Beáta

Beáta

Anotace: Něco mezi nebem a zemí.

    Probudila mne hrozná zima a tupá bolest celého těla. Snažil jsem se pohnout, ale jediný pohyb, který jsem mohl udělat, bylo pootočení hlavy. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem v nemocničním pokoji. Chtěl jsem zavolat, ale k mému překvapení se ozvalo pouze tiché sípání. Byla temná noc a jen světlo pouliční lampy spoře osvětlovalo strohý nemocniční pokoj. V tom se s vrznutím otevřely dveře a vešla sestra. Podívala se na mne a klidným medovým hlasem řekla, že se jmenuje Beáta, a když budu něco potřebovat, že jí mám říci. „Je mi zima a mám žízeň,“ zašeptal jsem s velkou námahou. Přinesla přikrývku z vedlejší postele a opatrně mne přikryla. Čaj, který mi přinesla, byl bylinkový a hořký. Chtěl jsem se ještě zeptat co mi je, ale jakoby věděla moji otázku dopředu, odpověděla, že jsem měl nehodu na motocyklu a že se nesmím hýbat. Pak jsem patrně znovu usnul.

   Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byla opět tma. Sestra Beáta stála u mé postele. „To je dost, už jsem měla o tebe strach,“ řekla a malinko se usmála. Všechno mne bolelo, nemohl jsem se pohnout a ani mluvení mi moc nešlo. Vzala do ruky mou kartu a pokývala hlavou. „Říkal pan primář, že je ale velká naděje, že budeš zase chodit.“ A pak mi postupně vysvětlila, co vše mám zlomené a kolikrát a jaké mám neuvěřitelné štěstí, že jsem to vůbec přežil. Díval jsem se do stropu a teprve nyní jsem si uvědomil, jak velice se změní můj život. Žil jsem motokrosem a nedovedl jsem si představit, dělat něco jiného. Motorce jsem věnoval veškerý svůj volný čas. „Musíš bojovat, nevzdávat to, člověk dokáže nemožné, když chce. A ty musíš chtít,“ řekla a pohladila mne po tváři. Narovnala přikrývku, přinesla čaj, sedla si na kraj postele a čekala, až znovu usnu.

    Začalo svítat a sluneční paprsky mne hřály do tváře. Přišla sestra, a když zjistila, že jsem vzhůru, běžela pro doktora. Už jsme měli o vás strach, pane Klíma, máte velké štěstí, že jste nehodu přežil, řekl doktor a začal mi vysvětlovat, kde mám jakou kost a kolikrát zlomenou, ale že je velká šance že budu zase běhat. Jako bych to už někdy slyšel. Musím jen chtít, že pane doktore, zašeptal jsem. Doktor se zarazil, podíval na sestru a suše mi sdělil, že ještě nemám vyhráno.

    A měl pravdu. Probudil jsem se v noci. Vše mne bolelo, měl jsem horečku a nepředstavitelnou žízeň. Beáta stála vedle mne. Řekla, že do rány na noze, kde mám třicet šest stehů, jsem dostal otravu. Dala mi napít a osušila mi čelo. Pravá noha mi hrozně bolela, hlava hořela od horečky a bylo mi zle. Seděla u mne dlouho, dokud jsem opět neusnul.

    Ráno mne probudily hlasy. U postele stál primář, držel mne za zápěstí a díval se na hodinky. Pak o něčem hovořil se sestrou a lékařem. Sestra se na mne poprvé usmála a povytáhla přikrývku až ke krku. Je to dobré pane Klíma, špitla mi do ucha, aby primář neslyšel. Ten se dál tvářil nepřístupně, zapsal si něco do svého notesu a odešel.

    Opět jsem se probudil v noci. Ale tentokrát tu Beáta nebyla. Díval jsem se z okna a přemýšlel, co bude dál. „Na co myslíš,“ ozval se známý hlas. „Beáto, už jsem se bál, že nepřijdeš,“ chtěl jsem zažertovat. „Dnes je mi už trochu lépe,“ dodal jsem. Neodpověděla hned. Sedla si na kraj postele, podívala se mi do očí. „Budu chodit dokud to bude třeba a to, že je ti lépe je moc dobře,“ řekla a malinko ji zajiskřily oči. Teprve nyní jsem si uvědomil, že je moc hezká. Bylo jí tak třicet let, blonďaté vlasy stočené do drdolu a překrásné, velké modré oči. Ještě jsem si stihl všimnout, že v levém oku měla malinkou hnědou tečku. Pak vstala, přinesla čaj, který mi moc nechutnal, natřepala polštář a upravila přikrývku. Ještě na chvilku si ke mně přisedla, položila mi ruku na čelo a pokývala hlavou. Díval jsem se na ni a něco mi říkalo, že ji odněkud znám. „To není možné,“ odpověděla, jakoby slyšela mou myšlenku. Usmála se na mne a odešla.

   Byla neděle a já se těšil na návštěvu. Nejdřív se ve dveřích objevil dort a za ním maminka a otec. Úplně jsem zapomněl, že mám narozeniny. Sestřička přinesla nůž a já jsem slavnostně překrojil pětadvacítku. A pak jsme si s rodiči povídali a já byl rád, že je po dlouhé době vidím. Přišel doktor a vysvětloval rodičům, jak na tom jsem. Že mne čekají ještě rehabilitace, koupele, masáže a podobně. Já se však cítím tak dobře, že bych chtěl zkusit vyskočit z postele, řekl jsem. Na to máš ještě čas, řekl doktor a rozloučil se s rodiči. No a najednou se ve dveřích objevila sestra, zavolala konec návštěv a byl jsem zase sám.

   Na věžních hodinách odbila půlnoc a stále jsem nemohl usnout. Již čtyři týdny chodím na cvičení a moc mi to nejde. V tom se otevřely dveře a v nich Beáta.Omluvila se, že jde pozdě, ale měla prý neodkladnou záležitost. Ani jsem se nezlobil. Měl jsem špatnou náladu. Věděla to a začala mi vyčítat, že se málo snažím a že budeme chodit spolu. Nejprve mi masírovala nohy nějakou mastí a pak jsme spolu chodili po pokoji sem a tam. Ani mne to tolik nebolelo. A tak jsme cvičili každý den. Nejprve masáž a pak půl hodiny chodit a chodit. Asi po dvou týdnech, jsem již běhal jen s jednou berlí. Pan primář byl velice spokojen a jednou při vizitě mi oznámil, že půjdu domů.

    Ten večer jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem, co bude dál. Konečně se objevila Beáta. Místo pozdravu jsem na ni hned spustil, že mám jít zítra domů a že se hrozně moc těším. „Já vím,“ řekla klidně. „Však už bylo na čase.“ „Vzpomeneš si někdy na mne?,“ zeptal jsem se. „Nikdy jsem na tebe nezapomněla,“ odpověděla. Chtěl jsem se zeptat, jak to myslí, ale přikryla mi ústa dlaní a usmála se. Musíme se rozloučit, řekla potichu, objala mne a políbila na tvář. Cítil jsem, jak mi po tváři tečou její slzy. Naposledy se na mne podívala, trochu se usmála těma krásnýma očima a odešla.

   Byla středa a já měl jít domů. Přijel otec s maminkou a čekali jsme na pana primáře. Ten se objevil během chvilky. Předal našim zprávu pro obvodního lékaře a pak se mi zeptal, jestli ještě něco nepotřebuji. „Jen bych chtěl poděkovat za sestru Beátu, ta se o mne starala úplně nejvíc ze všech,“ řekl jsem. Primář se zarazil. „U nás, co já vím, žádná taková nepracuje, že sestři,“ otočil se na vrchní sestru. Odpověděla, že ne a že ani na vedlejším oddělení. Musel jste si to splést, řekla směrem ke mně. No já už musím běžet, řekl pan primář, rozloučil se s rodiči a odešel. Sestra cupitala za ním.

   Když jsme přijeli domů, tak jsem se snažil vysvětlit rodičům, že jsem se nespletl. Dva měsíce se o mne noc co noc starala, povídali jsme si a byla u mne, když mi bylo nejhůř. Snažil jsem se jí popsat. „Štíhlá, blond vlasy do drdolu, modré oči a v levém malinkou hnědou skvrnku.“ V tom jsem si všiml, že zbledl můj otec. „Víš, my nejsme s maminkou tvoji rodiče. Já jsem poznal Beátu jako svobodnou matku. No, a když jsme se vzali tak jsem tě adoptoval. Bohužel zahynula 14. února 1945 při bombardování Prahy. To ti ještě nebyly ani dva roky. Byla zdravotní sestra a pomáhala raněným po bombardování. Podruhé jsem se oženil, když ti bylo pět.“ A pak vyndal z alba zažloutlou fotografii. Z ní se na mne usmívala nádhernýma očima Beáta, má maminka.

 

Autor lada34, 28.06.2016
Přečteno 375x
Tipy 2
Poslední tipující: Romana Šamanka Ladyloba
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

He, zrovna asi předevčírem jsem tu četl podobný příběh... taky duch, taky druhá světová (fakt je to ohraný). Tohle je ale lepší, protože pointa nebyla zřejmá téměř od začátku. Divné je, že mu zatajili matku a i to, že si všiml nějaké tečky v oku, když na tom pokoji byla nejspíš tma, nebo ne? Napsané to není nejhůř... ve výsledku pro mě lepší průměr.
...a přímou řeč by to chtělo na nový řádek.

07.10.2017 16:52:45 | Jezero

dojalo mě to, děkuji

28.06.2016 22:42:45 | Romana Šamanka Ladyloba

Moc děkuji za zastavení a přeji hezký den.

29.06.2016 10:15:09 | lada34

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí