé, na nádhernou krajinu a jako obvykle na cvakání fotoaparátů. Děláme kraviny, jako vždycky. Pozujeme před fotoaparáty a představujeme si, jaké jsme celebrity na červeném koberci. Kluci nás fotí. Mell se směje každičké kravině, co vymyslíme a já vlastně taky. Nálada je více, než dobrá, alespoň do chvíle, než slyšímě hluboký hlas medvěda, jenž křičí tak nahlas, že by ho slyšel i hluchej. Nejsme daleko od obydlené oblasti. Tudíž na nás ten medvěd nepujde. Tedy snad. Kdyby nebyla v Kanadě zima, skočila bych do toho průzračného jezera, které je tak nádherné, že mě láká jít se koupat. Nejsem blázen a nejsem ani otužilá, což se o ostatních říct nedá. V takové kose se tam jdou někteří koupat. Jsme svědci závodů v plavání v takové ledové vodě. Je mi zima za ně, ale přesto tam stojíme a jsme zvědaví na to, kdo to zvítězí. Vzhůru stoupá mlha, jsou to blázni, že se v tom dokážou koupat. Je čas na oběd. Vracíme se s prázdným žaludkem do chaty.


"Pane Bože!" Zakřičíme všichni jednohlasně, jen co otevřeme dveře do chatky. Celá chata je vzhůru nohama. Věci máme vyházené. Ale po dokonalejším prozkoumání zjistíme, že nám vlastně nic nechybí. Pak tedy nechápeme, co se stalo a proč pachatel nic nevzal. Jde snad o to, aby nám někdo vyhrožoval?
"Máme tu nový případ Emo." Zadívá se na mě Petr s tak vážnou tváří, až se neudržím úzměvu.
"To máme. Ale nejdříve zavoláme místní policii." Řeknu a všichni pokývnutí hlavou souhlasí, že právě to bude to nejlepší, co teď můžeme dělat.
Policie nám nakázala, že máme vše nechat jak je a že hned přijedou. A taky to se stalo.
"Dobrý den. Jmenuji se Hanna Freemanová a toto je můj kolega John. Můžete nám říct od začátku, co se tu stalo? Prosím aby zatím mluvil jen jeden z vás. Budeme si váz volat po jednom. Nejde o nic vážného, jen chceme mít jistotu, že výpovědi od vás budou shodné. Prosím vás slečno. Jak se jmenujete?"
"Ema."
"Dobrá Emo. Pojďte tedy nahoru do vašeho pokoje. Promluvíme si o samotě."
A to také uděláme.Všichni ji řekneme naší verzi, která je překvapivě úplně stejná. Polici nám řekla, že jde o místní gang na který nemůžou, protože nemají proti nim důkazy. A tak se můžeme dále jen stresovat tím, jak to celé dopadne. Já a Petr jsme se nabídli, že ve vyšetřování pomůžeme, jelikož jsme už tak trochu v tomto oboru zaškolený. Paní Freemanová s námi souhlasí a my jedeme na stanici. Mell je s Alexem v chatce a snaží se ji dát do pořádku. Fotografie už policie udělala, ale co to bylo platné, když žádné důkazy, včetně otisků nenašli.

Policejní stanice...

"Jsme moc rádi, že jste se nabídli a chcete nám pomoci s vyšetřováním. Vím, kdo by to mohl udělat. Máme zde tolik případů, které jsou stejné jako ten váš. Ale nikdo na pachatele nemůže, protože nemáme dostatečně dobré důkazy, které by obstály u soudu. Jsou jako duchové. Žádné stopy, kromě nepořádku v bytě nezanechají."
"Takže je tento případ obzvláště náročný. Smím se zeptat. Jak dlouho se je snažíte chytit?" Ptám se jich ze zvědavosti a hlavně také proto, abych si objasnila pár věcí.
"Je to už dva roky, co tady začali řádit. Máme však podezření, že kromě krádeží mají na svědomí i pytláctví. Slyšeli jste o tom něco?"
"Ano, naše kamarádka Mell o tom něco slyšela. Řekla nám, že berou hlavně kožichy" Zapojil se do konverzace Petr.
"Ach, ano. Je to tu strašné. Věřte mi. Zvířat ubívá a to hlavně těch, kteří jsou chránení."
"A to s tím nikdo nic nedělá? Ředitel přírodní rezervace, prezident, nebo tak?" Divím se jen tomu, že by tohle nikoho nezajímalo.
"Ne. Nikdo nevěří, že by to mohli být oni. Myslíme si, že ředitel přírodní rezervace v tom jede s nima. Věřte, nebo ne, ale za kožešiny, které jsou z pravého medvěda, nebo jiných zvířat jsou lidé schopni dát celé mnění. Několik tisíc dolarů, někdy i milionu. Pokud nemáme důkazy ani na ředitele a nebo na jeho gang, nemůžeme jednat."
"To je strašné." Petr se tváří dost vážně a ustaraně. Je citlivý a tak ho ta věc se zvířaty mrzí, stejně jako mě.
Ale ne.
Je to tady zas.
Padám a opět nevnímám realitu, jediné co slyším tak to Hanny hlas. Teď jsem se zase ocitla ve snu. Mohu ho změnit. Zkusím se podívat do tváře pachatelů. Zdá se mi to, co předtím. Slyším střelbu. Ve chvíli, kdy je mají ochranáři postřelit, se podívám do jejich tváře. Je to divné. Postřelili je, ale krev jim neteče. A pak mi to dochází. Mají neprustřelné vesty. To ale ochranáři nevědí. Pak se zase probouzím.
Snažím se vstát.
Hanna se na mě vyděšeně dívá.
"Pro pána Boha. Co se vám to stalo?" Paní policistka je tak vylekaná. Petr kupodivu ne. A tak je to jasné. Irena mu už něco řekla. Jsem docela mimo. Nemohu se vzpamatovat.
"Nic se neděje. Jen vysoký tlak, má to dědičný." Uklidňuje policistku Petr. Aha takže to neví. Trochu se mi ulevilo, že mu to mohu říct já a ne Irena.
"Kdy máte domluvenou tu akci na dopadení gangu?"
"Jak o tom víš?" Dívá se na mě Hanna dost udiveně.
"Vím to, zdálo se mi o tom. Chci vám říct něco, co ví jen Mell a Irena. Prosím nechte si to pro sebe."
A tak jsem jim to všecko řekla. To co zažívám od malička. Dívají se na mě a Petrovi myslím už dochází, že vysoký tlak nemam. A že mu Irena neřekla pravdu.
"Páni, no to mě teda podrž." Petr je dost vylekaný. Co když mě nebude už milovat? Co když je tohle to, co nás rozdělí? Bojím se. Nechci o něj přijít. Bože, prosím... Neudržím se a začínám při té představě brečet. Petr mě objímá a šeptá mi do ucha. Jak mě nikdy neopustí. Že by přece jen Bůh vyslyšel mé prosby?
"Aha." Je jediné, co dokázala říct. "Tak ty jsi ta, o niž mi má matka říkala."
Nerozumím tomu co říká.
"Prosím?" Trpělivě se ptám.
"Má matka má to samé co ty. Proto mě to moc nepřekvapuje. Musím vás s ní seznámit, jistě si budete mít co říct. Hodně mi v případech pomohla díky tomu, co se jí dělo. Nejste v tom sama." Usmála se na mě a objala mě.
"Děkuji, ale než se s ní setkám musím vám něco říct."
"Další překvapení?" Usmívá se Petr a já jsem za to moc ráda. Nevyplašila jsem ho, jak jsem si ze začátku myslela.
"Ta akce bude k ničemu. Postřelí je, ale oni budou mít neprůstřelné vesty."
A jen, co to dořeknu zavolá Hanně její parťák a říká jí že je postřelili. Oni samozřejmě unikli.
A před námi je nový případ.