Psycho But Not Cute

Anotace: Zoufalá potřeba heppy endů ať už v mém životě, nebo životě přátel, vyvolává zoufalou potřebu je realizovat alespoň literárně.

V životě každého z nás jsou okamžiky které nám změní život. Některé k lepšímu, některé k horšímu a některé tak moc, že sami nedokážeme určit, jestli je to událost pozitivní nebo negativní.
Asi tak, jako to, co se právě stalo mně.
„Tak co???“ ptá se mě nedočkavě moje kamarádka Iva, zatímco já stojím opřená o linku a jen nechápavě zírám před sebe, neschopná slova. Když ani na druhé vyzvání nereaguji, Iva se zvedne z gauče a dojde ke mně.
„A do prdele...“ nezmůže se na nic víc, než co jsem dokázala já říct v duchu.
„No... jdem kupovat postýlku, nebo vybrat prachy na potrat?“ teprve tehdy k ní dokážu zvednout pohled.
„Já... nevim,“ naštěstí Iva je duchapřítomná osoba, dojde do ledničky, kde je zbytek vodky z jedné naší party ve stylu „máme málo džusu dáme tam víc vodky“ a nalije mi panáka. Mimino nemimino ho do sebe kopnu, rozbrečím se a až když se po několika dlouhých minutách dokážu uklidnit začnu zase uvažovat racionálně jak je mým zvykem.
„Dojdu si napřed k doktorovi, aby mi řekl co a jak, v jakým jsem vůbec měsíci a jaký jsou možnosti a pak to budu řešit... půjdeš se mnou?“
„Jo, to je jasný,“ ubezpečí mě má kamarádka a raději se rozhodneme koukat na nějaký nezáživný film než myslet na to, že v mém břiše právě pučí vetřelec.

„Dobrý den, slečno Rezková, co vás trápí?“ ptá se mě gynekolog následující den.
„Dobrý den, pane doktore. Včera jsem si dělala těhotenský test a podle něj bych měla být těhotná.“
„Tak se na to podíváme, odložte si prosím,“ pokyne mi směrem k plentě.
„Gratluji maminko. Jste v osmém týdnu,“ ukončí doktor mé pochyby o tom, že by těhotenský test mohl být nepřesný a ve skutečnosti jsem v pohodě. Podává mi s úsměvem ruku a můj výraz ho zřejme přesvědčí o tom, že se mi tahle informace ani trochu nelíbí.
„Je s tím nějaký problém, slečno Rezková?“
„Vcelku jo. Já nemůžu mít dítě. Ještě studuju a víte, měla jsem teď složitější období, co se partnerského života týče, takže si nejsem úplně jistá kdo je otcem. Jak přesný je váš odhad co se týče týdnů?“
„Samozřejmě i lékař se může zmýlit, ale dle velikosti plodu a srdečních odezev se jedná o osmý týden, maximálně devátý. Pomůže vám to?“
„Snad jo. Ale stejně nemůžu mít dítě...“
„Víte, slečno Rezková, na miniinterupci už je ale pozdě. Ta se dá stihnout do osmého týdne těhotenství. Navíc ve vašem věku není na dítě brzo, je ideální doba. Musíte brát ohled na své biologické hodiny a na váš zdravotní stav. Těhotenství není jednoduchá záležitost a vzhledem ke stavu vaší páteře, čim dříve porodíte dítě, tím lépe. Za dva roky už vaše záda budou trpět daleko víc. Uvědomte si tuto skutečnost a zvažte možnosti i když třeba dítě zrovna teď nemáte v plánu.“
„Já ho nemám v plánu ani teď ani nikdy jindy. Dítě je to poslední po čem bych toužila. To si radši pořídim psa,“ vyjedu na lékaře aniž bych chtěla znít tak nepříjemně.
„Rozhodnutí je na vás. Pokud budete chtít podstoupit interupci, doporučuji co nejdříve. Je to nejlepší možná varianta pro vaše zdraví a případné budoucí těhotenství.“
„Děkuji... nashledanou,“ rozloučím se s lékařem a sklesle odejdu z ordinace. V čekárně nervózně popochází Ivča a jakmile vyjdu ven vrhne se na mně. Ze židle se zatím snaží zvednout paní, která si svoje těhotenské bříško hrdě přidržuje, ačkoli na jejím obličeji je patrné, že ji některá část těla neskutečně bolí.
„Tak co říkal?“
„No, jasně, že jsem v tom. Prej osmej tejden, maximálně devátej. Na potrat bych měla jít co nejdřív, aby to nějak neohrozilo moje zdraví a mám si to rozmyslet, že prej biologický hodiny...“ shrnu své kamarádce všechno podstatné.
„A co budeme dělat?“
„Nic, jdu na potrat, nechci dítě. Ani teď, ani jindy,“ uzavřu diskuzi zatímco si oblékám bundu.
„Slečno, přemýšlejte o tom, dítě je to nejkrásnější co vás může potkat,“ spoustí na mě mamina, která se už konečně zvedla a valí se ke dveřím.
„Pro vás možná, pro mě určitě ne. Nejsem moc mateřskej typ...“ pokusím se o úsměv a rázným „nashle“ ukončím její případné námitky.
S Ivou si jdeme rovnou sednout na oběd. Nemám moc náladu vařit, ostatne ani jíst, ale můj žaludek si myslí něco jiného.
„A víš teda kdo je otec? Mirek, Ondra, nebo Luděk?“ vysloví mojí noční můru nahlas, když se usídlíme v jedné z restaurací nacházející se poblíž polikliniky. Vytáhnu raději svůj diář a otevřu ho na konci měsíce září. Díky bohu za svojí uspořádanost v chlapech. Ačkoli jsem jinak chaotik, veškeré svoje schůzky mívám naplánované a zapsané, spolu s poznámkou jestli jsem s dotyčným spala nebo ne.
„Luděk nepřichází v úvahu, spali jsme spolu s kondomem a navíc jemu bych to neřekla ani kdyby to bylo jeho.“
„Protože by si tě chtěl vzít?“
„Přesně a mě by čekala strašlivá smrt nudou,“ řeknu hrobovým hlasem a obě se zasmějeme. Luděk byl takový můj krok vedle před necelými dvěma měsíci. Na prvním rande se jevil jako dokonalý muž, na druhém rande už tak dokonalý nebyl a během dalších čtrnácti dní mě začal nudit takovým způsobem, že jsem se ho co nejrychleji zbavila a další měsíc se mu vyhýbala. Bohužel ani tehdy nepochopil, že s ním opravdu nechci mít nic společného a tak jsem mu, ačkoli jsem nechtěla, napsala hodně ošklivou zprávu ve které jsem mu vše vysvětlila polopaticky. Lehce smutný je fakt, že Lůďa se do mě s největší pravděpodobností zamiloval a chtěl z nás dělat pár během dvou týdnů, ačkoli věděl, že na to nejsem tak úplně připravená a říct mu teď, že čekám dítě, nejspíš by mě připoutal k topení abych nemohla jít na potrat, narval by mě do svatebních šatů, na hlavu mi narazil korunu a pokud bych si neukousala všechny prsty, cpal by na ně debilní snubáky jeden za druhým. Čim víc snubáků tím víc nevěsta, že jo.
„Takže Ondra, nebo Mirek?“
„Nejspíš...“ mrmlám pod vousy, zatím co počítám osm až devět týdnů zpátky. Ondra by byl taky vcelku průser. Spolužák ze střední, který je mi ještě ukradenější než Luděk a většinou s ním zametu takovým stylem, že po sexu spí na gauči, neb nesnáším tulení. Jenom s Mírou se nejen dokážu tulit celou noc, ale dokonce se mi to líbí a vyžaduju to.
„Konec září to byly ty dva víkendy kdy tu byl Míra hned po sobě. S Ondrou jsem se viděla až druhej tejden v říjnu a to už je moc pozdě. A víkend před Mírou to jsem se viděla naposledy s Luďkem.“
„Takže to bude malej pankáč...“ uzavře moje počty Iva.
„Nic takovýho to nebude!!!“
„Ale víš jak byste byli roztomilý rodiče? Ty taková krásná potetovaná, propíchaná, dredatá mamina a on pokérovanej týpek s čírem?“
„A co bysme s tim dítětem asi tak dělali, nevíš??? Vždyť u mě všechny děti řvou a jeho se nejspíš taky bojí, že by je snědl.“
Zbytek našeho společného oběda proběhne v rytmu „tak o tom uvažuj“ od Ivy a „mlč“ z mé strany stolu. Nevím co se to s mojí kamarádkou stalo, je mateřský typ asi tak stejně jako já a najednou by mě přemlouvala abych si toho sviště nechala.
„A ještě jednu otázku na tebe mám, moje drahá Ingrid,“ otočí se na mě Iva, když vycházíme z restaurace.
„Hm???“
„Kdy to chceš Mírovi říct, jak mu to chceš říct a co mu vůbec chceš říct?“
„Neřeknu mu vůbec nic.“ Divím se, že se mě Iv na takovou blbost vůbec ptá. Co bych mu asi tak měla říkat? „Ahoj, tak si představ, čekám dítě, na 99 % je to tvoje, ale víš, nechodíme spolu, jsme od sebe daleko a tak, tak jsem ti jenom chtěla říct, že jdu za tejden na potrat, aby sis z toho nedělal těžkou hlavu...“
„Prosim??? Ty mu to nechceš říct?“ Iva mě vytrhne z myšlenek, už, už jsem se chtěla představě Mirkova výrazu začít smát.
„Ne. Proč bych mu to měla říkat?“
„Zaslouží si to. Je to tvůj přítel.“
„Neni to můj přítel. Jen spolu spíme...“
„Víc než čtvrt roku, řikáte si všechno, posíláte si pusinky, řikáte si lásko a miláčku a jezdí kvůli tobě pomalu každý dva tejdny přes padesát kiláků... Vůbec nemáte vztah, jasně.“
„Přesně tak, nemáme.“
„Stejně bys mu to měla říct. Zaslouží si to vědět.“
„Proč? Aby měl pocit, že za to může on a že mi něco dluží, nebo se mnou kvůli tomu musí bejt?“
„To ne, ale jednou máš v sobě jeho dítě a on by to prostě měl vědět.“
„Řeknu mu to až bude po všem. Aby mě nechtěl nějak ovlivňovat.“ Iviny protočené oči hovoří za vše. Zjevně si o tom myslí svoje, ale ví, že nemá smysl mě přesvedčovat.

O další tři dny později už ležím v nemocnici po předoperačním vyšetření a čekám na potrat. Iva se samozřejmě stále ještě zlobí, že jsem Mírovi neřekla, že čekám dítě, ale je to moje rozhodnutí, moje dítě, moje tělo. Nechci aby o tom Mirek cokoliv věděl.
„Dobrý den, slečno Rezková. Mám tady vaše výsledky a mám pro vás zřejmě ne úplně dobrou zprávu,“ lékařka ve středním věku si povysune brýle na nose a zahledí se do svých papírů.
„Víte... nevím jestli vám to někdy někdo řekl, ale vaše šance na otěhotnění byly vždycky hodně nízké. Je až s podivem, že se vám povedlo otěhotnět i když nechtěně a chápu, že se vám potomek momentálně nehodí, ale je tu velmi vysoké riziko, že pokud podstoupíte interrupci, už nikdy znovu neotěhotníte.“
„Aha...“ na víc se nezmůžu.
„Neříkám, že je to na sto procent nemožné, ale řekněme, že pokud vám potrat provedeme, vzhledem k faktu, že miniinterrupci už nestihneme, je do budoucna šance asi pět až deset procent, že byste někdy mohla mít dítě.“
„A co mám teď dělat?“ ptám se doktorky, jako kdyby ona za mě mohla rozhodnout co dál.
„Doporučila bych vám dnes potrat nepodstupovat. Jděte domů, přemýšlejte nad tím a rozhodněte se v klidu. Pokud se pro potrat nakonec skutečně rozhodnete, máte na to ještě měsíc času. Hlavně nad tím opravdu přemýšlejte pořádně. Je to krok, který už nikdy nejde vzít zpět. A ačkoli si říkáte, že dítě nikdy nechcete, může se stát, že za dva roky to uvidíte jinak a to už bude pozdě.“
Doktorka mě nechala v místnosti samotnou, já jsem se raději oblékla a z nemocnice vypadla pryč. Nemělo smysl tam setrvávat. Z uvažování nad vetřelcem v mém břiše mě vytrhl až mobil.
Mirek??? Ježiši, je pátek a já ve shonu úplně zapomněla, že má přijet. Vždyť jel rovnou z práce.
„Příjem,“ zahlásím se mu do telefonu svou obvyklou uvítací frází.
„No kde jsi? Já na tebe zvonim jak šílenej.“
„Promiň, já byla u doktora a nějak jsem ti zapomněla napsat, že přijdu pozdějc. Počkáš tak půl hodiny, prosím?“
„Jo, jasný, ale hejbni tim svým sexy zadkem jo?“
„Ano, lásko.“
„Tak zatím pa, prdelko.“
Jak jsem na to mohla zapomenout??? Vždyť se na něj vždycky těšim jak malá, nemám doma vyluxováno, nemám dva týdny oholené nohy a už vůbec nemluvím o tom, že mám nevytrhané obočí a díky tomu blbýmu miminu jsem si okousala všechny nehty skoro do masa. Po cestě, ještě se slzami na krajíčku, zavolám Ivě tuhle podivnou novinu s tím, že to probereme až bude čas a pádím za svým drahým.
„Ahoj Inu. Co u doktora, je ti něco?“ Ptá se můj milý jen co dorazím a přivítáme se pusou.
„Čus. Ne nic, jenom jsem si potřebovala něco vyzvednout. Promiň zlato, úplně jsem zapomněla, že přijedeš takhle brzo.“ Úplně jsem zapomněla, že vůbec přijedeš. Ještě, že momentálně nejsem na sále a nevycucávaj ze mě toho malýho smrada.
„V pohodě, hlavně, že sis na mě vůbec vzpomněla. Co máme večer v plánu?“
„Nevím. Na co máš náladu.“
„Napíšeme tvýmu bráchovi a Ivě a Majklovi a půjdem někam lehce za kulturou?“
„Proč ne. Nejsem proti.“
„Tak super. A ještě jednu věc musim udělat.“
„Jakou?“ ptám se zatímco za námi zavírám dveře. Odpovědi se mi dostane v podobě polibku, který samozřejmě neskončí jinak, než v posteli.
„Dobrý den, co vám můžu donést?“ ptá se o pár hodin později barmanka v naší oblíbené hospodě na Žižkově.
„Velký pivo,“ zahlásím statečně a Iva bezmyšlenkovitě vypálí: „Ingrido!!!“
„Co?“ střelím po ní pohledem a pevně věřím v naše telepatické schopnosti a to, že jí dojde, že ani jeden z přítomných mužů není úplně blbý, úplně slepý, znají mě víc než dobře a bude jim divné, pokud jim tuhle reakci nějak nevysvětlíme.
„No nic. Ale odpoledne sis brala prášky na záda,“ díky ti bože, že moje kamarádka je chytrá a napadlo jí to nejlogičtějsí vysvětlení.
„Ajo. No hele, je to už šest hodin, to už je v pohodě,“ podívám se alespoň na oko na hodinky a pivo si klidně objednám. Možná si sice dítě nechám, ale ještě o tom nejsem přesvědčená. Jedno pivo ho snad nezabije, navíc jsem v uplynulých dvou měsících bez výčitek pila, kouřila, běhala, chodila do posilovny a bůh ví co ještě. Iva mě sice ještě několikrát zkouší upálit pohledem, ale pokouším se jí ignorovat.
„Co se děje?“ ptá se mě o dvě piva později Majkl, můj nejlepší kamarád, mimochodem gay, který mě zná asi nejlíp na světě.
„Nic, co by se dělo?“ opáčím polohlasem.
„Něco se děje, já to na tobě vidim. Furt těkáš očima a cucáš tu to pivo jak kdyby bylo otrávený.“
„Ale nic. Já ti to povim jindy jo?“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
„Ale není to nic vážnýho, nebo důležitýho.“
„Myslíš asi tak jako když ses mi zapomněl zmínit o tom, že už tři měsíce s někym chodíš? Ne, neboj,“ zasměju se a raději se věnuju hovoru, který probíhá mezi Ivou, mým bráchou a Mirkem o hrách. Načež s Majklem usoudíme, že jim vlastně stejně nerozumíme, takže spolu začneme řešit vlasy.

Druhý den ráno jakmile se probudím a vstanu s tím, že jdu na záchod, zhoupne se mi žaludek jako na horské dráze a sotva stihnu doběhnout na záchod, abych vyhodila obsah včerejšího večera, což byly ve finále tři piva a dvě kousnutí do topinky s tatarákem.
„Jsi v pořádku?“ ptá se mě z ložnice Mirek.
„Jo, jsem....“ zbytek věty se ztratí v další záplavě dávení.
„Vždyť jsi včera zas tolik nepila, ne?“
„Ne, to ne. Já nevim, asi mi to prostě nějak nesedlo,“ pokrčím rameny, když se po vyčištění zubů a sprše vracím do postele.
„To se stává.“
„Promiň, je to nechutný slyšet mě blít.“
„Já to zvládnu. Zuby sis vyčistila?“
„Jasně.“
„Tak mi pojď dát poblitou pusu,“ tenhle příkaz ráda vyplnim a když pak po ranním sexu koukáme na díl South Parku a Míra mi leží na prsou, začne mě hladit po břiše.
„Určitě to bylo z chlastu?“ zvedne u toho svoje modré oči k mým zeleným.
„Prosim?“ zvednu se na loktu a zírám na něj.
„No, to zvracení. Nemohlo to být.... no z něčeho jinýho?“
„Ale prosim tě, z čeho?“ snažím se dívat se mu do očí, ale nakonec stejně uhnu pohledem. Snažím se to aspoň zakamuflovat tím, že si předstíraně zívnu a promnu bulvy.
„Tak ne nic, promiň. Já jenom... jestli nejsi třeba těhotná víš. Že Iva na tebe tak vylítla, dala sis včera jen tři piva, dneska ráno zvracíš a včera když jsi přišla, tak ses držela za břicho a vypadlo to, že jsi brečela.“ A do háje... rychle zahrát to do autu.
„Ale ne, prosím tě. To se ti asi jen zdálo. Mě včera jen bolely ty záda, tak jsem byla u doktora... nic v tom nehledej.“
„Dobře, ale řekla bys mi to, kdyby se něco dělo, že jo?“
„Jasně,“ ubezpečím ho a hodím si alespoň nohy křížem, abych ten slib mohla porušit.

Celý víkend uběhl, jako vždy s Mírou, strašně rychle a přišel čas, kdy jsem měla splnit svůj slib a říct Majkymu co se děje. Slib je slib a nejlepší přátelé si říkají vše. Vnitřně jsem se tedy obrnila a vyrazila s ním na kafe.
„Tak mluv Rezková,“ vyzval mě a upil ze svého espressa.
„Jsem těhotná,“ nač chodit kolem horké kaše, když tu informaci můžu říct rovnou a bez nějakých okecávek kolem. Majky veškeré kafe, co měl v puse vyplivl zpátky a zíral na mě s otevřenou pusou.
„Fuj, ty seš dobytek,“ náležitě okomentuju jeho počínání.
„Na to sere pes, cože seš????“
„No, čekám dítě... tak se tomu asi říká.“
„Přestaň si dělat srandu Inušo. S kym, jak, kdy, proč?“
„Ty vole nevim. Prostě nějak se to stalo a je to Mírovo.“
„A už to ví?“
„Ne.“
„A co budeš dělat?“
„To právě nevim... Doktorka říkala, že prej jsem měla už předtim nízkou šanci na otěhotnění, to, že jsem zbouchnutá je prej vcelku zázrak a pokud půjdu na potrat, tak šance na dítě je nějakejch pět procent. Takže jsem tak trochu v prdeli. Nechci mimino, ani teď ani v budoucnu, jenže znáš mě, stejně si to nejspíš za pět deset let rozmyslim a pak se budu chtít sebevraždit, protože to nepůjde...“
„Typická ty. No... tak si to necháš?“
„Já nevim... možná co adopce? Nechceš ho?“ chvíli na sebe oba koukáme, než se začneme smát. Dřív jsme plánovali, že spolu budeme mít dítě, aby bylo hezké, chytré a mělo skvělé příjmení po Majkym, ale když na to dojde, není to až taková sranda.
„A zvládla bys to dát k adopci?“
„Já nevim...“
„A potrat zavrhuješ?“
„Ještě úplně ne... ale přijde mi to líto připravit se o možnost mít dítě i do budoucna. Kdyby mi řekli, že je to úplně v cajku a za rok můžu vesele plodit, tak neváhám... ale takhle.“
„Chápu... no... ale Mírovi to řekni.“
„Ještě uvidim. Nechci aby se cejtil vůči mě zavázanej.“
„Jak jako?“
„No aby mi řekl něco ve stylu „tak čekáme dítě, pojďme se vzít a budeme rodina“ to po něm prostě nemůžu chtít.“
„Ale ty bys to chtěla.“
„Asi ani ne. Bylo by to... přinejmenším náročný. Znáš ho.“
„Jo. Za tejden bys ho chtěla zabít.“
„Právě.“
„Ale říct bys mu to měla.“
„Všímej si toho svýho naflusanýho kafe.“

O týden později, když už o mém těhotenství ví i můj bratr, máma, babička a vlastně skoro všichni, volám doktorce v nemocnici a svému gynekologovi, kteří mají z mého rozhodnutí, dítě si nechat, neskrývanou radost a lehce mě s ní nakazí.
Co se Mirka týče, zatím jsem mu nic neřekla ani neplánuju a chci nechat náš vztah nevztah kvést. Uvidíme jak to bude časem. Nic po něm nechci, ať to bude jakkoli, školu musím dostudovat. Naštěstí v případě výchovy dítěte umožňuje naše škola individuální studijní plán a jelikož bydlím přímo u školy, nebude snad problém abych si domluvila slečnu na hlídání třeba jen na tři hodinky denně a odběhla si na přednášku nebo seminář. Nejspíš to s dítětem nebude snadné, ale všechno se dá zvládnout a já jsem se na to malé cosi začala i těšit. Není to jenom průser.
Iva, ačkoli není úplně matěřský typ, mě naprosto podporuje a slibuje, že když to bude jen trochu možné, se vším mi pomůže. Stejně tak brácha a Majky. Jsou skvělý. Jen na mě pořád tlačí abych se odhodlala a Mirkovi řekla pravdu. Bohužel tenhle víkend není čas se vidět, leda až ten další a to uvidím v jakém budu stavu a náladě. Byla jsem dokonce i na prohlídce a dostala jsem od doktora první snímek z ultrazvuku, kde je už vidět hlava mého dítěte. Vypadá sice jako brambora, ale pěkná brambora.

Už pár dní je rok 2015 a já ho nenačínám sama. Ve mně je jakási cizí hmota, která se mi rozpíná v břiše a já jí každý den vnímám víc a víc. S bráchou jsme dítě zatím pojmenovali Evo 1, jak říkáme jeho první přítelkyni a Evo 1 už se dokonce hýbe. Míra zatím stále nic neví. Ranní nevolnosti se mi daří zvládat večer, případně dřív, než se vzbudí a když někam jdeme, hned poté co si objednám pivo běží na bar brácha aby barmanku požádal o nealko. Všichni na mě neustále naléhají, ale já se statečně držím. Nechci a nemůžu ho nutit aby se mnou byl a aby dělal to co chci já, pokud to nechce on. Dneska má přijet. Neviděli jsme se tři týdny kvůli Vánocům a Silvestru. Od všech jsem dostala strašně moc věcí pro miminko a v mojí komoře v bytě jsou už teď nahromaděné kočárky, rozložená postýlka a další blbiny pro dítě.
Zvoní zvonek, rychle se obuju do pantoflí a běžím po schodech do přízemí, kde za prosklenými dveřmi stojí Mirek. V tu chvíli vím, že chci aby byl otec mého dítěte, aby byl se mnou a že mu svůj stav musím oznámit během tohohle víkendu.
„Ahoj,“ přivítáme se objetím a pusou. Vyskáčeme dvě patra do mého bytu a po cestě mi můj milý vypráví jak mu do cesty skoro vlítnul „dement s meďourem, má štěstí, že to, čurák, ubrzdil“. Díky bohu, že není úplně teplo, protože mám skvělou výmluvu na to, proč mám na sobě svetr. Břicho mi už začíná růst do slušných rozměrů. Není ještě úplně patrné, že je těhotenské, ale to, že jsem přibrala je vcelku evidentní.
„Musíme si promluvit,“ vyhrknu na Mirka hned mezi dveřmi a on na mě to samé.
„Tak mluv první. To moje je na dýl...“ usměju se na něj a nenápadně se dotknu svého břicha. Vejdeme do obýváku, oběma nám uvařím čaj a posadím se na zem proti svému milému.
„No... já nevím jak bych začal.“
„Prostě mluv,“ povzbudím ho a tak se nadechne a začne: „Na Silvestra jsem někoho potkal. Vím, že mě máš ráda a já tě mám taky rád a moc. Ale na začátku jsme si řekli, že se na sebe nebudeme vázat a ačkoli jsem na tebe bral celou dobu ohledy, tohle se mi nějak nepovedlo odrazit a já... mám prostě pocit, že jsem se fakt zamiloval. Jenže tebe mám taky strašně rád a nevim moc co dělat. Jsi ode mě daleko. Nemůžeme spolu být pořád a mě to ničí. Kdybys tak byla blíž...“ označit můj stav za infarktový je ještě slabé slovo. Jsem tak v šoku, že jsem zapomněla i dýchat. Proberu se až když mě vetřeleček kopne a já sebou trhnu. Aniž bych to dokázala ovládat, do očí se mi začnou tlačit slzy a mojí hlavou proběhnou všechny společné víkendy za uplynulého půl roku. Nekontrolovaně začnu brečet a rukávem svetru se snažím slzy zadržet.
„Neplakej Inuš. Prosím, nebreč. Vždyť jsi to věděla.“
„Já vim,“ zamrmlám a zvednu hlavu, Míra stojí a chce mě jít utěšit. Ve mně se ale zvedne vlna nenávisti vůči jeho osobě.
„Běž pryč. Nechci tě tu. Nechci se na tebe ani dívat, ani s tebou mluvit, natož abys byl v mym bytě. Seber se a vypadni odsud.“ Hodím po něm v chodbě jeho Harringtona. Modré oči se na mě dívají jako štěně. Ten pohled, který tolik miluju, který mě tolikrát po ránu zdravil, který si stěžoval, že ho bolí hlavička a je mu špatňoučce. Ten pohled, který teď tak nenávidím...
„Inko, prosím. Já tě nechci ztratit.“
„To sis měl rozmyslet dřív, než jsi vlezl do postele s nějakou šlapkou. Běž pryč.“ Silou ho vystrčím ze dveří, opřu se o ně a svezu se po nich k zemi. Samozřejmě brečím a brečím tak dlouho, dokud neutichne klepání na dveře a zvonění. Chce si promluvit, ale pro mě tímhle epizoda Mirek skončila.

Nevím jak dlouho jsem brečela za dveřmi. Nevím co se stalo. Nevím jak se to stalo. Ale ráno jsem se probudila na podlaze v kuchyni, kolem mě bylo spousta krva a na mém předloktí a stehnech byla strašná spousta řezných ran. Metr ode mě ležel nůž na koberce. Můj nejlepší kamarád v pubertě a já jsem si s hrůzou uvědomila, že ty díry v mé ruce a nohách jsou s největší pravděpodobností mojí vlastní prací. Horko těžko se zvednu a naštěstí zjistím, že stát můžu. V tu chvíli si teprve uvědomím, že z chodby řinčí zvonek od dveří a když zvednu sluchátko, začnou na mě křičet hned čtyři hlasy. Samozřejmě to není nikdo jiný než Iva, brácha, Míra a Majkl.
„Klid. Žiju. Ale prosim vás, přijďte za hodinu. A ten sráč ať se laskavě sebere a jede pryč,“ zahalasím do sluchátka a zavěsím ho. Vzhledem k tomu, že se za chvíli zvonek zase ozve, jen ho zvednu a zakřičím do něj: „Běž pryč. Nechci tě ani vidět“ a sluchátko pro jistotu vyvěsím. Odbudu si své ranní blití a pak se vrhnu na úklid kuchyně. Už jste někdy zkoušeli drhnout krev ze vzorovaného lina? Jde to fakt hodně blbě.
Přesně o hodinu později už stojí za dveřmi Iva, Majky a brácha. Naštěstí bez Mirka. Umě jsem zamaskovala rány na rukách a nohách a sobě i ostatním vařím čaj.
„Co se stalo? Míra nám nechtěl nic říct,“ spustí Iva.
„Ukončili jsme to. Našel si jinou tam u nich,“ pokrčím rameny.
„Co??? Tak to já mu jdu dát normálně přes držku, to je ale kretén!!!“ rozvášňuje se moje drahá kamarádka.
„Klid. Nevyšiluj.“
„A tobě je to jako jedno???“ pokračuje. Kluci jen otáčí hlavu z jedné na druhou.
„Ne, není, ale co nadělám. Je to jeho rozhodnutí.“
„Doufám, žes mu řekla o Evo jedna.“
„Ne, neřekla. Přesně to je ten důvod proč jsem mu to neřekla. Kdybych mu to řekla, byl by sice se mnou, ale co z toho. Nebylo by to z jeho vůle. Byl by se mnou jenom kvůli dítěti a to nechci. Stejně bysme se dřív nebo později rozešli.“
„Měl by to vědět.“
„Věř nebo ne, jednoho dne se to nejspíš stejně dozví.“ Po ujištění se, že se mi opravdu nic nestalo (svoje rány samozřejmě neukazuju, všichni by se z toho stavěli na hlavu a odstrkovali ušima) se moji nejdražší díky bohu seberou a odejdou a já po pár minutách naleznu i svůj telefon na kterém najedu několik desítek zpráv a telefonátů, mimo jiné od své matky, které zavolám s omluvou mé ignorace. Musím být silná kvůli sobě i kvůli dítěti a nesmím dovolit aby někdo řídil náš život. Ani přátelé, ani jeho otec, ani moje matka.
Zprávy od Mirka smažu, ani je nečtu. Na Facebooku ho okamžitě odstraním a dám do ignorace. Jeho následující telefonáty a smsky mažu bez čtení a intenzivně ho ignoruju několik dalších týdnů.

Jeho intenzivnost zmizí. Sice to trvá několik týdnů, kdy už vypadám jako pátrací balon, ale zmizí a tak když se čtrnáctiměsíční Evičkou jdeme na hudební festival, kde jsem se s Mírou seznámila, nijak mě nenapadne na něj myslet, nebo si dávat pozor abych ho nepotkala.
„Ingrid?“ ozve se za mnou, když zrovna stojím kousek od stánku a dávám si první letošní pivo. Už naštěstí nekojím. Otočím se a ať tak nebo tak, krve by se ve mně nedořezal. Proti mě stojí Mirek. Na hlavě má pořád červené číro, v očích pořád ten štěněcí výraz, který měl, když jsem ho vyhazovala ze svého bytu a až na to, že mu přibyl potetovaný rukáv a krk, se vlastně vůbec nezměnil. Já jsem jen sundala pseudodready a nechala si na paži vytetovat ptáka ibise spolu s iniciálou E a datem narození své dcery, dostala jsem se ke své předchozí postavě a nechala jsem si dva nové piercingy. Jinak se na mě taky nic moc nezměnilo. Ačkoli je to už rok a půl co jsme se viděli naposledy.
„Ahoj,“ pípnu. Malá sedí u mých nohou a momentálně žvýká kousátko. Míra si jí nejspíš nevšiml. Teprve až když vydá zvuk sklopí oči k mojí dcerce.
„Co... to....“ víc zvuků se z něj nedostane.
„Co, co?“ zírám na něj, ale absolutně nemám v plánu mu to nějak ulehčovat.
„No, co to je?“
„Dítě.“
„To bych ještě poznal, ale... tvoje?“
„Ano.“
„Jak je stará?“
„Čtrnáct měsíců.“ Mirek je chvíli zticha a vidím jak postupně zvedá prsty a počítá.
„Takže počkej...když jsme se rozešli, tak jsi už byla těhotná?“
„Jo.“
„Takže... je moje?“
„Je to jedna z variant,“ podívám se na svou dceru a na Mirka. Ne, není to jedna z variant. Je to jediná varianta, navíc dost očividná. Vypadá jako kdyby mu z těch jeho modrých psích očí vypadla. Stejné oči, stejný ostrý nos, stejně plné rty... po mně má bradu a lícní kosti. Tos to vyhrála děvče.
„Jak jedna z variant? Tys spala s někým jiným když jsme spolu byli?“
„Párkrát jo,“ nevím proč mám tak zoufalou potřebu Mírovi aspoň trochu ublížit i po takové době.
„Aha... a ty víš čí je?“
„Ano.“
„A řekneš mi to?“
„Ne.“
„Takže moje.“
„Jo,“ konečně přikývnu na souhlas a jestli je to vůbec možné, tak se Mirkův pohled strašlivě změní. Na Evu se dívá s takovou láskou s jakou se díval vždycky na mě.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„To je dlouhá historie. Nemám teď úplně čas ti jí povídat. Musím být za hodinu u mámy, malá potřebuje večeři a musím jí uložit.“
„A vrátíš se sem potom?“
„Možná jo.“
„A mohl bych jít s tebou? Prosím.“
„A kde máš přítelkyni.“
„Jakou?“
„To silvestrovské překvapení, nebo nějakou jinou.“
„Aha... tak proto jsi mě odkopla a neřekla mi to?“
„Částečně.“
„Silvestrovský překvapení se konalo dva tejdny. Nakonec jsem jí řekl, že to nejde, protože miluju někoho jinýho, kdo mě okázale ignoroval a tak jsem to pak nechal bejt a řekl jsem si, že se stane co se má stát. Vloni jsem tu pobíhal a hledal tě jak blázen. Teď už chápu proč jsi tu nebyla...“
„Hmm,“ zamručím, zvednu malou a implantuji ji do šátku, který mám na břiše.
„Můžeme si prosím promluvit?“
„No tak pojď se mnou...“ ukončím jeho trápení a po cestě mu dovolím nést Evu v náručí. Když dojdeme do bytu mojí mamky, nijak se nediví, že mě doprovází Mirek. Pozdraví se a mamka mě jen pohledem provází do mého bývalého pokoje, který máme po dobu festivalu opět „pronajatý“. Jinak bydlíme stále v Praze, před měsícem jsem udělala magisterské státnice a pracuji v redakci časopisu, kam docházím jednou týdně na poradu. Jinak mám naštěstí možnost pracovat z domova s občasnými návštěvami redakce, kam v tu chvíli beru i malou.
„Mami... já se vracím do areálu. Malá je nakrmená, teď usnula. Měla by spát celou noc. Kdyby něco jsem na telefonu. Netušim kdy se vrátim. Potřebujeme si s Mirkem promluvit.“
„Jasný. Neboj, já se o ní postarám,“ ujistí mě moje matka a tak se s Mírou v klidu odebereme do prostor festivalu. Užijeme si dvě kapely, dáme si spolu značné množství piv, panáků a pak si vybavuju jen různé útržky. Sedíme v dešti uprostřed areálu a mluvíme. Já brečím. On brečí. Objímáme se. Líbáme se. Schováváme se v jeho stanu. Dívá se na mě zpod mokrých řas a říká, že mě miluje. Že miluje Evu. Že o nás nechce zase přijít. Že nás chce obě navždycky.