Aegis a odvrácená tvář Saturnina 2.5 a navždy

Aegis a odvrácená tvář Saturnina 2.5 a navždy

Anotace: už fakt naposledy






Občas si nerozumím. Když se vidím s někým cizím, s někým dalším, prostě
s někým, kdo tě měl nahradit. Doslova cítím, jak ve mně hnije to naše moře barev a stínů. Možná, že skončí stejně jako já. Velké hory nepláčou, protože nemají oči.

"Jéé, čau, strašně dlouho jsem tě neviděla, no jak žiješ, ty chlape, mluv, povídej, přeháněj..."

Mám dost toho nechutného pláče. Pořád jen brečíme, všechno nás dojímá, nechci už slyšet nic z toho, co si každý den vyčítáme, sakra. Kdybychom si raději sbalili těch svých pět švestek a vypadli někam daleko pryč. Spolu.

Já věřím.
Už jsme se pak nikdy neviděli. Začal jsem nový, ne nutně lepší život. Vlastně to je život pěkně na draka. Zkouším být denně střízlivý, abych mohl mluvit k věci. Každé ráno si říkám, že zítra už zůstanu čistý. Dneska je milý den. Zrovna ráno mě probudil zvonek u dveří, tak letím, ještě v pyžamu, a tam kamarád ze starých zlých časů. Bože ten vypadal. "Člověče, kde se tady bereš", slyším se říkat, "vždyť ty vypadáš, jako bys dorazil po pětidením flámu a přespal někde v popelnici". Tak jsem ho uvedl dál, dali jsme si hned po kalíšku. Ptám se ho teda, co jako tady v takovou hodinu. Prej že přijel do města, chtěl začít nový život ale neuchytil se, tak se pár dní potloukal ulicemi, než si dodal odvahy a vyrazil za mnou.
Máš štěstí, že bydlím pořád v tom samém hnusném starém bytě, pacholku. Pojedli jsme.


"Chtěl jsem se s ní rozejít snad stokrát. Ale nejde to. Protože vlastně nechci. Je to můj hýčkaný paradox a nikomu ho nedám. A za dva roky toho, co jsme měli, se mnohé vytratilo. Co nemám, zase chybí. Tak ta tvoje, ta je teď už s jiným a já se s tím pořád nesmiřuju. Ani se o to nesnažím. Nemůžu se s ní přece rozejít. Nechci. Nemůžu. Ona je můj život. Vrátí se, a bude to jako dřív. Všechny chyby napravíme. Nebude mi vadit, když mi zavře ústa. Vrátí se do mé hlavy. Aby mohla utéct a jít s ním. Já nevím, já ten pocit mám snad rád. Jsem tragéd a nikdo mi to nevyvrátí. Prostě tragéd. Komická figurka, která musí mluvit sama se sebou, aby s někým mohla mluvit bez obav, že nebude vyslyšena. Sakra. Vždyť já se někdy vůbec neposlouchám. Je to na draka."

"No tak se na ni vykašli a napij se ještě, vole", řekl jsem mu. "A mluv třeba japonsky, ale tomuhle já rozumět už nechci. Mám svatý klid, ty bys ho měl mít taky, kámo. Věděl jsem, že to není pravda. Ona mi chyběla. Strašně moc mi chyběla. Chybí mi pořád, protože spolu být nemůžeme. "Zapomeň na ni, je to prostě další z těch, které nám, chlapům, rozumět nemůžou, víš." Vytáhl jsem ze své krabičky poslední záchrany cigarety, nabídl jsem mu jednu, pak druhou, nakonec jsme tam jen tak seděli, kouřili, chlastali, a vedli ty chlapské řeči. Venku ubíhal život a nám to v tu chvíli muselo být naprosto u prdele, protože co je to kurva za život, když ti proteče mezi prstama.

Ty jedna bláznivá čarodějko. Ani nevíš o co přicházíš, pořád jen házíš rukama. Dora byla od přírody slušně řečeno jednoduchá. Ale právě takové holky můžou být ty největší mrchy. Ona nemá se ženou už nic společného. Jen hází rukama a jemu by to už mělo být sakra jedno. Nevíš, o co přicházíš, Doro. Ale dobře ti tak.

Chybí mi Ona.

Museli jsme usnout, protože jsem se probudil na zemi, ani nevím, kolik bylo hodin, ale bylo dost chladno. Od podlahy jde vždycky strašná zima, když se probudíte s kocovinou. Bože, já ji mám jak z praku. David na tom nebyl o nic líp, soudil jsem tak dle toho, jak podivně ležel, a přitom dokázal spát. Nějak mi z toho všeho začínalo být špatně. Dementní chlastací sešn. Zasrané dýchanky s chlapem, který neví, kdy přestat. Pitomé návštěvy. Ať táhne. Ne, sakra, musím se dostat do postele. Zvedl jsem se, podotýkám, že těžce, napil se vody, polil si vodou i hlavu, protřel si dlaněmi obličej, a byl jsem jako znovuzrozený. Musel jsem tomu věřit, protože jsem potřeboval dostat na gauč i Davida. Přece ho nemůžu nechat obtočeného o stůl a židli jako zahradní hadici. Když jsem ho bral do rukou, probudil se, pochopil, a sám si šel lehnout. Do mé postele. Fajn, takže na kanapi budu spát já.

Mé oči. Bolí mě oči, tak je raději nechávám zavřené a ležím. Najednou kravál a vibrace, jako když strčím hlavu pod zbíječku. Budík. Sedm. Sejdu se s Borisem. Neměl bych ho jmenovat, ale je to prostě Boris. Tak co. Davida jsem nechal chrápat a jen mu na kus novin načmáral vzkaz, že jsem hned zpět. Sešli jsme se v knihovně. Půjčím si knihu, sednu si s ní, dovnitř vložím obálku, pak si knihy s Borisem vyměníme, chvíli ještě jakože čteme (možná, že Boris čte doopravdy), a jdeme. . Pozor, někdo se divá. Teď ne. Ještě ne.

Takhle si s Onou píšeme. Jiná možnost není. Anebo o jiné možnosti nevíme, anebo..zkurvený svět, fakticky zkurvený svět. Někdy už ani nemám sílu takhle dál fungovat, nebylo by jednodušší najít si nějakou..dostupnější?

Doma dopis čtu:

Ahoj lásko, chybíš. Jak se máš? Co je nového? Myslím na tebe. Já tě chci vždycky tak moc vidět, když se dívám na tvou fotku. Píšu ti o tom v každém dopise, už tě to otravuje, viď? Musí..Těším se na naše setkání, ale zároveň ho nechci, bojím se. Lásko, bolí mě to takhle. Copak to jde pořád jen takhle a už nikdy jinak? Ne, promiň mi, nemůžeš za to. Nikdo za nic nemůže. Jsme prostě v blbý situaci. Každý den si říkám, proč my. Ale pak mi dojde, že nemůžeme být sami. Těším se na tebe. Chci utéct k tobě. Miluju tě. Tvá Ona.
P.S. Vydržíme všecko!!!!!

Můj mozek kolabuje, když ty dopisy čtu.
Pak jak v mlhách zdálo se mi, že jsem živý a nemůžu zemřít. Zase jsem propadal poetickému světu, kterým jsem se obklopil. Ale jděte už do hajzlu, všichni, nikdo mi nerozumí, tak běžte pryč. Jsem strašně moc zamilovaný a vůbec nic to se mnou nedělá. Co je ztraceno se už nevrátí. Co je zapomenuto jako by nebylo. Ale zase se to spraví. A když ne, utečeme. Má pravdu, utéct je to světlo na konci tunelu. Můžu si to myslet. Není to zakázané. Nikdo nic nezakazuje. Všichni se smějí, jeden druhému vyhovují a ustupují a každý každého bodá nožem do zad, zatímco se spolu smějí těm pošahaným akčním televizním soutěžím. Jsem neschopný Oně pomoct.

Od toho dne už nebylo nic tak dobré. Zase jsem začal denně pít, kouřil jsem víc a víc, a netrvalo dlouho, vrátil jsem se k životu tak, jak jsem ho znal před Onou. Někdo by prostě řekl, že jsem se dobrovolně spustil pod zem. Já jsem byl vždy spíš undergroundův syn, jenže se mi omylem podařilo vyhrabat až nahoru, na povrch. Tak teď hezky zpátky dolů. Pořád si píšeme ty vzkazy. V pátek jsem prodal kytaru, abych měl na chlast. Kdo by chtěl v tom dnešním hnusném nečistém světě hrát na kytaru? Pro koho?

Ani nevím, jak ještě můžu vědět, co je za den, ale je středa, to vím, protože počítat ještě umím. Pořád jen ležím na matraci, a nemyslím, jen vnímám, anebo chodím žebrat před dům jedné hodné staré paní. Vždy mě nakrmí, můžu se vykoupat, a pak jdu zas pomalu umírat. Je mi hanba. Jsem srab, neumím umřít hned, raději to udělej za mně, světe. Všichni mě serou a zároveň mi jsou volní. Připadám si jako na kolotoči. Všude kolem draci a všichni zvrací.

Někteří z těch lidí, které potkáš, tě využívají, a některé z těch lidí, kteří potkají tebe, využíváš ty. A někteří lidé na to prostě serou a vůbec je nezajímá, kým jsi, a co pro ně znamenáš, a co znamenají oni pro tebe, a jdou si svou vlastní cestou. A takové lidi je třeba zašlapat do země a pak provolávat slávu Satanovi a milovat se v kukuřičném poli s tou hnusnou holkou ze záchodů. Je to prostě tak na hovno, že nic nemůžeš, jen čekat, můžeš jen čekat, a oni si pro tebe nepřijdou. Čekají na tebe. Vůbec se mi nechce spát, a přesto každou noc usínám. Nenarodil jsem se proto, abych zemřel, já chci žít. Tak kde je pak nějaká spravedlnost? Smrt je jen pouhý předěl, koho zajímá, že je pro tebe fascinující a ty že se ji bojíš. Smrt je krásná? Proč? Je fascinujcí? Pro koho? Pro toho, kdo nestál vteřinu před svým vlastním koncem? Smrt je krásná pro toho, kdo na ní loví pozornost. Držel jsem v rukách přítele, držel jsem jeho hlavu, díval se mu do očí, a nic fascinujícího jsem na tom neviděl. Viděl jsem jeho strach a viděl jsem svůj strach. Jsem zamotán v tom, kým pro sebe jsem. Milujeme a prožíváme tak silně, že když přijde obyčejná láska, necítíme ji.

Ráno jsem umřel. Určitě jsem umřel, protože jsem se vzbudil, a vůbec jsem nežil. "Sakra, já už vůbec nic nepoznám, kurva", řekl jsem si. A hned jsem si dal facku, protože jsem už nechtěl být sprostý. Svěděla mě kůže. Všude. Škrábal jsem se po celém těle a šel jsem se podívat do zrcadla, jestli jsem vážně mrtvý, nebo se mi to jen zdá. V zrcadle stojí člověk s propadlýma očima, zarostlý, s šedivými prameny vlasů, a opravdu dost pohublý. "No jo, to jsem já, tak to je dobrý." Nevím, jak mě to mohlo uklidnit, ale zase jsem věděl, že žiju. Po ranní dávce jsem se cítil tak svěže, že jsem ze sebe seškrábal zbytky té hnusné bílé kůže, hodil na sebe bundu, a šel jsem se najíst. Byla doma. Je to fajn paní, protože se neptá. Po jídle jsem asi zase na chvíli umřel, protože když jsem pak šel domů, uvědomil jsem si, že už je tma. Jdu, jdu, a najednou ji vidím. Ona.
"Jéé, čau, strašně dlouho jsem tě neviděla, no jak žiješ, ty chlape, mluv, povídej, přeháněj, proboha ty ale vypadáš, co se ti stalo, nechceš zajít na kafe, zvu tě."

Jak jsme tak šli, došlo mi, že jsem šťastný. I když cítím potřebu si zapálit, nějak je mi s ní strašně dobře, a tak na cigarety chvílemi vůbec nemyslím.

"Málem bych tě nepoznala", řekla. "No jo", chtěl jsem říct, ale jen jsem tak koukal. Myslím, že jsem vůbec nemluvil. Pak se to stalo. Díval jsem se na sebe nějak ze shora a už mi nebylo tak zle, jako před chvílí. "Nějak se to asi samo spravilo, a teď už mi bude jen takhle", řekl jsem, ale spíš mi to jen proběhlo hlavou. Dole se kolem mého těla hemžili lidé, ona tam byla taky, jen tak stála. Zbytek si nepamatuju. Něco zablikalo a od té chvíle jsem už neviděl vůbec nic.

To se mi jen zdálo. Podle lidí jsem prostě šel od paní Kantové (to je ta hodná paní s jídlem) a omdlel jsem vyčerpáním.
Žádná Ona se mnou být nemohla, ta je přece tam. Daleko. Vlastně je to strašně blízko. Nechci na to myslet.
Poslal jsem ji po Borisovi lístek. Po dvou měsících. Asi jsem naivní, ale nějak jsem doufal, spíš doufal než věřil, že to pochopí. Je to strašné. Já vůbec nevím, jak se má člověk v takové situaci chovat. Nevím.
Dlouho žádný lístek nechodil.
Pak jsem si řekl, že Borise už otázkama otravovat nebudu, a zkoušel se smířit s osudem.
Sám sis to posral, tak co bys chtěl. Chudák holka tě miluje, a ty se na ni vykašleš, protože jsi srab a neumíš to ustát. Ty máš být ten, o koho se opře, ty vole jeden.

Zase začaly dny samoty, prázdnoty a ještě mnoho týdnů trvalo, než jsem sám sobě otevřel oči. V hlavě se to dokáže pořádně zamotat. Alkohol už nepiju. Nekouřím. Vlastně bych tak dokázal žít už od té doby, co jsem věděl, že už tak žít nechci. Jenže setrvačnost má sílu. Tohle jsou důležité předěly v hlavě. Ohlédl jsem se. Nad hlavou mi přeletěl stín. Sakra, no tohle bych vážně nečekal. Já jsem asi už vážně zdravej. Zase jsem viděl věci takové, jaké jsou. Už jsem nebyl hezký, chytrý, přemýšlivý, sám sebou. Viděl jsem se. Ve skutečnosti jsem byl odpudivý, zanedbaný, špinavý sobecký potížista. Teď jsem to viděl. Bál jsem se.
Bylo už na čase začít se srovnávat do latě. Myslím, že teď už bude zase dobře. Ze všeho nejdřív se zbavím těch hnusných vlasů. Seženu si pořádnou práci a zkusím ještě kontaktovat Borise. Lístků mám dost. Nevzdám se tě, lásko. Taky tě miluju.


Jsem Thomas Ruhl
V Berlíně dne 13.3.1962



heroes
Autor CoT, 14.02.2014
Přečteno 772x
Tipy 18
Poslední tipující: Wildhoney, xoxoxo, Aiury, fijalka, Sýkorka07, jitoush, Amonasr, hanele m., Zrska
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Páni tohle už jsem dlouho nečetla a asi jsem to potřebovala si po čase přečíst.To je to o čem jsem psala že k dobrým věcem se vracím co jsou napsaný tak že to něco zanechá a tvá Aegis je dobrá Jen by mne zajímalo jen tak víš,jaký by jsi asi namaloval obraz k tomuto No dnes mám takovou chvilku nostalgie ;-) potřebuji si číst podobný díla a na délce nesejde když je to vtahující.tak to je k dílu tomuto z mé strany jihu vše.Nechť nikdy nezhasne staré dobré slunce cot ;-)

02.09.2016 20:40:23 | xoxoxo

něco k tomu nakreslím, to je dost dobrý nápad. ale jinak...kam až ses to dostala :D

02.09.2016 21:48:49 | CoT

#asi jsem ti neřekla že ráda cestuji časem takže zaujal mě rok 2014 a taky Berlín 1962;-) ten obrázek pokud bude... ráda ho uvidím, jsem zvědavá zda bude jako ten co jsem viděla v Berlíně při cestě čase 62 hm představy jsou zvláštní nebezpečná věc a to se mě ani neptej co budeš psát v budoucnosti

03.09.2016 09:14:04 | xoxoxo

tak a máš to tady. je to první pokus. sice jsem to začal dělat s myšlenkou na tuhle povídku, ale nakonec se mi do toho až moc promítly věci, které mě v podstatě čekají. jinými slovy, zakódoval jsem do obrázku sám sebe a jsem si jistý, že si to tajemství vezmu do hrobu. zvláštní a hloupé časy právě začínají.

05.09.2016 15:03:17 | CoT

Tak cote sakra ten je ještě mocnější na představy jako muchomol...hm je však velmi zvláštní já tam vnímám obrovskou vlnu vpřed která se řítí proti majáku který odolá nárazu ale neobejde se to bez ztráty a ta postava by jsi mohl být ty jako by jsi cestoval časem a díval se na to co tě čeká uprostřed vln a bouře divoké evokující mnoho představ líbí se mi to hodně a to tajemství to mi kurña nedělej víš jak mne tajemna fascinují...hele tenhle obraz se k tomuto dílu hodí mé představy jsou jiné trochu což je jasné ale tohle je možná tvůj krok do neznáma ;-) jo cote tohle se ti podařilo a stejná metoda malování nebo jiná? :-) tohle si na stěně dovedu živě představit a fajn třeba ve 3D ;-)no nezlob se teda že jsem ti to tak rozebrala ten obrázek no ale to jinak ani nešlo a zas v tom vidím i něco dalšího ale to si zas já vezmu do hrobu i když...ne díky R.

05.09.2016 16:38:58 | xoxoxo

vždycky mě dostane, jak v něčem podobném lidi vidí to, co tam já nevidím..víš, jak to myslím, jen se neumím vyjadřovat. obrázek by se mohl jmenovat třeba "konec začátku konce".

05.09.2016 16:50:38 | CoT

Tak to je pro tento obrázek i docela dobrej název a pak že já jsem negativní nojo já bych dnes dala i Krakenův most v moři zítřka ale tak jinak povedl se skvěle

05.09.2016 16:59:43 | xoxoxo

Určitě zajímavá povídka, čtivě napsaná a nejvíce oceňuji, že v závěru tam klíčí naděje na lepší zítřek, na to, že stojí za to se s životem poprat i za nepříznivých okolností.

17.02.2014 16:06:51 | Hrisnice

Tak stylově podobné Tvým básním - nezapřeš se :-D Nejvíc mě oslovila ta pasáž o smrti - to má fundament ;-)

14.02.2014 13:51:27 | Amonasr

zvláštní že se nikdo nezeptá Jak se budeš mít?...

jo a s tim chladem od země jsem to vyřešil podlahovým topením...

14.02.2014 11:10:26 | enigman

:D

14.02.2014 12:16:44 | Zrska

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí