Zdechni jako poslední pes

Anotace: 5.9.2013

Opět na šichtě. Poslední dobou mi je ta nakládací půlhodina dlouhá, tak kouřím. Vlastně nevím co dělat jinýho – na osmisměrky je moc tma, sudoku mě nebaví. Kouřím a přemýšlím o životě. Proplítám se v perfektně osvícené hale mezi poštovníma klecema, do kterých se nakládaj bedny s dopisama. Každej tu pracuje a kdo ne, ten práci aspoň předstírá. Už mi naložili půlku auta a vezou další a další klece, dnes toho bude asi dost. K vedlejší rampě právě couvá modrá dodávka. Nesměle a opatrně, jako couvá dvanáctiletá holka z nabídky prvního pohlavního styku na dětském hřišti. Moje ruka mluví. Moje ruka říká kolegovi „Pojeď, můžeš, ještě kousek“. Dokouřil jsem a jdu do auta. „Děkuju“ ozve se z vedle. „Jasný“ říkám. „Motaj se tu jak maďaři v kukuřici a neukáže ti ani jeden. Co jedeš?“ „Brno“ odpovídá slyšitelným hantecem. „Já Olomouc“ říkám. Odešel dovnitř. Slyším bouchání na kastli dodávky. „Abfahrt?“ ptám se německy z okénka, hodiny ukazují lehce po půl dvanácté a v Africe teď někdo určitě prohrál svůj boj s HIV. „Jo, můžeš popojet“ křičí skladník a čeká. „Achjo, on mi to nezavře“ říkám si. Vystupuji tedy ven, prásknu s dvoudílnými dveřmi nákladového prostoru a mladej kluk s rovným kšiltem mi nasazuje plombu. „Díky, dobrou“ říkám a sedám si zpět na místo řidiče. No vida, pět minut k dobru. Tak ne, Brňák přišel na pokec. Zajímalo ho odkud jsem a moje autokamera. Pět minut se rozplynulo jak plastová lžička v mátovym čaji „Nic, jedu“ říkám a startuju. Loučíme se, nastavuju navinu a vyrážím.

Ne, že bych za ty dva měsíce neznal trasu, ale nefunguje mi tachometr, tak ji používám převážně jako ukazatel rychlosti. Kurva, zapomněl jsem si transmitter. No nic, holt jsem odsouzenej k poslouchání komerčních sraček na ještě komerčnějších rádiích. Na úvod se mi snažila Lenka Filipová vysvětlit, čemu se prý říká láska. Tma, bílý čáry, tma. Najedu na Hradeckou dálnici a vlastně nevnímám až na její konec. „Úsek Poděbrady – Chlumec uzavřen“. Vida, stereotyp se nekoná. Najíždím na úzkou silnici v polích a doufám, že se někudy zase vrátím na dálnici. Autobusák přede mnou mi bliká doprava, ať ho předjedu. Překvapil. Takovouhle slušnost bych po svých zkušenostech od člověka, majícího značku z moravskoslezského kraje s písmenem „T“ uprostřed, nečekal. Po předjetí tedy pouštím mou oblíbenou děkovací diskotéku – blinkr doleva, doprava, doleva. Problikne mě dálkovými světly, což v tomto případě mělo být cosi jako „Není zač“. Na chachara vážně výkon. V Chlumci se vracím na dálnici, plyn na podlaze a snažím se dohnat nabrané zpoždění. Elán mi vydržel až někam před Vysoké Mýto, kde k mému neštěstí převáželi nadměrný náklad a všichni jsme byli nucení jet zhruba 60 km/h. Achjo. V Mýtě je postupně předjíždím a valím po prázdném tahu I/35, vedoucím od Hradce Králové až ke slovenským hranicím. Mým stanoveným check-pointem, což je z dálky svítící červená benzínka s dobrou kávou a usměvavou obsluhou, ležícím mezi Litomyšlí a Moravskou Třebovou, projíždím asi o patnáct minut později než bych měl. Rád řídím v noci, dobře se u toho rozjímá. Sjíždím mohelnický kopec a po chvíli najíždím v Mohelnici na dálniční úsek do Olomouce. To, že nepřijedu včas, je už jasný, ale on se svět nezboří a pivo nezdraží. Opět tedy sešlapávám pedál k podlaze a bezmyšlenkovitě jedu po prázdné dálnici 130-140km/h. V hlavě mi zní Pumpa od Tří sester – „Na dálnici prázdný mžourám z oken, odbyla půlnoc a dochází mi palivo…“ – bohužel jen v hlavě, z repráků hraje nějaká sračka.  Blížím se ke konci dálnice a říkám si, že už se nemůže nic stát.
A sakra, kamioňák usnul, případně si vychutnává nějakou akční scénu na přenosném DVD, jinak si nedovedu představit, proč se z pravého pruhu najednou ocitnul v levém, když jsem se k němu přibližoval plnou rychlostí. To nemůže dopadnout dobře, ve vteřině se loučím se životem a z posledního záchvatu bezmoci se opírám nohou o brzdu, rukou o klakson a zapínám dálková světla. Již jsem se viděl napasován v návěsu, naštěstí se na poslední chvíli vzbudil a strhl to do svého pruhu.
Znovu jsem se narodil a trvalo mi ještě asi půl hodiny, než jsem začal normálně vnímat.

Dnes nejdu spát, protože musím jet vlakem do Pardubic, vkročit oficiálně na akademickou půdu a zapsat se ke studiu. Na nádraží to žije, někdo dospává na lavičce spánkový dluh, někdo čte noviny a někdo snídá. Sedím v nádražní hale a nasávám dění kolem sebe. Do mé osobní              zóny vkročí muž snědé pleti a nabízí mi časopis typu Nový Prostor, ve kterém se již na první pohled byly krávoviny a který mé aktuálně rozečtené knize s názvem: „Já už si to, tyvole, nepamatuju úplně přesně“ rozhodně nemůže konkurovat. „Udělejte aspoň vy, pane, dobrý skutek.“ Nechci“ říkám, ale on se nenechal odbýt. „Vypadni“ zvyšuji  hlas. „No tak, buďte slušnej a nekřičte“ napomíná mě. „Říkal jsem vypadni.“ „Zdechni jako poslední pes“ odpověděl mi člověk, jež ode mě vyžadoval slušnost. Můj naprosto nerozhozený výraz ho asi naštval, neboť po zhruba minutě šel opět kolem mě a „Ať chcípneš jako pes!“ popřál mi. Nenechal jsem se vytočit a šel jsem si k mladé slečně u okénka koupit jízdenku do San Piega.

Žlutý vlak přijíždí a já jsem zvědav, co mě čeká. O vlaky jsem se vždy dost zajímal, ale vlakem Student Agency jsem ještě nejel. Jančura hraje na vzhled stewardek. Všem „železničním letuškám“, které zrovna vystoupily na perón je od pohledu lehce přes dvacet a na hrudi nosí minimálně trojky. Hledám mnou zarezervované místo a v tom potkávám dvě anglicky hovořící slečny, jejichž hezký nohy ukazovala světu jejich krátká džínová sukýnka „Where is a car number three?“ Měl jsem na jazyku something like „Over there, but you have really nice ….“ Nakonec jsem je pouze usměrnil a kompliment vynechal. Obdržel jsem na oplátku úsměv a šel se usadit na své místo. V kupé byli tři lidé, z toho dva spali (minimálně do doby, než jsem vstoupil).

Jen co jsme opustili malý suchozemský přístav v Olomouci, přišla stewardka a nabídla neperlivej Rajec, kterej chutná jako podprůměrná voda z hajzlu. Jen co se dveře kupé zabouchly, byla v nich zas a nabízela denní tisk: „Děkuji, ale spíš bych si dal kafe“ říkám. Koukla se na mě nechápavě: „Teď jdu s novinama, kafe budu nabízet za chvíli.“ Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si připadal, jako když člověk prostitutce připlácí za líbání. Všechno je nalajnovaný a venku začínal podzim.