Vyměřený čas

     Den za dnem, hodinu za hodinou se mi krátí čas. Někdo by si mohl myslet, že jsem to již vzdala, ale opak je pravdou. Bojuji ze všech sil a žiji naplno, dokud ještě mohu. Vím, že to v žádném případě nemůže dopadnout jinak, ale já si chci užívat poslední dny, jakoby se nic nestalo.

      Stojím před zrcadlem a prohlížím si opravdu nádherné šaty. Jsou tak přenádherné až si člověk může myslet, zda jich není na tu chvilku škoda. Vzpomínám na moje první plesové šaty. Byla jsem z nich nadšená a kluci na mně mohli nechat oči. Ale ty doby jsou již dávno za mnou. Na vysoké jsem na tancování nějak zanevřela. Úplně mne pohltil sport. Zvláště lehká atletika. Jenže s tím je dávno také konec. Zvláště teď jsem ráda, že dojdu do obchodu a zpět. Sama sobě se směji, že pajdám jako kachna, ale tak to prostě je.

      A jak se blíží ten den, jsem stále víc a víc nervóznější. Chodím po bytě sem a tam a přemýšlím co ještě zařídit. Tu a tam mne z přemýšlení vytrhne bolest a zpozorním, zda náhodou už nenastal můj čas. Sedím u televize a dělám si seznam, koho ještě zavolat a co vyřídit. Mnoho času už mi nezbývá.

      Konečně se vrátil domů můj Václav. Jsem totiž v osmém měsíci a pozítří se budeme brát. Asi jsem to měla říci hned na začátku, ale já teď sama nevím, kde mi hlava stojí. Znáte to, první svatba a první dítě. To člověku klidu nepřidá.