Ti druzí

Anotace: Několik sebraných příběhů na podobné téma.

     Žijí vedle nás, jsou trochu jiní, někdy nám i chtějí pomoci, ale my je nevnímáme. Někdy dokonce žijí s námi v našem světě. Většinou je mohou vidět jen předškolní děti. V pozdějším věku si tuto schopnost uchová jen jedno procento lidí a ti se pro jistotu o tom moc nezmiňují. Pokud je začneme vnímat, nastává problém. Většinou je nám to nepříjemné, neumíme s nimi komunikovat a tak nechápeme, co chtějí a někdy se jich i bojíme.

     Byl březen roku 1945. Chodila jsem na Vinohrady do lidové školy umění na hodiny klavíru. Pamatuji si jako dnes, že se mi ten den opravdu nechtělo, ale maminka byla neúprosná. Jela jsem tramvají až na křižovatku u Strossmayerova náměstí, kde jsem přestupovala na druhou tramvaj směr na Vinohrady. Protože jsem měla dost času, dívala jsem se do výloh a prohlížela jsem si vystavené zboží. V tom mne oslovila neznámá paní v podivném klobouku s pery. Kupodivu znala mé jméno. „ Vendulko, já jsem sestra tvého otce,“ začala, „dnes není dobré jezdit na Vinohrady, vrať se domů.“ Nevěřícně jsem se na ni dívala, ale protože se mi na klavír stejně nechtělo, otočila jsem se a jela zpět domů.  Maminka se divila, že jsem tak brzo doma a tak jsem jí celý příběh vyprávěla. „Kdo ví, kdo to byl, řekla maminka, „teta už více jak deset let nežije.“ Pak přinesla krabici starých fotografií. „ To je ona,“ začala jsem křičet a v ruce jsem držela fotografii mé tety v tom divném klobouku. V rádiu večer hlásili, že při bombardování zemřelo více jak dvě stě padesát lidí a dalších čtyři sta bylo raněno. Druhý den mne maminka jela do „Lidušky“ omluvit a s hrůzou zjistila, že dům školy byl zasažen a zbyly jen sutiny.

      Moje babička každý večer co pamatuji, sedávala se sousedy pod lípou u restaurace a vyprávěli si. Sedávala s nimi i o několik let starší paní Marešová, kterou lidé neměli moc v lásce. Ne že by snad někomu ublížila, ale rozuměla bylinkám, zvířatům, léčila i lidi, a občas pronesla nějaké varování a to se pak splnilo. Vlastně se jí tak trochu báli a bylo jim podezřelé, co všechno zná. Nikdo však proti ní neřekl špatného slova, jen byli takový odtažití. Bylo léto a já měla prázdniny. Pamatuji si dodnes, jak se lidé večer loučili se slovy tak zase zítra sousedé. Paní Marešová vstala a řekla: „ Zítra ne, zítra budeme sedět u hospody, měla jsem divný sen. V noci ke mně přišla moje maminka a varovala mne, ať si ve středu nesedám pod lípu.“  Druhý den večer opravdu nikdo ke staré lípě nešel. Seděli jsme asi do půl desáté u restaurace, když se pojednou zvedl vítr. V ten moment uhodil do lípy blesk a odlomil poměrně velkou větev. Ta s praskáním a rachotem dopadla na lavičku pod lípou a rozlomila ji. V tu chvíli nebyl nikdo schopen promluvit. „Kdyby tam tak někdo seděl,“ ozval se po chvilce pan učitel, „ bylo by to moc zlé.“ „Lavičku já spravím,“ ozval se truhlář Vilímek, „ale lidský život vrátit neumím.“ „Tak tak sousede,“ přitakávali ostatní.  Pan učitel se obrátil na paní Marešovou: „Teda ženská, tak tohle se vám opravdu povedlo, děkujeme.“ Ostatní se postupně přidávali. Bylo to poprvé, kdy paní Marešové řekli ženské „Maruško“.

    V naší rodině se vypráví, že moje prababička byla trochu jiná. Viděla věci, co jiní neviděli, znala bylinky a uměla připravovat léčivé čaje, poznala, když byl někdo nemocný a mluvila s rostlinami a se zvířaty. Já ji moc nepamatuji, ale moje maminka tam několikrát trávila prázdniny. Tři generace se potom v našem rodě nic zvláštního nestalo. Změna nastala, když mé dceři bylo pět let.

     Jednou ráno jsem zaslechla, jak si Magda s někým povídá. Nejprve jsem si myslela, že si jen tak hraje, ale když jsem vešla do jejího pokojíčku, tak seděla na posteli a dívala se směrem ke stolu.

        „S kým si to povídáš?“ zeptala jsem se.

„S trpaslíkem,“ odpověděla dcera, aniž se otočila.

„S jakým trpaslíkem?“ zeptala jsem se znovu.

„ No s takovým obyčejným,“ odpověděla Magda a teprve nyní se ke mně otočila. „Je malý, má legrační čepici a fousy jako když se taťka dlouho neholí a seděl támhle na stole,“ a ukázala prstíkem ke stolu. Asi jsem se dívala dost překvapeně, protože dodala, že tu bydlí už dlouho.

   Ten den jsem v práci byla jak na trní. Hned po práci jsem jela za maminkou, zeptat se co s dcerou. Měla jsem strach, protože jsem o takové věci nikdy neslyšela. Jenže maminka z toho měla velikou radost. „Tak konečně,“ dodala, „tohle uměla i moje prababička a už dlouho jsme čekaly, kdy se to u někoho z rodiny objeví.“

    Největší překvapení připravila mé mamince, když jí bylo asi patnáct. Bylo to začátkem srpna roku 2002. Seděli jsme na zahrádce, popíjely spolu kávu a povídaly si o všem možném. Magda přišla k nám a postavila se k stolku. „ Copak se stalo, Magdi?“ zeptala se maminka. „ Babičko, děda se jmenoval Josef?“ zeptala se. „Ano Magdi, jmenoval a proč se ptáš?“ „ No jen že děda říkal, abys nejezdila do Prahy, že máš ještě týden počkat.“ Babička se sice divila, proč by neměla jezdit, ale nejela. Jaké bylo naše překvapení, když v polovině srpna přišla do Prahy tisícletá povodeň.

     Kdysi jsem pracovala v kanceláři v malém podniku v Kladně. Kolegyně Dana, která pracovala se mnou, se v roce 1986 vdala a nastěhovali se s manželem do staršího zděného bytu v Rozdělově. Z počátku byla veselá a plná plánů na úpravu bytu a bylo vidět, že jí úpravy hrozně baví. Pojednou však začala být zamlklá a bylo vidět, že jí něco trápí. Když náš šéf odjel na nějaké školení, přímo jsem se zeptala co se děje. „Nebudeš mi to věřit,“ začala vyprávět. „Mám doma nějaké duchy nebo přízraky, ale vidím je jen já a Pavel se mi kvůli tomu směje. Jsou skoro průhlední a jsou vidět proti oknu, nebo když přejdou před televizí. Vidím je, když jdu spát, vidím je, když ráno vstávám, vidím je prostě skoro stále.“ To mi připadalo opravdu divné.“ A dělají vám něco?“ zeptala jsem se. „V podstatě nedělají, připadá mi, že nás jen stále pozorují.“ Bylo mi jí líto a tak jsem poprosila známého psychotronika, jestli by nějak nemohl pomoci. Prošel byt s virgulí a nějakými dráty, chodil sem a tam a kroutil hlavou. „Duchové to určitě nejsou, spíš to vypadá na Stříbrňáky.“„A co jsou zač ti Stříbrňáci,“ zeptala se Dana. „ No jedna teorie říká, že je to určitý druh mimozemšťanů a druhá teorie říká, že jsou to bytosti z paralelního vesmíru. Bohužel se s tím nedá až tak moc dělat,“dodal psychotronik.

       A tak nakonec asi po roce, Dana s mužem ten krásný velký byt vyměnili, za obyčejný panelákový. „Hlavně že je doma klid a nikdo nás nesleduje,“ dodala Dana s úsměvem.