Kalcit aneb Kdyby kameny mohly plakat

Byl jednou jeden kámen. A nebyl to ledajaký kámen. Byl jsem to já. Sám velký Kalcit I. osobně. Víte, neměl jsem to lehké. Když mě horníci našli, nelíbil jsem se jim. Moje hnědo- pískovo - žlutá barva asi nebyla v té době in. Ale přesto si mě jeden horník vzal domů, aby si mě vystavil na poličku.

„Ahóóój, já jsem Opál,“ přitočil se ke mě hned jeden z kamenů, kteří také obývali poličku.

„Těší mě, Korund jméno mé,“ představil se další z kamenů.

„A co ty, ty novej? Jak se jmenuješ?“ přilétla ke mně otázka. Uvědomil jsem si, že vlastně ani neznám své jméno.

„Já… já nevím,“ přiznal jsem. Kdybych mohl zčervenat, tak mám barvu vlčích máků.

„A to jako nemáš jméno? Co seš zač?“ drcl do mě nedůvěřivě další kámen.

„Nech ho, Bauxite, vždyť spadne,“ snažil se ho mírnit Opál. Bauxit znechuceně prskl.

„Kdo ví, co je zač! Ani jméno nemá, já vám řikám, nevěřte mu!“ začal Bauxit nabádat i ostatní. Posmutněl jsem. Už dole v dole se mi ostatní kameny smály, že neznám své jméno. A ani tady mi nedají pokoj. Otočil jsem se k oknu. Nebe se zrovna oblékalo do romantického saténu z červené, oranžové, růžové a žluté barvy. Slunce líbalo panorama hor a chystalo se jít spát. Zavřel jsem oči. A poprvé v životě litoval, že kameny nemohou plakat.

    Chování ostatních kamenů se nelepšilo. Celé dny i noci jsem prokameněl zády k nim a díval se do zdi. Přátelské domlouvání pár sympatických kamenů nepomáhalo, a ze mě se pomalu stával šutr. Obyčejný šutr bez emocí.

    Všechno to vyvrcholilo jednoho horkého odpoledne, kdy si mě Bauxit opět dobíral.

„Kamenče, máš ty vůbec nějaký city?“

„Samozřejmě, že má! Ale má je zakalený!“

„To je ono, mladej! Budeš kalcit! Jako kal-cit, chápeš?“ vykřikl triumfálně opál.

„Kalcit,“ vydechl jsem. Mou kamennou tvář ozdobil úsměv. Kdyby kameny mohly plakat, plakat bych. Dojetím.