O ČAROVNÉ SÍTI A LÁSCE AŽ ZA HROB (2/4)

Anotace: Pokračování, které navazuje na 1. část zveřejněnou 8.6.

Sbírka: O ČAROVNÉ SÍTI A LÁSCE AŽ ZA HROB (Pohádka pro dospělé)

/pokračování pohádky pro dospělé/ 

 

Karlovi se z toho déjà vu  sevřel žaludek – nepatřičnost stínu smrti v konfrontaci s někým tak blízkým, mladým a vitálním ho povědomě a silně mrazila... „Potřetí? A to ti dělali vždy transplantaci? Nebo spíš asi nějaké náročné terapie?“

 

„Ne, pouze jednou...Jinak je to stále dokola, radioterapie, chemoterapie... Nejsem moc vybíravý, líbí se mi od každého něco...“, prokázal poněkud morbidní nadhled nad svou situací Dan.

 

Karla se zmocnila úzkost, věděl však, že musí před Danem zůstat nad věcí, proto přepečlivě volil další slova: „Je mi jasné, že to je hodně velká zátěž... A vlastně jsi mi potvrdil, co už jsem tak nějak tušil... Jsi ale mladý a odhodlaný, už jsme si dříve psali o tom, jak je důležité být pozitivní... Tak se ještě zakousni do toho psaní a něco mi zase pošli... Myslím, že Argos ti určitě taky dodává hodně energie...“

 

„Jasně, jsem pozitivní, když je mi dobře... V jiných chvílích moc ne.“, zůstal pevně na zemi Dan a ohledně svého psa dodal: „To ano...On pokaždé cítí, když něco není v pořádku, a vždycky se tak přitulí... Jednou se ode mě nehnul skoro dva dny, teta ho musela doslova tahat ven, aby se vyvenčil...“

 

Karel se tak jen utvrdil v předsevzetí, že udělá vše pro to, aby Danovi také sám dodal co nejvíc vůle k životu. Něco se v něm silně bouřilo, co ho strašně zatvrzovalo a nutilo ho vzepřít se opakované nespravedlnosti osudu. Vzpomněl si na své dávné návštěvy u nemocného Honzy, jak asi rok po operaci vše nasvědčovalo tomu, že je dokonce z nejhoršího venku, a jak zničehonic nastalo opětovné a definitivní zhoršení. Dodnes vidí před očima Honzův upřený pohled, když se po poslední návštěvě rozloučili a jak se pak asi po padesáti metrech ještě otočil a viděl ho stále stát na konci ulice a v tu chvíli věděl, že to je poslední pohled, který si kdy spolu vyměnili... Vybavil si také okamžiky, kdy nejdříve ztratil odvahu přečíst u rakve slova, která si tenkrát po dohodě s Honzovými rodiči připravil, jak se mu podlamovala kolena, když pak tu odvahu přeci jen sebral, a jak se mu nakonec ulevilo, když Honzovi pouštěli naposledy jeho oblíbenou Závidím od Nadi Urbánkové http://www.youtube.com/watch?v=h4AOud5_tK8 , že pro něj udělal aspoň to jediné, co ještě udělat mohl... Stejně se mu pak ale o něm dlouhé měsíce zdály živé sny a mockrát přemýšlel o tom, že by svůj život i vyměnil za to, aby tu Honza mohl zůstat - vždyť měl takové nadání, byl středem každé společnosti, nezkazil žádnou zábavu a životní energií překypoval za dva, dokonce ještě i v době, kdy s rakovinou naplno zápasil. V Karlových nevyřčených úvahách měl Honza na budoucnost větší právo, než on sám, a ty představy o krajní oběti, pokud by ji bylo možné přinést, nebyly jen nějaké romantické vize. Ta neuskutečnitelnost podobné výměny jednoho života za druhý mu tenkrát působila další bolest, ale to by stejně nikdo nepochopil... Zrovna jako to, že si dlouho vyčítal, že se neodhodlal Honzu ještě v otevřené rakvi pohladit po tváři, jakoby mu tím snad mohl znovu vdechnout život... To vše teď Karlovi proletělo v jedné změti hlavou.

 

Věrný pes - to bylo to správné téma, přes které bylo možné a potřebné přehodit list, a také to Karel rychle udělal: „Tak to je krásné, jak k tobě přilnul, to je až dojímavé, opravdu... To je na zvířatech úžasné, že nemají potřebu předstírat a dělají jen to, co opravdu cítí... A píšeš něco nového?“ Odpovědi na poslední otázku se už nedočkal, Dan opět rychle odešel s tím, že ještě právě musí vyvenčit psa.

 

O to větší překvapení bylo, když nazítří našel Karel v počítači další Danův text s drobnou průpovídkou: „Schválně jsem počkal, až se odpojíš. Nemusíš to číst, třeba jen kdyby ses nudil...“ A následovalo něco, co Karla přivádělo už vysloveně do rozpaků, přestože se to opět četlo jedním dechem. Byl to jakýsi zážitek mladého hrdiny na pokraji snu a skutečnosti, který se stal za bizarních okolností sexuálním otrokem a k perverzním sado–maso hrátkám si ho půjčují různé hollywoodské celebrity. Závěr byl opět stručný – mladý muž byl po návratu do reality všedního dne pyšný na to, co všechno prožil a v jaké společnosti se vlastně pohyboval. Povídka končila větou: „Až se na mejdanu pochlubím, kdo všechno mě ošukal, budu celebritou já!“

 

„Mistr posledních vět“, pomyslel si Karel, když po odložení četby opět zalapal po dechu. „Dane“, pustil se pak po velkém rozmýšlení do odpovědi, „ povídku jsem přečetl opět jedním dechem a dost jsem zpočátku váhal, jestli už to opravdu není především porno... Sice jsem i tentokrát, byť už hodně ztěžka, dospěl k závěru, že snad ne - nicméně zašel jsi až na tu nejzazší hranu. Spousta jiných by už asi řekla, že to nemá s literaturou nic společného, ale já sám se opět přikláním k tomu, že to je literatura a dokonce si stále myslím, že i dobrá. Zase je to výpověď o tom temném zákoutí, které v sobě asi má většina lidí, ale které si každý bojí sám sobě přiznat... No - kde jsou hranice literatury a kde je hranice perverze, která jen někde latentně dřímá anebo je třeba i přiznaná...? Kritériem snad může být, zda to ubližuje druhým - to je možná ta mez, která by měla být nepřekročitelná... Jinak je to výpověď o svobodě - o svobodě mít vlastní představy, právo na vlastní vnímání štěstí atd. - pokud tedy nikomu druhému tím neubližuju. A to myslím splňuješ - v tom tvém psaní není skutečně nic, co by někomu jakkoliv mohlo uškodit - pokud se někdo bude pohoršovat, bude se pohoršovat nad svými vlastními představami anebo si bude hrát na soudce intimity druhých, což je taky jakési duševní porno - pasovat se do role samozvaného inkvizitora... Teď vedu vlastně polemiku i sám se sebou... I mě jsi tím dovedl až na nějakou hranu - gratuluju! Já považuju svobodu člověka ve všech směrech za jednu z nejvyšších hodnot - proč bych měl z toho vyjímat sex...? A že to je napsané velmi čtivě a že máš opravdu velký talent - o tom už nemám nejmenších pochyb. Tak směle pokračuj a nedej se ničím odradit!“ Karel už sám sebe s údivem v těchto slovech skoro nepoznával.

 

Dan byl ve své odpovědi poněkud stručnější: „Když jsem se ráno vzbudil, říkal jsem si, že jsem ti to neměl posílat, že už opravdu budu vypadat jako úchyl, že píšu skoro jen takové věci. Vypadám jako úchyl?“

 

Tato vzájemná důvěra, kdy i Karel byl ke svému mladému kamarádovi maximálně otevřený a svěřil se mu s řadou svých prožitků, s inspirací ke svým básním a se spoustou dalších věcí, o kterých doufal, že mohou Dana i poněkud rozptýlit a nechat mu zapomenout na pitomou leukémii, z nich udělala jakési spiklence a bylo vidět, že je vzájemná komunikace docela baví a že se na sebe každý den doslova těší. Tedy zpočátku to byl každý den, ale postupně Dan začal své návštěvy na síti vynechávat, objevil se třeba jen jednou za dva či dokonce tři dny a také vydržel konverzovat stále kratší dobu. Už si kolikrát pořádně ani nestačili všechno doříct, jak se Dan rychle odporoučel.

 

Karla tato situace čím dál víc znepokojovala a stále častěji mu to připomínalo Honzu, ke kterému kdysi, podobně jako nyní k Danovi, přilnul, a který mu nakonec neúprosně a krutě ze života zmizel. Karlovi se tak stále neodbytněji vybavovaly pocity, které tenkrát zažíval a které milosrdná paměť mezitím zasunula kamsi do podvědomí, aby je nyní zlověstně zase začala připomínat. Jedním z těch nejintenzivnějších pocitů byla právě ona nesplnitelná představa výměny svého života za ten Honzův. Od té doby se však Karel setkal již s mnohými věcmi, které se nedaly jen tak rozumově vysvětlit, a také poznal jednoho člověka, o kterém tušil, že toho ví o životě po životě víc, než kolik je ochoten jen tak někomu druhému sdělit. Seznámil se díky němu i s některými meditačními praktikami a přesto, že nebyl nijak zvlášť horlivým ani pilným učedníkem v této oblasti, dokázal už docela svou mysl odpoutat v určitých okamžicích někam, kde se necítil tak úplně vázán obyčejnou zemskou gravitací. Byly to ale spíš jen takové záblesky, které zažíval jen občas, když potřeboval zapomenout na běžné denní starosti. Měl někdy potřebu utíkat do svého vnitřního azylu, aby se mu časem nestalo totéž, co mnoha jeho známým - že totiž poztráceli smysl pro čest, soucit s druhými a schopnost vnímání drobných radostí, které jsou tak nesouměřitelné s pojmy jako kariéra, peníze, úspěch.... Po pár meditačních večerech se mu pak vždy zase vracel jakýsi duševní nadhled a vnitřní vyrovnanost i klid. To mu stačilo a dál neměl potřebu zacházet. Až teprve teď...

 

Rozhodl se, že se ve svých večerních seancích pustí dál a zkusí malinko poodhrnout roušku tajemství, které se zatím dotýkal méně, než snad jen zlehka. Měl už za sebou roky obmýšlení a zkoušení různých technik, všemožných cvičení koncentrace mysli, sebeovládání, ale teď se do toho vloží opravdu naplno! Bude to vyžadovat potlačení vlastního ega až téměř k jeho neexistenci ve chvílích dotýkání se hranic mezi zde a tam , ovládnutí chodu vlastních myšlenek až k jejich úplnému zastavení a ponoření se do absolutního ticha a prázdna, zkrátka dokonalé ovládnutí mysli. Náhle jako by to již jednou až do dna prožité utrpení skrz Honzovu smrt dostalo konečně smysl – buď se znovu trpně podvolí osudu nebo se mu tentokrát vzepře a překročí pomyslnou hranici mezi možným a nemožným. A on se zkrátka nepodvolí!

 

                                                                                               pokračování