O ČAROVNÉ SÍTI A LÁSCE AŽ ZA HROB (3/4)

Anotace: Pokračování pohádky pro dospělé (navazuje na předchozí části z 8.6. a 10.6.)

Sbírka: O ČAROVNÉ SÍTI A LÁSCE AŽ ZA HROB (Pohádka pro dospělé)

/Pohádka pro dospělé/ 

 

Jako vždy, když se pro něco naléhavého rozhodl, rozbušilo se mu srdce a musel se nejdřív uklidnit, usebrat se, mít znovu čistou hlavu. Vzal si proto své oblíbené Literárky a začetl se do jakéhosi rozhovoru s genetikem, který předpovídal brzké naklonování neandrtálců a další neuvěřitelné vědecké zázraky překračující jeho dosavadní představivost. Pobaveně si přitom uvědomil, že i on se chce pokusit o něco, co by si většina lidí nikdy nedokázala představit, a v duchu se ušklíbl, že není aspoň jediným bláznem na světě, kterému by se ostatní nejspíš vysmáli. Spadl z něj jakýsi pomyslný kámen a náhle se cítil docela nad věcí. Ano, o tom to je – nepodlehnout panice ani skepsi, euforii ani zoufalství, prostě zůstat nad věcí! A on od této chvíle bude – ať už se jeho záměr zdaří nebo ne!

 

Toho večera začal s první soustředěnou meditací a pak pravidelně pokračoval den co den - ráno, odpoledne a večer před spaním. Asi po třech dnech se mu podařilo poprvé dostat svou mysl do takového stavu, že cítil, jak se jeho duše na chvíli jakoby osamostatnila, nevěděl, zda to trvalo půl sekundy nebo půl hodiny, byl to pocit, který se slovy nedá popsat – naráz jako by nebyl a přitom byl všude, ale ne fyzickým způsobem, jeho vědomí se nevysvětlitelně prolnulo jakousi neznámou dimenzí, nebyl schopen si nic uvědomit, ani sám sebe, ani prostředí, ve kterém se nachází, stal se na mžik něčím, co mu bylo sice důvěrně známé, přitom se to však ničemu nepodobalo.

 

Prostoupil ho pocit vrcholného štěstí, naprosté blaženosti, ale pak sebou zničehonic trhl, jako by se čehosi zalekl, a začal se probírat. Uvědomoval si postupně své tělo i mysl, chvíli se mu zdálo, že je celý ztuhlý a všechny svalové partie jako by byly přeleželé. Ale i to trvalo jen krátce, pak se trošku otřepal, protáhl a cítil se náhle neuvěřitelně svěží, odpočatý, jako snad ještě nikdy předtím. Připadal si jako dítě nabité energií, jen v dospělém těle a s dospělým uvažováním. Uvědomil si, že před chvílí tam za tou pomyslnou hranicí už neměl tělo, byl to sice stále on, byl ale nějak jinak, tělo ke své existenci vlastně nepotřeboval.

 

Tato zkušenost mu dodala jistotu, že se vydal správným směrem. Stále ještě sice nevěděl, jak s tím naloží, ale bylo mu jasné, že to je ten pevný bod, který stále hledal a o který se potřeboval ve své neurčité konstrukci budoucích dějů opřít. Věděl, že při každé příští meditaci se posune zase o kus dál - už ví, jak na to.

 

Při další seanci se pak opravdu jeho duše od těla odpoutala úplně, nacházela se v nové dimenzi, kterou si pro sebe opsal jako prostor dokonalé blaženosti a neomezeného poznání - barvy, tvary, zvuky, to vše se slilo do jakési pralátky, ve které se jeho vědomí rozpustilo ve všudypřítomném podvědomí, jež prostupovalo naprosto vším a které si mohlo v nekonečné škále vybírat k harmonickému sdílení jednotlivé tóny nebo akordy podle toho, co mu zrovna přišlo vhod. Ano, tóny a akordy, tak by se to dalo nejlépe popsat, i když to nebyla hudba z tohoto světa – každý tón i akord měly i svou vnitřní barvu, jakési prostupné souznění a příjemnou vibraci s ním samým, měly i svůj pratvar, který se ale jako améba měnil, prostupoval jinými tvary, zrovna tak jako barvy přecházely plynule jedna v druhou a současně vytvářely nové vjemy, nebyla v tom ale žádná posloupnost, bylo jen jakési proměnlivé tady a teď, vše v jednom celku současně a bez plynutí času.

 

Ještě s tím neuměl zacházet, bylo to, jako když se znovu učí chodit, vnímat, vše mu bylo důvěrně známé, ale současně úplně nové. V částečkách či shlucích té pralátky, které ale neměly žádný známý určitelný tvar a byly zcela prostupné, se vynořovaly vzpomínky, tušil v nich, že je mu nablízku jeho dávno zemřelý děda, cítil tu radostnou energii a náklonnost, která odněkud přicházela a která byla příjemná skoro jako mámino pohlazení v dětství, projel jím povědomý Honzův zkoumavý pohled, plný laskavosti a porozumění, rychle však zase zmizel, ucítil vůni na ohni pečených brambor a probleskla jím vzpomínka na smějící se Janu, nejlepší kamarádku z dětství, s níž podnikali dobrodružné výpravy a ztropili spoustu rošťáren a která už byla také dávno po smrti. Ty vzpomínky se zrychlovaly a vířily kolem něj, pak se zase rozestupovaly a mizely,

 

Rychle se v nich objevovaly a hned zase ztrácely otisky dávno zapomenutých tváří – milovaná a laskavá paní učitelka Slezáková z první třídy, kamarád z gymnázia Ondra, jenž si vzal pod tíhou nešťastných okolností kdysi život, ale také se tam mihl táta, se kterým měli komplikovaný vztah, tady se však jevil laskavý a plný pochopení, které mu od něj v dětství tak chybělo. Všechny ty bytosti ale byly bez jakékoliv tělesnosti, byly to jejich duše, které sice nebylo možné spatřit, ale přesto je Karel mohl vnímat, komunikovat s nimi prostřednictvím jakéhosi intuitivního sdílení, dokonce libovolně s kýmkoliv souběžně, podle toho, s kým vším se jeho duše vzájemně právě propojila. Všechny ty snové obrazy, vzpomínky, pocity, zážitky, vjemy se vynořovaly ve zvláštním propletení, byly ale mimosmyslově rozeznatelné, bylo to, jako by se všichni společně vznášeli v beztížném vánku v nekonečné jiné dimenzi, kde se nedá nic uchopit a podržet, současně se ale nedá ničemu ani vyhnout, vše pulzuje v jakési zvláštní harmonii, není v tom ani neklid ani ticho či absolutní klid. Všechno je vším a Karel cítil, že jak tím prostupuje, tak všechno prostupuje také jím a vše je na sobě nezávislé i závislé zároveň.

 

Pak se náhle začal propadat do jakéhosi víru, který se stále zrychloval až k závrati, a probral se znovu na křesle ve svém vlastním těle, byl jako omámený, ale aniž by byl schopen popsat cokoliv konkrétního, co se s ním událo, vybavil si tu celkovou atmosféru a věděl, že navázal spojení se světem na odvrácené straně. Rád by se ještě vrátil k setkání především s Honzou, ale teď už to nešlo. Zeptal by se ho na spoustu věcí, zejména ve spojitosti s Danem, který se možná ocitá také někde u brány smrti, rád by si ujasnil, co by pro něj mohl dělat, zda má vůbec smysl něco dělat, zda se může člověk vzepřít osudu a pokud ano, tak za jakých podmínek. Teď už ale vše bylo zase jen jako rychle se rozplývající vzpomínka, doznívající pocit štěstí rychle vyprchával a začaly se dokonce vynořovat pochybnosti, zda to vše nebyl třeba jenom sen, který nemá s existencí duše po životě nic společného.

 

„Ale ne, to nemohl být pouhý sen“, pomyslel si, vždyť to vše bylo tak extrémně jiné, než co kdy dosud poznal, až na to, že ty éterické bytosti v onom světě byly dříve konkrétními lidmi, kteří Karla kdysi nějak pozitivně poznamenali.

 

Věděl, že toto všechno si potvrdí, pokud se mu podaří do onoho světa proniknout znovu a opakovaně. Bylo mu zřejmé, že jeden prožitek ještě nic neznamená, že je třeba ho podstoupit opakovaně a teprve, když budou vjemy stále podobné a když si osvojí dokonale jejich významy a najde komunikační možnosti tam na odvrácené straně, teprve pak se potvrdí, že se nejedná jen o nějaký bizarní sen.

 

Při další meditaci se mu však vůbec nepodařilo se za onu pomyslnou hranici dostat. Snažil se usilovně, ale čím víc se podvědomě obával, že by se mu nemusel předchozí úspěch znovu podařit, tím víc to nešlo, myšlenky na možný nezdar nebylo možné vytěsnit z hlavy, a to přitom byl základní a nezbytný předpoklad – potlačit a vymazat všechny myšlenky, na cokoliv. Jen v takovém stavu se mysl samovolně a nenápadně přenese na onu odvrácenou stranu. Po tomto neúspěchu propadl téměř zoufalství a začal ještě víc pochybovat o tom, zda minule nepobýval spíš v nějakém podivném snu, než skutečně na onom světě.

 

Jakmile ho však největší zoufalství přešlo, řekl si, že když to dokázal jednou, může to zvládnout zas. Jen musí nechat své podvědomí pracovat bez nucení, být patřičně odpočatý a hlavně se zbavit jakýchkoliv emocí, především strachu, který je nepřítelem ze všech nejhorším. Naordinoval si proto jakýsi „restart“. Dva dny se věnoval po večerech jen zálibám a snažil se vůbec nemyslet na meditace, svůj neúspěch, dokonce nešel ani na síť, pohroužil se jen sám do sebe, pustil si Mahlerovu pátou symfonii, pozoroval večer oknem odlesky neónů a kouř z komínů směrem k horizontu Prahy , vypnul mobilní telefon a napustil si i masážní vanu a se zavřenýma očima poslouchal šumění trysek, cítil po těle šimrající bublinky a nořil se do bohaté pěny. Vybavoval si přitom ty nejkrásnější okamžiky z minulosti, nechal se konejšit úsměvnými vzpomínkami na klukovské hry v dětství, unášet opojnou závratí z prvních udiveně nesmělých lásek, prostupovat nejslastnějšími záchvěvy z doteků při milostných hrách a pomyslně se znovu propadal v extázích mladých těl, zkrátka se nechal unášet vším, co ho mohlo nějak odpoutat od přítomnosti, aby se unavená mysl očistila od všech zbytečnýh nánosů.

 

Po dvou dnech už se cítil zase zpátky ve formě a pustil se znovu do dalšího pokusu o přenesení se do jiné dimenze. Když se mu pak opět podařilo důkladně uvolnit hranice své mysli, zalilo ho jasné, až oslepující vnitřní světlo, které však bylo velmi příjemné, a náhle jako by se jeho podvědomí v šíleném až závratně rozpínavém víru rozprostřelo všemi směry té nevysvětlitelné záře a když se rychlost zničehonic rozplynula v nekonečnu, uvědomil si, že je zase uprostřed všech svých příjemných zážitků, vjemů a vzpomínek, které ho v běžném životě potkaly, a že spolu tvoří jeden vzájemně propojený celek.

 

Připomínalo to nekonečný širý oceán, jeho paměť se vymanila z jakéhosi sevření a umožňila mu pocítit, že to je téměř totéž, jako když se ještě coby lidský zárodek těšil blahodárné přízni matčiny dělohy, vychutnával si oázu naprostého bezpečí a jedinečně rajského štěstí. Jen ten oceán tentokrát nepřipomínal tekutinu, ale jakousi eterickou esenci, v níž se jeho duše vznášela, rozpínala se bez jakékoliv námahy do všech stran a zase se v klidu vracela do koncentrovanější podoby, jen tak, jak ji to zrovna napadlo. A vyzařovala jakési neviditelné paprsky, ohromnou síť neviditelných paprsků, jako malé neviditelné slunce, a v tom oceánu blaženosti bylo takových sluncí na miliony, svými paprsky se navzájem dotýkaly, byla to spíše taková pohlazení, která Karlovi připadala důvěrně známá a občas poznával v těch vyzařujících bodech ty dřívější milované lidské bytosti, s nimiž ho pojily společné prožitky.

 

 

                                                                                   pokračování