ZPOVĚĎ PLANTÁŽNÍKA

                                        ZPOVĚĎ    PLANTÁŽNÍKA

Již tři roky ležím upoután na lůžko. Prý smrtelně nemocen. To mi samozřejmě neřekli, ale doktor byl dnes za dveřmi příliš hlučný. A prý mi nezbývá víc, než nějaké tři čtyři dny života. Budiž, stejně jsem již s něčím podobným počítal. A právě proto chci ještě napsat těchto pár řádků. Pro pozůstalé. Aby poznali, že nečekali na smrt hlupáka.

Ty jediná jsi mne, Irmo, litovala a snad i milovala. Jsem ti za to v těchto posledních hodinách života velice zavázán a vděčen. Ale přesto bych měl já litovati více tebe. Nebo si snad myslíš, že stále ještě lpím na pobytu v tomhle slzavém údolí? Tři roky vlastně nedělám nic jiného, než že se dívám kolem sebe a přemýšlím. A nevěřila bys, kolik lidské špíny a nízkosti jsem za tu dobu musel vymést z kdejakého zákoutí života lidí, se kterými jsem kdysi přišel do styku. O tobě jediné mohu říci, že jsi čistá. No vidíš, a co z toho všeho máš? Jen pokradmý výsměch a opovržení. I o těch pár tisíc dolarů, které ti odkazuji, tě jistě brzy oberou. Zase naletíš na kdejakou krokodýlí slzu a těmi pravými, lidskými, budeš zalévat své tulipány. Ale možná, že právě ty jsi z nás ze všech nejbohatší, i když o tom svém bohatství víš jenom ty a možná, že teď už i já. Nevím, zda pro tebe bude smrt stejně lehká, jako pro mne. Víš, já už na svou minulost nemohu ani myslet. Tolik bych chtěl všechno vrátit aspoň o dvacet let zpět, ale jediným vykoupením je pro mne právě jen smrt. Smrt, kterou jsem tak štědře rozdával jiným na svých plantážích a se kterou jsem se tak důvěrně seznámil a spřátelil, že mě její příchod už neděsí. Nevěřím na žádné peklo. Já si své peklo už prožil. Tři roky jsem je prožíval a to, co mne snad po smrti ještě čeká, už nemůže být ve srovnání s oním peklem nic jiného než ráj. Prosímtě neplač. Já si to opravdu nezasloužím a bylo by škoda, kdybys rozmazala inkoust ještě dřív, než si to budou moci přečíst ostatní.

Například Artur. Můj „nejlepší a nejvěrnější přítel“. Já jsem tě Arture potřeboval, ale to neznamená, že jsem nevěděl o tvé proradnosti. Právě kvůli ní jsem tě udělal vrchním správcem mého majetku. Věděl jsem, že mi o každém všechno povíš, abys u mne udělal kariéru. Tobě bych nepřál tři roky, ale nejméně deset let pozvolného umírání, aby ses pražil na vlastním svědomí. Tys byl mou pravou rukou, která rdousila jednoho protivníka po druhém. Tys byl spolutvůrcem mého tříletého pekla. Doufám, že se ti vlasy zježí hrůzou na hlavě, až si přečteš, že jsem tě nechal nakazit encefalitidou. Ano, ten, jehož toužebně očekávaná smrt byla pro tebe již jen otázkou času, stojí u zrodu tvé vlastní smrti. Nebo si snad myslíš, že tvé časté bolesti hlavy jsou jen obyčejná migréna? Ne drahý, ty zemřeš. A zemřeš jako blázen, který bude vidět neustále před sebou své oběti ve smrtelných křečích. Takovou „nádhernou“ smrt nebudu mít – vlastně jsem neměl – ani já. Ach, jedno mě drahý Arture opravdu strašně mrzí. Že tě totiž nevidím nyní číst tyto řádky. Ale i samotná představa té chvíle mě nyní nesmírně blaží.

A teď něco pro tebe, drahý Tome. Před několika lety jsi mě opustil, protože jsi už nemohl snášet pohled na zločiny svého otce. Vím, že jsi mne vždycky nenáviděl a nenávidíš i nyní, kdy umírám. Ani já jsem tě neměl zrovna rád. Představoval jsem si svého syna trochu jinak. Žádná ohleduplnost a hloupé city, ale cíl, za kterým jdu přes všechny překážky chladnokrevně a bezohledně k druhým. Chtěl jsem, aby ses vždy držel hesla, že účel světí prostředky. Nechápu, jak právě z mé krve může pocházet člověk tvého ražení, ale teď vlastně začínám shledávat, že to není tak nemožné. Drahý Tome, vím, že na můj pohřeb nepřijedeš, ale aby tvé svědomí zůstalo i po mé smrti čisté, prosím tě o totéž i já. Nechci, abys těch několik dnů musel prožít mezi těmi špinavci, kteří mě obklopují. I když vím, že ti mé peníze vždycky smrděly, odkazuji ti dosti značný obnos. Nalož si s ním, jak budeš chtít.  Klidně by ti vystačil na spokojený život až do smrti, ale můžeš ho prohrát třeba v Monte Carlu nebo jej darovat na dobročinné účely.

Podstatnou část svého majetku, a sice všechny plantáže, věnuji tobě, Johne. Z tebe, jako z druhorozeného syna, jsem měl největší radost. V tobě jsem se opravdu viděl. Tvrdý, nesmlouvavý chlapík, a když bylo potřeba, i patřičně lstivý a vlastně zákeřný. Nebojím se tyto tvé i své vlastnosti nazvat pravým jménem, protože to jsou vlastnosti všech lidí, s nimiž se stýkáme.  V tobě jsem vždycky viděl záruku rozkvětu mého podniku. Tím nechci říci, že by tomu tak už dnes nebylo, ale dívám se na to zcela jinýma očima. Věř mi, že ty jsi dostal z celé mé pozůstalosti ten nejhorší a nejproklatější díl. Já ti jen přeji, abys jednou zemřel tak, abys nemusel přemýšlet nad významem předchozí věty. Nechci, abys prožíval stejné peklo, jako já, ačkoliv si ho zrovna tak jako já zasloužíš. I když jsem pochopil, že Tomův charakter je tisíckrát cennější než tvůj, nemohu se rozloučit s citem, který jsem k tobě tolik let pěstoval. Je to snad právě má vina, že ses stal tím, čím jsi. A nebylo by spravedlivé, abys trpěl za hříchy svého otce. Je mi hodně těžko u srdce, když si představím, jak se nad těmito řádky ušklebuješ. Vím, že jsi lásku ke mně vždycky jen předstíral. Velice brzy jsi poznal zákony světa dospělých a ovládáš je opravdu na výbornou. A já si teď jen vroucně přeji, aby sis vzpomněl na tuto závěť, až budeš mít vlastní děti.

Rozdělení majetku jsem již sepsal a je přiloženo v modré obálce. Teď se s vámi všemi loučím a chci, pokud to bude možné, abyste na mě co nejdříve zapomněli. Snad se tím mé duši ulehčí. Končím svůj život jedem. Píši to vlastnoručně i na závěr závěti, aby na vás nepadlo podezření z vraždy. Loučí se s vámi muž, který se jako člověk narodil, jako člověk nežil, ale jako člověk ze života odchází.

Sbohem.

Slezsko, 1972 (?)