Stopařka

Anotace: novodobá jihočeská pověst, Památník setkání armád u Vitějovic, lidově zvaný Stopařka, má nad těmi, co kolem projíždí, zvláštní moc

Silnice z Husince do Českých Budějovic mizela pod autem. Malému Vašíkovi to připadalo, jako když auto silnici zepředu pojídá a zezadu „kaká.“ Byl ještě malý a neznal pojem „vylučuje,“ nebo „vyměšuje,“ a ještě nebyl tak vzdělaný, aby znal ostřejší výrazy. Do školky měl nastoupit až za měsíc. Patníky, stromy a domy kolem běžely po stranách za auto pryč.
„Tatí, kam běží ty stromy?“
„Ty stromy nikam neběží, ty jsou na místě. To my jedeme autem.“
„Já vím, tati, přece, ale vypadá to, jako když ty stromy běží.“
„V tom případě běží do Husince a možná ještě dál,“ usmál se táta Vašek, nad synátorovou fantazií.
Před Stopařkou, při zužování ze dvou pruhů do jednoho, předjížděli pomalu jedoucí auto s károu. Z ničeho nic se Vaškovi ve zpětném zrcátku objevila namodralá světla rámovaná chromem a černou siluetou auta. Asi AUDI, napadlo Vaška. Černé auto nezpomalovalo a bez blinkru vjelo do protisměru přes všechny čáry. Prolétlo kolem nich jako blesk. V protisměru jedoucí auto zablikalo dálkovými světly a spěšně uhýbalo ke krajnici. Vašek musel prudce dupnout na brzdy. Měl strach, aby se jim nepodívalo do kufru to auto s károu za nimi.
„Debile, nevíš, jak se jezdí,“ procedil starý Vašek mezi zuby a mladý to po něm polohlasně opakoval.
„To neříkej. To je ošklivé. Na to máš dost času, až budeš řídit auto. Pak můžeš nadávat.“ Spěchal rychle Vašek se správnou výchovou mladého.

U Stopařky táta Vašek zdvihl ruku k pozdravu, usmál se a hodil po soše okem.
„Tatí, koho jsi zdravil?“
„Stopařku.“
Vašík se rychle otočil.
„Vždyť tam žádná nestojí?“
„To je ta socha, říká se jí Stopařka, protože je otočená k silnici a má napřaženou ruku, jako by stopovala a chtěla svést.“
„Aha. A proč je tam ta socha?“
„To je památník osvobození. Kdysi tady byla válka a ti co nás osvobodili od těch zlých, se tady sešli a podali si ruce. Pak jim postavili památník.“
„Aha, a proč jí zdravíš? Ty jsi taky to, svobodil?“ V otázce byl znát tón úžasu a očekávané hrdosti, nad možným otcovým hrdinství.
„Ne, já ne. To už bylo dávno. Ale pozdravit ji musím. Když ji nepozdravím, může se nám na cestě do Budějc a zpátky stát něco ošklivého.“
„A co ošklivého?“
„No, můžeme se třeba nabourat, nebo nám někdo něco ukradne, nebo můžeš spadnout a zlomit si nohu.“
„A to musí zdravit všichni?“
„Ten, kdo to neudělá, tak se mu něco přihodí. Děda jednou nepozdravil a chytli ho policajti a protože jel moc rychle, tak platil pokutu. Strejda Gusta tomu nevěřil, když se nastěhoval k nám, Stopařku nezdravil. Jednou se mu porouchalo auto, potom mu někdo vyloupnul znak, a pořád nezdravil. Když ho potom v Češnovicích na křižovatce smetl náklaďák a on vyvázl jen s odřeninou lokte, Stopařce poděkoval a začal ji zdravit. A od té doby se mu už nic na téhle trase nestalo.“
„A jinde jo? Jinde se mu stalo?“
„Občas, ale nikam jinam moc Stopařky nesahá.“

Když přijížděli ke křižovatce na Hlubokou, stála tam menší kolona vozů. Z dáli se blížil zvuk sirény. Vaškové po pár minutách pomalu projížděli křižovatkou a viděli černé AUDI na boku na poli s rozbitým předkem, téměř neexistujícím. Na druhé straně silnice byla odhozená bílá Felicie, z boku zúžená skoro o polovinu.
Vašík to pozoroval s vytřeštěnýma očima obličejem přilepeným na skle. Projeli křižovatkou a až před České Budějovice Vašík mlčel. U Globusu vážným hlasem poznamenal:
„Tatí, ten nepozdravil Stopařku, že jo, debil.“